ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1238.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1238/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ B. Č. a B/ J. Č., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. P. P., zastoupeného advokátkou, o náhradu za sklizeň a stromy, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 5 C 312/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.12.1999, čj. 17 Co 72/99-214, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Jičíně ze dne 29.10.1998, čj. 5 C 312/92-197, jímž tento soud zamítl návrh žalobců na zaplacení náhrady 31.312 Kč za 6 jasanů pokácených v roce 1954 a návrh na náhradu za sklizeň ze 7 hektarů obilovin, jež se uskutečnila v roce 1977. Oba soudy dospěly k závěru, že žalobcům byla již poskytnuta náhrada podle příslušných ustanovení zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„). Pokud žalobci své další nároky uplatňují podle občanského zákoníku (dále též jen „obč.zák."), jsou jejich eventuelní nároky promlčeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8.března 2000, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Navrhli, aby oba rozsudky byly zrušeny. Dovolací důvody výslovně nevymezili, z obsahu dovolání je však zřejmé, že napadají správnost právních závěrů odvolacího soudu. Vycházejí z toho, že jejich nároky jsou nároky restitučními podle zákona o půdě, že žalobci, resp. rodiče žalobkyně jako tehdejší vlastníci, byli politicky perzekuováni. K jejich pozemkům bylo rozhodnutím Okresního národního výboru v J. zřízeno právo užívání, jež zaniklo dnem účinnosti zákona o půdě. Ve vykácení 6 jasanů spatřují úmyslnou trestnou činnost a porušení vlastnického práva. Nároky podle občanského zákoníku nemohli v tehdejší době uplatňovat. Nárok na sklizeň není pouhým nárokem za osivo, ale zahrnuje i celoroční výsledky práce, vlastnictví pozemku, náklady na hnojivo, obdělání půdy a další, a nelze je proto zužovat jen na náhradu osiva, kterou nabízel žalovaný. Napadené rozhodnutí má podle jejich názoru zásadní význam. Otázku právního charakteru, k níž vážou tento zásadní význam, neformulovali.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas a v podstatě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení
§241 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolatelé netvrdí, že v řízení došlo k závažné procesní vadě, která by měla za následek přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a dovolací soud takovou vadu neshledal. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval dvakrát, vždy však stejně - zamítnutím návrhu, a odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nepřichází proto v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. Odvolací soud rovněž svým výrokem dovolání nepřipustil ( §239 odst. 1 o.s.ř.) a naopak návrh žalobců na připuštění dovolání výslovně zamítl s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí zásadního významu.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, pokud odvolací soud nepřipustil proti svému rozsudku dovolání za situace, kdy účastník řízení v průběhu odvolacího řízení, navrhl, aby odvolací soud dovolání připustil, a dovolací soud shledá, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu.
Dovolací soud v daném případě neshledává zásadní právní význam v tom, že odvolací soud posoudil nároky uplatněné žalobci jako promlčené z hlediska ustanovení občanského zákoníku. Dovolatelé však v dovolání výslovně uvádějí, že své nároky považují za nároky podle zákona o půdě. Dovolací soud proto z hlediska úpravy právních vztahů, provedené zákonem o půdě, považuje za otázku zásadního významu, zda pod nároky na náhradu zásob upravenými v ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě, lze zahrnout i zaseté obilí včetně nákladů spojených se zemědělským ošetřením pozemku.
Dovolací soud vychází z toho, že účelem zákona o půdě, tak jako ostatních restitučních zákonů, bylo nově upravit některé vztahy spojené s právy, která podle občanského zákoníku nebylo již možno úspěšně vymáhat z důvodu promlčení, a založit práva nová. Zákon o půdě sledoval zejména obnovení podmínek pro provozování individuelního zemědělství, které zahrnovalo vydání pozemků, budov a jiných staveb, (resp.zrušení dosavadních užívacích práv právnických osob k takovému majetku), náhradu za znehodnocení budov, případně dalších staveb, a konečně vybavení zemědělců potřebným živým a mrtvým inventářem a zásobami. Zásobami z tohoto hlediska je třeba rozumět osivo, sadbu, hnojiva a pod., kterých bylo třeba použít při obnovení zemědělské činnosti vlastníků zemědělské půdy, tedy takových zásob, které bylo třeba vložit do provozu. Z tohoto hlediska nelze zásobami rozumět rostliny vzrostlé na zemědělských pozemcích ( nešlo- li o trvalé porosty, jejichž náhrada je v zákoně o půdě rovněž upravena), tedy zejména obilí, případně další náklady spojené s jeho zasetím a ošetřením pole. Takové rostliny nelze proto považovat za zásoby ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě.
Zákon o půdě výslovně v ustanovení §28 větě druhé stanoví, že oprávněná osoba , které je věc vydávána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. I když toto výslovné ustanovení se týká vztahů oprávněných osob a povinných osob, upravených v druhé části zákona o půdě, nelze ani v případě vlastníků, jejichž práva vyplývají že zrušení předchozích užívacích práv podle ustanovení §22 odst. 1 o.s.ř., dovozovat, že by jim vznikala práva na další náhrady v zákona neuvedené. Zákon o půdě je totiž zákonem zvláštním, a pokud výslovně neupravuje vznik práv a povinností k dotčenému zemědělskému a lesnímu majetku, je třeba aplikovat na takové vztahy právní předpis, který dané vztahy upravuje obecně, v daném případě občanský zákoník. Odvolací soud proto správně posoudil návrhy žalobců, přesahující práva vzniklá jim podle zákona o půdě, podle občanského zákoníku, včetně ustanovení o promlčení.
Uvedená úvaha se týká i nároku na náhradu za odstraněné trvalé porosty, kterými jsou i jasany. O právu na jejich náhradu rozhodl již pravomocně soud prvního stupně uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům částku 1.590 Kč jako náhradu za šest pokácených jasanů podle ustanovení §24 zákona o půdě, a to rozsudkem ze dne 24.4.1997. Další nároky spojené s pokácením těchto stromů ( např. ušlý zisk spočívající v ceně dřeva ) byly proto správně posouzeny podle ustanovení občanského zákoníku.
Dovolací soud proto neshledal dovolání důvodným a podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. je zamítl.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.června 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová