ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1530.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1530/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci K., okres M. B., o zaplacení částky 941.617 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 7 C 216/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2000, čj. 30 Co 169/99-36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2000, čj. 30 Co 169/99-36, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.12.1998, čj. 7 C 216/98-13, se zrušují , a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 21.12.1998, čj.
7 C 216/98-13, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 941.617 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1993 do zaplacení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože žalobce svůj nárok na zaplacení náhrady za znehodnocení hospodářských a obytných budov uplatnil u Obce K. po lhůtě, stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
( dále jen „zákon o půdě\").
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6.3. 2000, čj. 30 Co 169/99-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyslovil, že proti svému rozsudku připouští dovolání. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dovolání připouští k posouzení otázky, zda výzva k poskytnutí náhrad za znehodnocení nemovitosti, učiněná vůči povinné osobě před obdobím vymezeným ustanovením §13 odst. 3 zákona o půdě, je způsobilá vyvolat hmotně právní účinky řádně podané výzvy za situace, kdy platné znění zákona v době, kdy výzva byla učiněna, výslovně lhůtu k uplatnění nároku na tyto náhrady nestanovilo. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocené nemovitosti jako dědic právního nástupce původních vlastníků, který sám veškeré restituční nároky dle zákona o půdě, včetně nároku za znehodnocené nemovitosti, uplatnil. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný je osobou povinnou k poskytnutí náhrad za znehodnocení budov podle §13, §14 a §16 tohoto zákona, jako ten, kdo žalobci budovy vydal, avšak dospěl k závěru, že žalobce, popřípadě jeho právní předchůdce, nevyzvali žalovaného k poskytnutí náhrad za znehodnocené nemovitosti v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, a tedy právo na náhradu podle uvedených ustanovení zaniklo. Tento závěr odůvodnil tím, že lhůta pro uplatnění nároku na náhradu dle ustanovení
§14 a §16 zákona o půdě ve znění zákona č. 39/1993 Sb. trvala do 31.1.1993, zatímco písemná výzva právního předchůdce žalobce k poskytnutí těchto náhrad byla učiněna 29.3.1993. Hmotně právní účinky řádně podané výzvy nemohly nastat ani dle novely zákona o půdě provedené zákonem č. 183/1993 Sb., protože běh šestiměsíční subjektivní lhůty, uvedené v §13 odst. 3 citovaného zákona v platném znění, nemohl nastat dříve než 1.7.1993, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti. Také výzvou žalobce ze dne 17.6.1996 byly jeho nároky uplatněny až po lhůtě uvedené v §13 odst. 3 zákona o půdě v platném znění, a jeho právo tedy zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 21.4.2000, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. V dovolání shrnuje skutkovou podstatu věci a dodává, že s ohledem na jím uvedené skutečnosti, výzva k vydání nemovitosti měla být současně chápána jako výzva k vydání náhrad, neboť má zjevně přímou souvislost z hlediska podmíněnosti realizace jedné či druhé. V daném případě se nadto ani jeden ze soudů nezabýval zněním zákona o půdě v okamžiku, kdy byla podána výzva žalobce tzn. v období od 1.1.1993 do 30.6.1993, kdy příslušný §16 odst. 3 odkazoval na lhůty uvedené v §13, přičemž §13 obsahoval dvě lhůty, jednu pro podání výzvy k vydání nemovitosti do 31.3.1993 a druhou k uplatnění náhrad za živý a mrtvý inventář do téže lhůty. V ustanovení §16 nebylo přitom výslovně uvedeno, ve které z obou lhůt může povinná osoba uplatnit nárok na náhradu dle §14 §15, t.zn. náhradu za znehodnocené budovy a stavby. Tuto skutečnost přitom považuje žalobce za zásadní. Žalobce dále považuje otázku, ke které odvolací soud připustil dovolání, za nepřesně formulovanou v tom smyslu, že znění platné v okamžiku podání výzvy výslovně nestanovilo, kterou ze lhůt lze aplikovat na uplatnění náhrad za znehodnocené budovy.Vyslovuje názor, že oba soudy ve věci rozhodující uplatnily v jeho neprospěch lhůtu kratší, zatímco i vzhledem k novele zákona o půdě platné od 1.7.1993 uplatnil svou výzvu včas, neboť jeho úkon byl učiněn a nikdy jej nevzal zpět, ani jej nezrušil. Výkladem zákona jej soudy prvního i druhého stupně zkrátily na nárocích, jež mu vyplývají ze zákona, protože dle jeho přesvědčení k prekluzi v daném případě nedošlo. Navrhuje, aby dovolací soud podle §243b o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., aniž výslovně odkazuje na některý z důvodů, uvedených v §241 odst. 3 o.s.ř.; důvody, vedoucí žalobce k podání dovolání, jsou však dostatečně popsány, a jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., protože dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů, které, stejně jako odůvodnění výroku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, se týkají výkladu lhůty k uplatnění nároku na náhradu za stavby podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě, resp. včasnosti uplatnění nároku žalobcem ( jeho právním předchůdcem).
Právní závěry soudu nejsou správné, pokud na věc aplikoval právní předpis, který se na daný vztah právní nevztahoval, nebo aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud ( a ostatně i soud prvního stupně) použil při posouzení včasnosti uplatnění nároku žalobcem právní předpis ve znění, které v době uplatnění práva neplatilo.
Dle skutkového zjištění odvolacího soudu, které nebylo dovolateli zpochybněno, vyzval J. V., jako oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení §9 zákona o půdě, mj. též Obec K. jako povinnou osobu k poskytnutí náhrady za znehodnocení staveb uvedených nemovitostí, a to dne 29.3.1993. Odvolací soud správně dovodil, že žalobce vstoupil do práv této oprávněné osoby v důsledku dědictví v plném rozsahu, tedy i pokud jde o právní účinky této výzvy, a správně aplikoval na daný případ ustanovení druhé části zákona o půdě, upravující i náhrady za znehodnocené stavby, vydávané oprávněným osobám. Správně rovněž dovodil, že v době podání výzvy nestanovil zákon o půdě lhůtu k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocené nebo odstraněné budovy, nevyvodil z toho však potřebné závěry.
Pro právní úkony platí zásada, že se řídí právními předpisy platnými v době, kdy byly učiněny, a že na ně nelze použít pozdější předpisy, pokud to zákon výslovně nestanoví
( zákaz retroaktivity práva ).
Nároky na náhradu osobám oprávněným podle druhé části zákona o půdě byly původně ve znění platném od 24.6.1991 upraveny následně :
Ustanovení §14 odst. 1 věta první stanovilo, že oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat. V odstavci 2 pak bylo zakotveno právo na náhradu za tyto stavby, pokud byly znehodnoceny. V §16 odst. 3 zákon deklaroval, že oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v ustanovení §13 (jež upravovalo lhůty k vydání nemovitostí a stanovilo prekluzi práva na vydání nemovitostí v případě, že nárok nebude uplatněn ve lhůtě), s tím, že závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Uvedená ustanovení nestanovila, že nepodáním výzvy k náhradě za znehodnocení nebo odstranění stavby, právo na náhradu zanikne. Výzva měla proto účinek pořádkový, a pokud jde o lhůty k uplatnění práva u soudu, bylo třeba aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o promlčení ( §1 odst. 3 zákona o půdě).
V daném případě v den podání výzvy oprávněnou osobou J. V. platila uvedená ustanovení v následujícím znění :
V důsledku novely provedené zákonem č. 93/1992 Sb., byly provedeny drobné úpravy textu ustanovení §14 a §16, které se však nedotýkaly lhůt k uplatnění předmětného nároku.
Ustanovením §6 zákona č. 39/1993 Sb., který nabyl účinnosti dnem 31.12.1992, byla prodloužena původní lhůta pro uplatnění nároku na vydání nemovitostí z 31.12.1992 na 31.1.1993, a lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 na 31.3.1993. Tato úprava nepřinesla další změny ve lhůtách pro uplatnění nároků na náhradu za znehodnocené a odstraněné stavby.
Dle názoru dovolacího soudu je třeba na daný případ použít ustanovení zákona ve znění platném od 31.12.1992, protože výzvu k náhradě za ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě učinil právní předchůdce žalobce v době platnosti tohoto ustanovení v uvedeném znění; prekluze práva na náhradu za stavby vyplývá ze znění zákona o půdě, platného od 1.7.1993, kdy byla zakotvena do ustanovení §13 odst. 3 novelou tohoto zákona, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. Tato nová právní úprava ovšem nemůže mít zpětný dopad na právní úkon učiněný před tímto datem.
Dovolací soud v daném případě považuje výzvu k poskytnutí náhrady za stavby vydávaných nemovitostí, učiněnou právním předchůdcem žalobce dne 29.3.1993, za podanou včas. Včasnost výzvy ( jejíž nepodání ostatně nemělo v té době za následek prekluzi práva ), vyplývá i z toho, že právo na náhradu zjevně záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu, které v době výzvy ještě ani nebylo vydáno, tedy nemohla ani uplynout alternativní lhůta 6 měsíců od tohoto rozhodnutí.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal správným závěry obou soudů o tom, že nárok žalobce byl v době jeho uplatnění u soudu prekludován; zrušil proto podle ustanovení
§243b odst. 1 a 2 o.s.ř. jejich rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v něm jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.srpna 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová