ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1525.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1525/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., v právní věci žalobce Z. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému a obchodnímu družstvu N. V., zastoupenému advokátkou, o náhradu za porosty ve výši 226.494 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 75/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.3.2000, čj. 12 Co 69/99-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.března 2000, čj. 12 Co 669/99-154 se ve výrocích označených II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 30.11.1998, čj. 4 C 75/94-128, mj.uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu za vnesený materiál ovocné školky ve výši 226.494 Kč; náhradu nákladů řízení účastníkům nepřiznal. Krajský soud v Brně v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 15.3.2000, čj. 12 Co 69/99-154, rozsudek soudu prvního stupně výrokem označeným I. částečně potvrdil do výše 3. 400 Kč; výrokem označeným II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve zbytku 223.094 Kč zamítl. Dále rozhodl výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud k závěrům vyjádřeným ve výrocích rozsudku dospěl po posouzení uplatněného nároku na náhrady za školkařský materiál podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě\"). Na základě analogie přitom použil ustanovení o náhradách za živý a mrtvý inventář a zásoby podle §20 citovaného zákona. Přitom konstatoval, že toto ustanovení chápe zásoby zřejmě pouze jako to, co mělo být na orné půdě zaseto, a nepočítá s náhradou zahradnického materiálu a se šlechtěnci ovocných stromků. Přesto je dle odvolacího soudu povaze daného případu nejbližší považovat uplatněný nárok za nárok na náhradu vnesené sadby; skutečnost, že za zásoby lze považovat i osivo, sadbu a sádě, pak vyplývá i z nařízení vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář v případech tam uvedených, nelze-li výši nároku zjistit jinak. Použití ustanovení §20 zákona o půdě považoval za správné i proto, že jde o nárok na vydání náhrad za zásoby vnesené do zemědělského družstva. Výši nároku se dle jeho názoru v řízení nepodařilo žalobci prokázat, zejména nebylo prokázáno, kolik kusů jednotlivých šlechtěnců každého druhu bylo do družstva vneseno. Je proto třeba vyjít z ustanovení §3 odst.4 vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Podle této normy činí náhrada 1.700 Kč za 1 ha; s ohledem na rozlohu školky 2 ha, jež byla v řízení zjištěna, pak přísluší žalobci náhrada ve výši 3.400 Kč; znalecký posudek o tom, kolik kusů šlechtěnců mohlo být na dané výměře při běžném způsobu školkaření umístěno, nepovažoval za průkazné odnětí takových zásob v konkrétní hodnotě. Odvolací soud současně konstatoval, že si je vědom problematičnosti svého závěru, a to už tím, že shora uvedené aplikované vládní nařízení, vydané k provedení ustanovení §20 zákona o půdě, počítá pouze se zásobami k 1 ha neosázené nebo neoseté zemědělské půdy, což se daného případu netýká. Použití ustanovení §20 zákona o půdě na základě analogie, považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pro které by bylo vhodné připustit dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. Tomu odpovídající výrok však odvolací soud neučinil, protože proti této části jeho rozhodnutí je přípustné dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13.dubna 2000.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodnil poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Uplatněný dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání, podřazuje v dodatku ke svému dovolání pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c),d) o.s.ř. Ve shodě s názorem odvolacího soudu považuje aplikaci ustanovení §20 zákona o půdě za značně problematickou. Poukazuje na to, že sama kategorie zásob vychází z přepočtu na jeden hektar neobdělané, tedy nezaseté nebo nezasázené zemědělské půdy. Ovocnářství, sadařství, zahradnictví a další příbuzné obory žalobce považuje za specifické kategorie, které nemají se samotnou klasickou zemědělskou výrobou žádné spojení; dovolatel vyjadřuje v této souvislosti nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu ohledně vztahu k trvalým porostům, neboť se snažil opakovaně vysvětlit, v souladu se závěrem znalce v posudku předloženém soudu, že kategorie pláňat, šlechtěnců a pod. je předstupeň trvalých porostů, se kterým ovšem zákonodárce nepočítal. Žalobce rovněž poukazuje na to, že by ovocná školka existovala a prosperovala, kdyby nedošlo ke změně společenských poměrů. Z uvedených důvodů považuje za nezbytné rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k novému rozhodnutí, jímž by jeho návrhu vyhověl.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti a podmínky stanovené občanským soudním řádem pro jeho věcné projednání v ustanoveních §236 a násl. o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání se opírá o přípustný důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c), d), přičemž z jeho obsahu je zřejmé, že ve skutečnosti se uplatňuje pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud, když neshledal, že by předchozí řízení trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je proto projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V prvé řadě dovolací soud nepovažuje za odůvodněný odkaz dovolatele na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. V dovolání není obsaženo žádné tvrzení o tom, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací soud z obsahu spisu takový závěr neučinil. Shledal však, že v postupu odvolacího soudu došlo k určité vadě, která spočívala v tom, že učinil závěry z „ … vyjádření J. D., který vyhotovil žalobci na jeho objednávku znalecký posudek …\", a to v tom smyslu, že „ … šlechtěnci, jimiž je tvořena ovocná školka, nejsou trvalými porosty až do doby přesazení na trvalé stanoviště, kde se z nich stane ovocný strom …\". Pokud soud hodlal učinit příslušný právní závěr z vyjádření osoby, kterou považoval za odborníka-znalce, bylo třeba, aby provedl řádný důkaz znaleckým posudkem, což se nestalo. Uvedená vada v postupu soudu mohla v dané věci vést k nesprávnému rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. Z dalšího závěru dovolacího soudu však vyplývá, že znalecký posudek v této věci by zřejmě nevnesl do věci potřebné objasnění. Jedná se totiž o právní posouzení, co je v zákoně o půdě míněno pojmem „ trvalé porosty\".
Dle názoru dovolacího soudu je třeba vyjít z toho, že zákon o půdě není předpisem z oboru rostlinné výroby, ani šlechtění odrůd rostlin. Nerozlišoval proto odborná kriteria používaná odborníky na tomto úseku, včetně dovolatele. Snahou zákonodárce bylo odškodnit vlastníky ( původní vlastníky a další po nich oprávněné osoby), za křivdy, jež jim vznikly odstraněním porostů, které se neobnovují jen v krátkodobém období, jakými jsou např. porosty obilovin, okopanin, zeleniny a pod., ale mají dlouhou životnost, např. stromy a keře. Pokud proto stanovil náhrady za trvalé porosty, mínil tím druh rostlin, jakými jsou stromy a keře. Je proto dle názoru dovolacího soudu rozhodující, jaký druh rostlin byl ve školce pěstován; pokud se jednalo o ovocné stromy, šlo nesporně o trvalé porosty ve smyslu zákona o půdě. Není pak již rozhodující způsob jejich pěstování, včetně přesazování. Přesazovat lze nesporně i stromy, které i pěstitelé považují za trvalé porosty.
Podřazení skutkových okolností, zjištěných v řízení, pod příslušnou právní normu, je věcí soudu. V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že na uplatněný nárok na náhradu za porost ovocnářské školky, lze aplikovat ustanovení §20 zákona o půdě. Dovolací soud považuje tento závěr za správný jen částečně, totiž pokud jde o zásoby rostlin připravené k prodeji, které je možno považovat za zásoby ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě. Přitom výši náhrady lze zjistit i jiným způsobem, než jaký poskytuje nařízení vlády č. 20/1992 Sb., za pomoci svědků, listin, znaleckým posudkem apod., když uvedené vládní nařízení zřejmě výpočet náhrad školkařských výpěstků neobsahuje, jak odvolací soud správně dovodil, a je proto těžko použitelné. Uvedenou otázkou se dovolací soud již zabýval ve svém rozsudku ze dne 23.2.1999, čj. 28 Cdo 2402/98-297, a zaujal stejný názor o způsobu zjištění výše náhrady; naznačil v něm i možnost posuzovat tyto náhrady i z hlediska ustanovení o náhradách za trvalé porosty.
Dle názoru dovolacího soudu, uvedeného shora, nebrání aplikaci ustanovení o náhradách za trvalé porosty podle zákona o půdě okolnost, že rostlina, která je svým druhem rostlinnou dlouhověkou (trvalý porost), není ještě připravena k prodeji. Na jejím charakteru jako trvalého porostu se tato okolnost neprojevuje, promítá se však zřejmě do její ceny. Otázka výše náhrady je pak otázkou skutkového zjištění, včetně možností daných znaleckým posudkem.
Dovolací soud se proto neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že na daný případě nelze aplikovat ustanovení zákona o půdě, která upravují náhrady za trvalé porosty, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 o.s.ř.) V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodně v něm nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová