ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1116.99.1
sp. zn. 24 Cdo 1116/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyň A/ E. P., B/ B. M., C/ M. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Z. o. d. K. v likvidaci, 2/ B. D., 3/ M. D., 4/ J. S., 5/ D. S., 6/ M. P., 7/ K. Z., 8/ L. T. a 9/ Z. d. v. N., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 4 C 281/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.10.1998, čj. 15 Co 731/95- 34, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.října 1998, čj. 15 Co 731/95-34, se s výjimkou výroku označeného I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly určení neplatnosti smlouvy ze dne 13.6.1994, kterou prvý žalovaný převedl nemovitost na ostatní žalované k vypořádání jejich restitučních a transformačních nároků podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
( dále též jen „ zákon o půdě„). Současně se domáhaly určení, že vlastníkem staveb, jež byly předmětem smlouvy, je prvý žalovaný. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 18.9.1995 oba návrhy zamítl a žalobkyním uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně svým výrokem označeným I. potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se určení neplatnosti smlouvy. Výrokem označeným II. rozhodl, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví mění tak, že vlastníkem předmětných budov se určuje prvý žalovaný, a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku označeném III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně neměly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, když současně žalovaly na určení vlastnictví prvého žalovaného, a z tohoto důvodu potvrdil prvý zamítavý výrok soudu prvního stupně jako správný. Pokud šlo o druhý návrh, dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví byl na straně žalobců dán. Stejně jako soud prvního stupně dovodil odvolací soud, že na rozdíl od ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě neobsahuje tento zákon ve svém ustanovení §22 odst. 8 zákaz, že stavby, k nimž vlastníci pozemku, na němž stojí předmětná stavba, uplatnili nárok na podle tohoto ustanovení, nesmějí být převedeny do vlastnictví třetích osob. Odvolací soud konstatoval, že žádný právní předpis nezakazoval vlastníkovi stavby dispozici s nemovitostí; převod na jiné osoby, než jsou žalobkyně, tedy neodporoval zákonu. Odvolací soud ale přihlédl k účelu ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě, který spatřoval v řešení vztahů mezi vlastníkem pozemku, zajišťujícím zemědělskou výrobu, a vlastníkem zemědělských staveb vybudovaných na jeho pozemku. Vyšel z toho, že zákon umožnil vlastníkovi pozemku několik právních řešení. Žalobkyně využily jednu z těchto možností a podaly u soudu návrh na převod předmětných staveb. Tato věc je vedena u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 4 C 1003/93. Prvý žalovaný převedl předmětné stavby do vlastnictví jiných osob, které nebyly vlastníkem pozemku, na němž stavby stojí. Tento úkon není v rozporu se zákonem, ale dle názoru odvolacího soudu svými účinky obchází cíl zákona. Námitku prvého žalovaného, že smlouvu o převodu na jiné oprávněné osoby učinil v dobré víře, v době, kdy měl zato, že řízení o návrhu žalobkyň bylo pravomocně zastaveno, nepovažoval za směrodatnou. Podle jeho názoru „ i kdyby tomu tak bylo, měly by žalobkyně jako vlastnice pozemku stále možnost řešení vztahů s vlastníky budov podle písm.a/ až c/ §22 odst. 8 zákona „. Odvolací soud proto uzavřel, že smlouva o převodu staveb je neplatná, neboť obchází zákon, tj. konkrétně ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě. Na základě tohoto závěru pak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných staveb je i nadále prvý žalovaný. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3.12.1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalovaní, s tím, že „se neztotožňují s názorem soudu II.stupně, prezentovaným ve 2. výroku jeho rozsudku, který dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená dne 13.6.1994 mezi 1.žalovaným a 2.-8. žalovaným je neplatná podle §39 obč.z., neboť obchází zákon, a to konkrétně ust. §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a z tohoto důvodu určil, že vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem této smlouvy, a to konkrétně zemědělských hospodářských budov postavených na parcelách č.st.111 (dílny) a č.st. 113
(čerpací stanice) v k.ú. N. je 1.žalovaný „. Uplatnili dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. /s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování/, a §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. /s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /.
Uplatněné dovolací důvody žalovaní blíže odůvodnili tím, že prvý žalovaný byl v dobré víře, že řízení o návrhu žalobkyň, učiněnému podle ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě, bylo pravomocně zastaveno. Tato dobrá víra vznikla na základě toho, že pracovník soudu mu potvrdil na stejnopisu usnesení o zastavení řízení právní moc tohoto usnesení k datu 11.6.1994. Protože v té době uplynula lhůta, v níž se žalobkyně mohly domáhat vydání předmětných nemovitostí podle zmíněného ustanovení, uzavřel prvý žalovaný následně smlouvu o převodu těchto nemovitostí s žalovanými 2.-8. Dovolatelé mají zato, že doložka právní moci, kterou bylo opatření usnesení soudu o zastavení řízení, je skutečností, v jejímž rámci se uplatňuje plně presumpce správnosti. Prvý žalovaný proto nemohl obcházet zákon a jeho úkon tedy nemůže být neplatný podle §39 obč. zák. Tuto námitku odvolací soud v rámci hodnocení důkazů nehodnotil správně, když vyslovil názor, že žalobkyně jako vlastnice pozemku měly stále možnost řešení vztahů s vlastníky budov podle ustanovení §22 odst. 8 písm.a) až c) zákona o půdě. Uvedené zdůvodnění odvolacího soudu považují dovolatelé za nadbytečné a nelogické; podle jejich názoru nemůže vést k závěru o obcházení zákona. Prvý žalovaný nikdy nezpochybňoval právo žalobkyň na řešení dle uvedeného ustanovení. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily .
Dovolání, i když obsahuje návrh, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, je podle svého obsahu namířeno jen proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku. V této části je pak přípustné, protože napadeným výrokem II. byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v neprospěch žalovaných ( §238 odst.1 písm.a) o.s.ř.), a dalšími závislými výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů včetně jejich obsahového vymezení ( §242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod spočívající v tom, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle obsahu dovolání vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení provedeného skutkového zjištění, (spočívajícího v tom, že smlouvu o převodu staveb uzavřeli až poté, co soud běžným způsobem - doložkou právní moci na stejnopisu usnesení o zastavení řízení ve věci návrhu žalobkyň na převod staveb do jejich vlastnictví - potvrdil, že toto řízení bylo skončeno ). Nesprávnost hodnocení tohoto zjištění spatřují v tom, že odvolací soud mu nepřikládal žádnou váhu při své úvaze o obcházení zákona prvým žalovaným.
Z hlediska dovolacího důvodu, spočívajícího v nesprávném právním závěru odvolacího soudu, dovolací soud považuje dovolání za důvodné. Právní závěr odvolacího soudu, že zákon o půdě nestanovil povinnost vlastníka stavby, postavené na pozemku jiné osoby, nenakládat s vlastnictvím ke stavbě do doby vyřešení vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, je správný. Za této situace, jestliže zákon tuto povinnost nestanoví, lze těžko dovozovat obcházení zákona, které navíc nestanoví přímý nárok vlastníka na převod stavby, ale možné řešení formou soudního rozhodnutí ( arg.„… m ů ž e … rozhodnout soud …„ ). Dovolací soud považuje za správnou, i když extenzivní, úvahu, že obcházením smyslu zákona, a to ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě, by bylo, kdyby po řádném uplatnění nároku oprávněné osoby vlastník stavby úmyslně takto uplatněný nárok obešel. Obcházení zákona (jeho smyslu) však jistě vyžaduje volní jednání, tj. úmysl zákon obejít. Z obsahu spisu neplyne, že by v projednávaném případě byl takovýto úmysl na straně žalovaných prokázán, naopak okolnost, že prvému žalovanému byla vydána doložka právní moci o zastavení řízení, v němž žalobkyně nárok podle §22 odst. 8 zákona o půdě uplatnily, vede spíše k závěru, že žalovaný vyšel z toho, že žalobkyně na svém návrhu netrvají.
Dovolatelům je třeba dát zapravdu v tom, že na věci nemění nic ani jiné možnosti vlastníků pozemků zastavěných stavbami, které upravilo ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě, resp. trvající možnost řešení vztahů mezi vlastníky pozemku a vlastníky stavby podle ustanovení občanského zákoníku.
Dovolací soud se tedy nemohl ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že prvý žalovaný při uzavření smlouvy o převodu staveb na jiné oprávněné osoby než žalobkyně, jednal s úmyslem obcházet zákon. Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. zrušen a podle odstavce 2 téhož ustanovení byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.června 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová