ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.881.98.1
sp. zn. 23 Cdo 881/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně H. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) „Firmě P., zastoupené advokátem, 2) České republice – Obvodnímu úřadu pro Prahu 1, 3) České republice – Okresnímu úřadu Kolín, a 4) České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, o uzavření dohody o vydání věcí a o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 219/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1998 č.j. 22 Co 453/97-133, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1998 č.j. 22 Co 453/97-133 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 1996 č.j. 8 C 219/92-85, pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu proti žalované „Firmě P.,\", se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1998 č.j. 22 Co 453/97-133, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 1996 č.j. 8 C 219/92-85, zamítající žalobu v části požadující, aby žalovaný stát označený jako „Česká republika - Okresní úřad Kolín\" a „Česká republika - Ministerstvo financí ČR\" byl uznán povinným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání „domů čp. 100 a 112, se stavebními parcelami č. 147, 148 a parcelami 298/3, 298/4 zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", v části požadující, aby žalované České republice - Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 byla stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání „domů čp. 100 a 112, zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", a v části požadující, aby žalovaná Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1 byla zavázána vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat „dům čp. 100 a 112 se stavebními parcelami č. 147, 148 a parcelami 298/3, 298/4 a 296/24, zapsanými na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1998 č.j. 22 Co 453/97-133, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 1996 č.j. 8 C 219/92-85 v části, jíž byla žalované České republice - Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání „stavebních parcel č. 147 a 148 a parcel č. 298/3 a 298/4, zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\" tak, že se i v této části žaloba zamítá, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. února 1996 č.j. 8 C 219/92-85 v části, jíž byla žalované České republice - Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 stanovena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání „stavebních parcel č. 147 a 148 a parcel č. 298/3 a 298/4, zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původně žalující Z. W. žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 9. 3. 1992 směřující proti žalovaným „Firmě P.\", „Firmě I. T.\", „Obecnímu úřadu J.\", „Obvodnímu úřadu pro Prahu 1\", „Okresnímu úřadu Kolín\" a „Československému státu, zastoupenému Federálním ministerstvem financí ČSFR\" s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), požadovala, aby „Firma I. t. byla uznána povinnou uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to domů čp. 100 a 112 se stavebními parcelami 147 a 148 a dále parcel 298/3 a 298/4, zapsaných na listu vlastnictví č. 582 kat. území J. u úřadu geodézie P., středisko K\". Podáním ze dne 5. 10. 1995 pak bylo stranou žalující navrženo vydání „alternativního petitu\", podle něhož by byl Obvodní úřad pro Prahu 1 zavázán „vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat dům čp. 100 a 112 se stavebními parcelami 147 a 148 a dále parcely 298/3, 298/4 a 296/24, zapsané v katastru nemovitostí v K.\". Žalobkyně Z. W. v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřela a do jejích práv vstoupila její dcera H. J.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) při jednání dne 6. 10. 1995, jemuž byli účastníci přítomni, usnesením zastavil řízení proti (tehdy rovněž žalovanému) Obecnímu úřadu J. a ve vztahu mezi žalobkyní a tímto žalovaným rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 21. února 1996 č.j. 8 C 219/92-85a pak zastavil řízení proti (tehdy rovněž žalované) „Firmě I. T.\", zamítl žalobu „aby P., Česká republika - Okresní úřad Kolín a Česká republika - Ministerstvo financí byli uznáni povinnými uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domů čp. 100 a 112 se stavebními parcelami č. 147 a 148 a parcelami č. 298/3 a 298/4, zapsanými na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", aby Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1 byla uznána povinnou uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domů čp. 100 a 112, zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K.\", aby Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1 byla uznána povinnou vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat dům čp. 100 a čp. 112 se stavebními parcelami č. 147 a 148 a parcelami č. 298/3, 298/4 a 296/24 zapsanými na LV č. 582 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K., a rozhodl, že žalovaná Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1 je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání stavebních parcel č. 147 a 148 a parcel č. 298/3 a 298/4, zapsaných na LV č. 582 pro obec a katastrální území J.u Katastrálního úřadu v K.; současně pak rozhodl o nákladech řízení účastníků a České republice - Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 uložil zaplatit náklady státu a soudní poplatek.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. ledna 1998 č.j. 22 Co 453/97-133 změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1 byla uznána povinnou uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání stavebních parcel č. 147 a 148 a parcel č. 298/3 a 298/4 v obci a katastrálním území J. a tak, že poplatkovou povinnost České republice - Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 neuložil; jinak v odvoláním napadené části (tj. ve všech ostatních výrocích s výjimkou výroku o zastavení řízení vůči žalované „Firmě I. T.\") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně je podle restitučního zákona osobou oprávněnou požadovat vydání v žalobě označených nemovitostí, které přešly na stát v důsledku realizace trestu propadnutí majetku uloženého Z. W. rozsudkem Lidového soudu trestního v Praze dne 9. 7. 1959 sp. zn. 1 T 193/59, který byl v rámci soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušen. Shodně také uzavřel, že osobou povinnou k vydání nemovitostí podle restitučního zákona - nikoli však k jejich vyklizení, které předpokládá existenci vlastnického práva - je výlučně Česká republika - Obvodní úřad pro Prahu 1, takže ostatní žalovaní nejsou k vydání sporných nemovitostí věcně legitimováni. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, Českou republiku - Obvodní úřad pro Prahu 1 coby osobu povinnou k vydání nemovitostí nevyzvala včas a její právo tak bylo prekludováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil skutkový stav, pokud jde o výzvy žalobkyně k vydání sporných nemovitostí adresované Obvodnímu úřadu pro Prahu 1, a že učinil chybný právní závěr, že žalobkyně nevyzvala včas k vydání těchto nemovitostí a její právo bylo prekludováno. Žalobkyně především nesouhlasí se zjištěním, že žalovanou Českou republiku - Obvodní úřad pro Prahu 1 vyzvala k vydání nemovitostí pouze jedním dopisem ze dne 24. 9. 1991, které došlo do podatelny úřadu až dne 2. 10. 1991, a v této souvislosti rekapituluje veškeré své počínání při zjišťování skutečné povinné osoby a při vyzývání těch, kdo jako povinné osoby přicházeli v úvahu. Pokud jde o právní závěr dovozující, že právo žalobkyně na vydání nemovitostí bylo prekludováno, vyjadřuje přesvědčení, že z hlediska včasného uplatnění nároku postačilo vyzvat toho, kdo nemovitosti fakticky držel, případně toho, kdo byl v evidenci nemovitostí jako vlastník zapsán. Faktického držitele nemovitostí („skutečným držitelem nemovitostí byla a dosud je firma P., která sice neexistuje po právní stránce, ale sama tvrdí, že je, vykonává vlastnické právo na předmětných nemovitostech, hospodaří s nimi, dále je pronajímá a veškerý výnos si ponechává\") vyzvala dne 27. března 1991 a Hospodářské zařízení ÚV KSČ, zapsané na místě vlastníka a držitele sporných nemovitostí v evidenci nemovitostí, vyzvala k vydání dne 26. listopadu 1990. Její právo tak nemohlo být prekludováno. Přestože v dovolání žalobkyně výslovně uvádí, že jím brojí rovněž proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, závěry, na nichž je tento potvrzující výrok založen, ve skutečnosti nezpochybňuje. S odkazem na všechny uvedené argumenty žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřilo pouze Ministerstvo financí ČR, které namítlo nedostatek své pasivní legitimace a navrhlo zamítnutí dovolání s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.) podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) - se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé, jestliže odvolací soud rozhodl o několika nárocích založených co do předmětu plnění na samostatném skutkovém základu (v dané věci o nárocích na uzavření dohody o vydání věcí a o nároku na vyklizení nemovitostí). I když o nich bylo rozhodnuto dvěma výroky téhož rozsudku (měnícím a potvrzujícím), neztratily jednotlivé nároky svou solitérní povahu a přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §236 až 239 o.s.ř. je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť.
Dovolání je vždy přípustné, jestliže řízení trpělo některou z vad taxativně vymezených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; k takovým vadám dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání výslovně uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). V daném případě je z obsahu spisu zřejmé, že pokud soudy rozhodovaly vůči „Firmě P.\", zastupované ředitelem L. M. a právně zastoupené advokátem, která je podle vlastního sdělení „mezinárodním vydavatelstvím - samostatnou mezinárodní organizací seskupující právní subjekty na základním stupni řízení bez ústředního orgánu - jež je pokračovatelem mezinárodního vydavatelství Mír a socialismus\", je v tomto rozsahu řízení postiženo tzv. zmatečností, neboť ten, kdo v řízení vystupoval pod uvedeným označením, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak ten, komu ji zákon přiznává (§19 o.s.ř.). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon.
Z obsahu spisu, jakož i ze spisu vedeného u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 23 Cdo 500/98 vyplývá, že mezinárodní vydavatelství P. (označované žalobkyní jako Firma P.), neslo v minulosti název „Mír a socialismus\". Svůj vznik nebylo schopno doložit zakládací listinou, popř. jinými doklady s tím, že tyto listiny nemá k dispozici a nepodařilo se mu je získat ani od někdejších partnerů v bývalém SSSR, kam byly údajně odvezeny poté, kdy rozhodnutím ředitele L. M. ze dne 30. října 1992 vstoupilo mezinárodní vydavatelství P. do likvidace s datem ukončení činnosti 30. října 1992.
Mezinárodní vydavatelství nelze považovat za mezinárodní organizaci sui generis, nýbrž za organizaci s mezinárodním prvkem podle zákona číslo 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v ČSSR, v platném znění (organizací s mezinárodním prvkem, se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní nevládní organizace a organizace cizích státních příslušníků - viz §1 odst. 2). Jako takové mohlo být ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 v tehdejší ČSSR (posléze ČSFR, ČR) zřízeno, vyvíjet činnost a mít sídlo jen na základě povolení vydaného podle zákona číslo 116/1985 Sb.
Jak bylo dovolacím soudem zjištěno již ve věci vedené pod sp. zn. 23 Cdo 500/98 (jednalo se o zjištění ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, do jehož pravomoci patří povolování tzv. organizací s mezinárodním prvkem /mezinárodních nevládních organizací a organizací cizích státních příslušníků/ podle shora zmiňovaného zákona číslo 116/1985 Sb.), mezinárodní vydavatelství Mír a socialismus, přejmenované ke dni 16. května 1990 na mezinárodní vydavatelství P., nevyvíjelo činnost na základě povolení vydaných podle citovaného zákona a není tudíž vedeno v seznamu mezinárodních nevládních organizací. Lze proto uzavřít, že žalované mezinárodní vydavatelství P., nebylo zřízeno v souladu s výše citovaným zákonem a nelze jej mít za právní subjekt, čímž ostatně v řízení argumentuje i sama žalobkyně, byť proti „Firmě P. \" svou žalobu rovněž směřuje a na ní setrvává.
Protože řízení vedené proti žalované „Firmě P.,\", trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nezbylo dovolacímu soudu, než rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, pokud se týkaly uvedené žalované, zrušit a řízení v tomto rozsahu zastavit (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Existence jiných vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává.
S výjimkou té jeho části, která se týkala žalované „Firmy P.\" (viz výklad shora), není dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zákonná úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud (ať již na návrh nebo bez návrhu) ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších - v citovaném ustanovení zmíněných - předpokladů nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu opřít nelze. Odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v částech, jimiž byla vůči České republice - Okresnímu úřadu Kolín a České republice - Ministerstvu financí ČR zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání domů čp. 100 a 112 a pozemků č. 147, 148, 298/3 a 298/4 v katastrálním území J. a vůči České republice - Obvodnímu úřadu pro P. zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání domů čp. 100 a 112 v J., o jejich vyklizení a o vyklizení pozemků č. 147, 148, 298/3, 298/4 a 296/24 v k.ú. J., aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobkyně nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této procesní situace, kdy ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. l o.s.ř. - a s výjimkou té části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto vůči „Firmě P.\" - ani podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Zbývá prověřit správnost rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl ve věci změněn rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti nejen vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (o nichž bylo pojednáno shora), nýbrž i jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán dovoláním uplatněným dovolacím důvodem.Vady řízení jako dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. se prosadí bez ohledu na vůli účastníka řízení, neboť jestliže jsou zjištěny, dovolací soud k nim přihlíží bez zřetele k tomu, jaký dovolací důvod je v dovolání uplatněn. Totéž platí došlo-li k takovým vadám v řízení před soudem prvního stupně, jestliže jimi bylo postiženo rozhodnutí tohoto soudu a odvolací soud v rozhodnutí o odvolání nápravu nezjednal. V takovém případě platí, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací soud zruší.
Soud musí dbát o to, aby výrok jeho rozhodnutí odpovídal žalobnímu návrhu jak ve vztahu k předmětu řízení, tak ve vztahu k jeho účastníkům, neboť o jejich právních poměrech uplatněných žalobou se rozhoduje. Okolnost mezi kterými účastníky bylo v řízení rozhodnuto vyplývá z údajů v záhlaví rozhodnutí; výrok soudního rozhodnutí musí korespondovat se žalobním návrhem, tzn. že soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než byly navrhovány, musí žalobní návrh svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - až na výjimky uvedené v §153 odst. 2 o.s.ř.- překročit. Žalobní návrh proto musí být přesný, určitý a srozumitelný; vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno v návaznosti na vylíčení rozhodujících skutečností, tj. údajů, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Jde-li o žalobu požadující vydání věcí (formou dohody o vydání), může být v rozsudečném výroku rozhodnuto jen o tom, co bylo předmětem žaloby a jen vůči tomu, po kom bylo splnění povinnosti žádáno. Rozhodl-li soud o tom, co předmětem žaloby nebylo nebo v případě objektivní kumulace nároků stanovil povinnost tomu, po němž nebylo její splnění požadováno, jde o vadu, které měla – logicky vzato – ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě soud prvního stupně zcela přehlédl skutečnost, že žaloba ze dne 20. 1. 1992 (včetně jejího doplnění podáním ze dne 5. 10.1995) sice směřuje proti několika žalovaným – „Firmě P.\", „Firmě I. T.\", státu označenému hned několika jeho orgány, jichž se věc má týkat, příp. proti těmto státním orgánům, žalobním návrhem jak je formulován v žalobě z 20. 1. 1992 je však požadováno splnění povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí pouze po „Firmě I. t.\" a žalobním návrhem, označeným v podání žalobkyně z 5. 10. 1995 za alternativní, je požadavek doplněn o splnění povinnosti vyklidit nemovitosti směřující výlučně proti Obvodnímu úřadu pro Prahu 1. Po ostatních žalovaných není požadováno ničeho, přestože vylíčení rozhodujících skutečností s tím nekoresponduje. Pominuto tak zůstalo, že mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobními návrhy je logický rozpor (žalobní návrh nevychází důsledně z vylíčených rozhodujících skutečností a navíc ignoruje počet žalovaných). Najisto nebylo postaveno ani to, zda žaloba ve skutečnosti směřuje mimo jiné i proti v ní označenému Obvodnímu úřadu Prahu 1, či zda tento státní orgán byl v žalobě uveden pouze v souvislosti s řádným označením žalovaného státu (České republiky) jako státní orgán, jehož se má věc týkat.
Podle §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Soud sám nemůže z vlastní iniciativy v rozhodnutí ve věci doplnit za žalobce v žalobě chybějící údaje, resp. část žalobního návrhu, aniž dříve došlo ze strany žalobce k odstranění takové vady podání postupem podle §43 o.s.ř
Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně – aniž vyzval žalobkyni podle §43 odst. 1 o.s.ř., aby nedostatek žaloby o uzavření dohody o vydání věcí odstranila – ve věci proti žalované České republice – Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 rozhodl, aniž měl najisto postaveno, zda právě vůči této žalované je splnění takové povinnosti skutečně požadováno. Odvolací soud pak nápravu v rámci přezkumu vad řízení podle §212 odst. 2 o.s.ř. nezjednal. Řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se stanovení povinnosti České republice – Obvodnímu úřadu pro Prahu 1 uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Vadnost řízení ve shora naznačeném směru s sebou sice nese, že nemohou obstát ani právní závěry soudů obou stupňů a přezkoumání z hledisek vytýkaných dovolatelkou je bezpředmětné. K výtkám dotýkajícím se právního posouzení věci (posouzení včasnosti výzvy k vydání věcí, resp. posouzení prekluze nároku na vydání věcí) však považuje dovolací soud za potřebné připomenout, že nárok žalobkyně vyplývá z výroku o trestu propadnutí majetku Z. W., který byl zrušen v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv z části druhé hlavy první restitučního zákona. Lhůtu pro výzvu k vydání věci upravil sice restituční zákon v ustanovení §5, tedy ve své části druhé („Občanskoprávní vztahy\" - §3 až 13), avšak počátek jejího běhu modifikoval v oblasti trestně právních vztahů (část třetí - §19 a 20) tak, že podle ustanovení §20 odst. 3 počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se stane pravomocným výrok rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku. Smyslem ustanovení §20 odst. 3 restitučního zákona totiž je zamezit nepřípustnému zkrácení lhůt k uplatnění restitučních nároků pro ty osoby, jejichž statut osoby oprávněné je spjat se soudní rehabilitací, tzn. se zrušením soudního rozhodnutí, jehož realizací došlo k odnětí vlastnického práva k věci (ustanovení §20 odst. 3 restitučního zákona lhůtu k uplatnění restitučního nároku pro zmíněné osoby prodlužuje).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Ivana Zlatohlávková , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková