ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.641.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 641/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně H. M., proti žalované H. K., jako právní nástupkyni původně žalované M. A., zemřelé dne 10. ledna 1999, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 144/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 1999, č. j. 6 Co 2756/99-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací - poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 30. září 1997, č. j. 6 Co 1387/97-108, byl k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1999, č. j. 23 Cdo 90/98-125, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 16. prosince 1999, č. j. 6 Co 2756/99-140, opětovně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 23. ledna 1997, č. j. 7 C 144/92-97, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí („parcely č. 3255 o výměře 383 m2 s domem čp. 1240\" katastrálního území Č. B.) a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z výměru bývalého Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 6. července 1953, zn. j. VIII-193-21.II.1953, vzal odvolací soud za zjištěno, že tzv. konfiskační výměry (srovnej §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy /dále jen „dekret\"/) byly v daném případě vydány v roce 1951. Jelikož za této situace přešly požadované věci na stát z vlastnictví rodičů žalobkyně F. a K. Č. konfiskací podle dekretu, nemohl je stát převzít bez právního důvodu (§6 odst. 2 věta za předposlední čárkou restitučního zákona) a současně lze vyloučit naplnění některého z restitučních důvodů ve smyslu §6 odst. 1 restitučního zákona. Nebyly - li konfiskační výměry důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona), není naplněn ani restituční důvod podle §6 odst. 2 věty před předposlední čárkou restitučního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost - jak lze dovodit z obsahu dovolání - opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítla, že „není zcela bez pochybností ani pasivní legitimace v daném sporu, neboť v době vynesení rozsudku nebylo pravomocně skončeno dědické řízení po zemřelé M. A.\". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnila právní závěr, že majetek jejich rodičů přešel na stát konfiskací podle dekretu, neboť podle ní takový závěr ze zjištěných skutečností dovodit nelze. Navíc má zato, že minimálně otec prokázal ve správním řízení svou nevinu ve smyslu §1 odst. 1 bodu 2 dekretu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení (zrušení v pořadí prvního potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím nemá z pohledu citovaného ustanovení žádnou právní relevanci), a přitom proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nepřipustil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., když vady podle §237 odst. 1 písm. a/, c/, d/, e/, f/ a g/ o.s.ř. žalobkyně nenamítá a z obsahu spisu zjištěny nebyly. Pro úplnost lze dodat, že vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a z jejich existence lze vyvodit důsledky jen v případě přípustného dovolání.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (dále jen „návrh\"), který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Základním předpokladem pro úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je návrh (učiněný, jak vyplývá z povahy věci, nejdříve v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé) toho účastníka, který dovolání rovněž podal. Není - li pochyb o tom, že žalobkyně návrh podala dne 30. září 1997 (ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem) a že v řízení, jež následovalo po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky návrh na vyslovení připuštění dovolání již neučinila, klade se především otázka, zda návrh, který učinila před vynesením předchozího (zrušeného) rozsudku odvolacího soudu, je způsobilý založit důsledky (s nimiž se počítá v režimu přípustnosti dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř.) i napříště, tj. v tom stádiu řízení, jež po zrušení tohoto rozsudku následovalo.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1698/98, dovodil, že rozhodnutím dovolacího soudu je návrh (z hlediska jeho účinků podle §239 odst. 2 o.s.ř.) konzumován, a poté další procesní důsledky proto nezakládá. Dovolací soud i v této věci pokládá uvedený závěr za správný a nemá důvodu se od něj odchýlit.
Z toho plyne, že podal-li účastník návrh, jemuž nebylo vyhověno, a na základě jeho dovolání byl potvrzující rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, je nutnou podmínkou pro to, aby další dovolání proti opětovnému potvrzujícímu rozsudku mohlo být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, nový, ve vztahu k předjímanému novému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu konkrétní, návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (dále opět jen „návrh\"). Nebyl - li však návrh podán (jak je tomu v posuzovaném případě), podmínka návrhu splněna není, a další dovolání podle uvedeného ustanovení již z tohoto důvodu být přípustné nemůže.
Absence návrhu (v době po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 23 Cdo 90/98, a před vyhlášením v současné době napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu) jako základního předpokladu pro úvahu o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. má za následek, že dovolání podle citovaného ustanovení nemůže být přípustné.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§19 o.s.ř.). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 téhož zákona).
Žalobkyně v dovolání sice výslovně zmínila ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., avšak z její argumentace lze vyrozumět, že ve skutečnosti nezpochybňuje způsobilost žalované být účastnicí řízení, nýbrž má zato, že z hlediska §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je právně relevantní tvrzený nedostatek její pasivní věcné legitimace. Mylně tak ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou legitimací žalované v daném sporu, tj. s otázkou, zda žalovaná může být nositelkou v žalobě tvrzené hmotněprávní povinnosti, tedy povinnosti uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) v den jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou řízení, která má za následek zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Naproti tomu nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. (§7 obč.zák.), není vadou (zmatečností) ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jak se mylně domnívá žalobkyně, nýbrž je důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Lze uzavřít, že zmíněné výtky zmatečnost řízení podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nezakládají. Uvedené závěry jsou výrazem konstantní judikatury. Již v usnesení ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 1854/98, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že okolnost, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován (není nositelem v žalobě tvrzené hmotněprávní povinnosti), nezakládá vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková