ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1640.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 1640/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. Ch. s.p., zastoupenému advokátem, o poskytnutí náhrad ve výši 958.891 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 199/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.4.2000, čj. 10 Co 556/98-55, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.dubna 2000, čj. 10 Co 556/98-55 se v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12.března 1998, čj. 7 C 199/94-36, ve výroku, ukládajícím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za zaniklé a znehodnocené budovy ve výši 27.200 Kč, zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12.března 1998, čj. 7 C 199/94-36 se ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu za znehodnocení usedlosti čp.4 v B. co do částky 27.200 Kč zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
( dále též jen \" zákon o půdě \" ) v celkové částce 958.891 Kč. Tato částka se skládala z náhrady za živý a mrtvý inventář ve výši 645.115 Kč, a náhrady za znehodnocení usedlosti čp. 4 v B. ve výši 562.781 Kč, od nichž odečetla plnění poskytnuté žalovaným ve výši 279.005 Kč. Dále požadovala náhradu za odstraněný porost chmelnice v částce 30.000 Kč, kterou v průběhu řízení omezila na částku 21.067 Kč, a posléze ohledně ní vzala žalobu zpět.
Okresní soud v Lounech svým rozsudkem ze dne 12. 3. 1998, čj. 7 C 199/94-36, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 571.714 Kč jako náhradu za trvalý porost a za znehodnocení usedlosti čp.4 v B.; ohledně částky 21.067 Kč řízení zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby, a v částce 366.110 Kč žalobu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsahu podaných odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud tak, že zamítl žalobu ohledně další částky ve výši 410.365 Kč, jinak jej potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně potud, že žalobkyni z titulu náhrady živého a mrtvého inventáře nepřísluší částka vyšší než 220.810 Kč. Povinnost žalovaného poskytnout žalobkyni náhradu za budovy a jiné stavby, které zanikly a nemohou ji být, posoudil odvolací soud podle ustanovení §14 odst. 1 a 9 zákona o půdě, které limituje náhradu částkou, uhrazenou na přídělovou cenu, tj.v dané věci částkou 27.200 Kč. Rozsah již poskytnutého věcného plnění žalovaného žalobkyni posoudil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně. Upřesnil pouze, že nárok žalobkyně je v souladu se znaleckými posudky a účastníky nezpochybňovaný, a je vyjádřen úhrnnou částkou 440.354 Kč; žalobkyně obdržela již plnění v částce 279.005,- Kč a měla by tedy dostat ještě částku 161.349 Kč. Částka 107.532,- Kč byla již žalobkyni pravomocně přiznána a povinnost k doplacení zbylé částky ve výši 53.817 Kč vyplývá pro žalovaného z rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný podal v zákonné lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřuje výlučně do té části napadeného rozsudku, která se týká jeho povinnosti zaplatit žalobkyni v rámci celkové náhrady částku 27.200 Kč za budovy či jiné stavby, které zanikly a nebylo možno je žalobkyni vydat. Vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil věc po právní stránce správně, jestliže nerespektoval námitky žalovaného, že uvedená částka byla stanovena v době převzetí přídělu, před vydáním zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, tedy ve staré měně. Podle ustanovení §4 téhož zákona měl být proveden přepočet staré měny na novou v poměru 5:1. Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v daném případě nesprávně vyložil při stanovení limitu 27.200 Kč ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě, když nevzal v úvahu, že limitem je přídělová cena nevydaných budov, a ta v daném případě činila ve staré měně 20.329,- Kč a při přepočtu na novou měnu 4.066,- Kč. Z toho dovozuje, že jestliže krajský soud vyhověl návrhu na náhrady za nevydané budovy do výše limitu 27.200,- Kč a nikoliv do limitu 4.066,-Kč, přiznal žalobkyni o 23.134,-Kč více, než jí náleželo. Konečně dovolatel opětovně namítá, že stanovení restituční náhrady v penězích není v souladu se zákonem o půdě, ani se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost rozsudků soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila podáním, ve kterém zpochybnila jeho přípustnost. Uvedla, že z dovolání nelze vyčíst, jaký zákonný důvod dovolatel uplatňuje, a nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, a v podstatě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení
§241 odst. 2 o.s.ř. Dovolací důvody v něm uvedené jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání, Dovolání směřuje jen do výroku odvolacího soudu, z něhož vyplývá jeho povinnost zaplatit žalobkyni 27.200 Kč za zaniklé a znehodnocené budovy a jiné stavby, přičemž dovolatel tvrdí, že tato částka má správně činit jen 4.066 Kč, a že náhrada neměla být stanovena v penězích. V této části jde o potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval jen jednou. Nepřichází proto v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) či b) o.s.ř. Dovolatel neuplatňuje vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence by zakládala přípustnost dovolání, a dovolací soud takové vady nezjistil. Odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání ( §239 odst. 1 o.s.ř.); zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tak je tomu v případě, že účastník navrhl připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení, a dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, proti němž dovolání směřuje, má zásadní právní význam.
Dovolací soud shledal zásadně významným právní závěr odvolacího soudu, že náhrada za zaniklé budovy má být poskytnuta do výše částky 27.200 Kč, \" která byla podle provedených důkazů uhrazena oprávněnými osobami na přídělovou cenu\", a to s přihlédnutím i k odůvodnění, že \" považuje-li pak odpůrce limitující uhrazenou přídělovou cenu za cifru, se kterou lze dále manipulovat dosazováním případných dalších historických či politickoekonomických proměnných, odvolací soud jeho názor nesdílí a považuje za nutné přidržet se jasné a konstantní limitace nároku nemovitostí získaných do vlastnictví přídělem od státu\". Další zásadně významný právní názor odvolacího soudu je dle názoru soudu dovolacího obsažen v jeho závěru, že \" žádaná a přiznaná peněžní forma uspokojení zbylých nároků navrhovatelky vyplývá z dohody účastníků o takové formě náhrady, vyjádřené postojem odpůrce, nebránícímu se požadavku navrhovatelky a předpokládajícímu následný postup v souladu s ust. §18a téhož zákona č. 229/91 Sb.\". Protože dovolatel postihuje obě tyto otázky ve svém dovolání, a protože připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení navrhl, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu pak přezkoumal v rámci takto vymezených dovolacích důvodů podle ustanovení §242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.
V daném případě dle rozsudku odvolacího soudu požaduje žalobkyně náhradu za budovy, které získali J. a A. D., tj. žalobkyně a její manžel, přídělem od státu, a zaplatili za ně 27.200 Kčs. Skutková zjištění odvolacího soudu dovolací soud nepřezkoumává, jestliže je přípustnost dovolání dána ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř.; v takovém případě může přezkoumávat pouze jeho právní závěry. Dovolatel namítá, že náhrada za budovy podle ustanovení §14 a 16 zákona o půdě činila pouze 4.066, protože původní částku přídělové ceny bylo třeba přepočítat v poměru 5:1 podle zákona č. 41/1953, o peněžní reformě. Tento názor dovolatele nepovažuje dovolací soud za správný.
Odvolací soud správně aplikoval na daný případ ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě, které zní : \" V případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odstavci 1 jen do výše uhrazené přídělové ceny.\". Pro posouzení výše náhrady je proto směrodatná částka, která byla skutečně uhrazena, tedy částka zaplacená v určité době za určité síly měny. Okolnost, že později došlo k přepočtu měny, se týkala právních vztahů, které v té době trvaly, eventuelně stanovení výše závazků budoucích, nikoli tedy závazků, které v době účinnosti zákona již neexistovaly v důsledku splnění. Odvolací soud proto dle názoru dovolacího soudu správně aplikoval ustanovení zákona, které bylo třeba na daný případ použít.
Právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k dohodě o vypořádání náhrad formou zaplacení v penězích, dovolací soud nesídlí. Naopak např. v odvolání žalovaný namítal, že soud prvního stupně stanovil povinnost k náhradě v penězích, což odporuje stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, Cpjn 36/95. Při jednání u odvolacího soudu dne 29.3.2000 prohlásil zástupce žalovaného, že má k dispozici řadu věcí, které by mohly být užity k zemědělské činnosti, předpokládá však, že \" vyjádřením peněžní částky jako platební povinnosti z titulu tohoto plnění v rozsahu rozsudku dojde dále k postupu podle §18a zákona, s čímž souhlasí\". Z obsahu protokolu z tohoto jednání dále vyplývá jednoznačné zjištění, že \" dohodu o tom, že odpůrce poskytne navrhovatelce náhradu přímým peněžním plněním účastníci neuzavřeli\". Na rozdíl od tohoto jednoznačného a jasného zjištění je vyjádření zástupce žalovaného o \" vyjádření peněžní částky jako platební povinnosti\" neurčité, a navíc se vztahuje k eventuelnímu plnění třetí osobou - P. f. Č. r. - která se však nestala účastníkem řízení, a soudy nepočítaly s jejím převzetím závazku k plnění za žalovaného a z toho vyplývající formou plnění takového závazku. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky došlo k dohodě o plnění formou peněžitou, je nesprávný, a z toho důvodu rozsudek odvolacího soudu, ukládající žalovanému plnit peněžitou formou, zrušil ( §243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.). Podle ustanovení §243 odst. 2 o.s.ř. byl v této části zrušen i rozsudek soudu prvního stupně, protože důvod, pro který byl zrušen příslušný výrok rozsudku odvolacího soudu, se týká i jeho rozsudku. Protože dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu pouze do výše 27.200 Kč, představující náhradu za budovy a jiné stavby, byly příslušné výroky soudů obou stupňů zrušeny do této výše.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba rozhodovat zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku.
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu v tom, že pokud mezi účastníky nedojde k jasné dohodě o formě úhrady závazku žalovaného ve výši 27.200 Kč v penězích, je třeba určit náhradu některou z forem předpokládaných ustanovením §16 odst. 4 zákona o půdě ( §243d odst.1 věta druhá o.s.ř.)
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o nákladech řízení ( §243d odst.1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková