ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1699.98.1
sp. zn. 24 Cdo 1699/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. M., jako právního nástupce E. M., zemřelé dne 8. 9. 1993, B/ H. S., C/ M. P. a D/ E. B., proti žalované V. K., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1013/93, o dovolání žalobce A/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 1998, č.j. 22 Co 585/97-167, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 1. 7. 1997, č.j. 9 C 1013/93-145, zamítl žalobu, kterou se žalobci A/ až D/ proti žalované V. K. domáhali vyslovení přechodu vlastnického práva (každý žalobce k jedné ideální osmině) ke stavební parcele č. 49 s domem čp. 27, stavební parcele č. 63, parcele č. 83/1 a parcele č. 84, zapsaným u Katastrálního úřadu Praha - západ na listě vlastnictví č. 214 pro obec a katastrální území Ch. (dále též jen „předmětné nemovitosti\") podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě\"). Okresní soud také vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, státu pak náhradu nákladů nepřiznal. Na základě skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dovodil, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát za okolností uvedených v §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě (nebylo totiž prokázáno, že by je právní předchůdci žalobců darovali státu v tísni), a zároveň konstatoval, že žalovaná a její manžel V. K. (dále též jen „nabyvatelé\"), nabyli předmětné nemovitosti v roce 1969, aniž by byla naplněna některá ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona půdě, jejichž existenci žalobci tvrdili.
K odvolání všech žalobců, kteří soudu prvního stupně vytýkali nesprávnost skutkových zjištění, nesprávné právní posouzení věci i nepřezkoumatelnost rozhodnutí, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 1998, č.j. 22 Co 585/97-167, rozsudek okresního soudu potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání. Odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným, když převzal jako dostatečná pro rozhodnutí o žalobě skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle nich žalobci jsou sice právními „předchůdci\" (správně „nástupci\") původních vlastníků předmětných nemovitostí, kteří své spoluvlastnické podíly předali bezplatně do vlastnictví československého státu, žalobci ale neprokázali, že smlouvy o darování předmětných nemovitostí byly dárci uzavřeny v tísni, jak to předpokládá ustanovení §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě. Zároveň odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebyly zjištěny skutečnosti uvedené v §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž že by žalovaná se svým zemřelým manželem nabyla předmětné nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění; konstatoval v této souvislosti, že „prodej obytné části nemovitostí žalované a jejímu manželovi nevylučovala tehdy platná vyhláška č. 104/1966 Sb. a směrnice Ministerstva financí č. 10, uveřejněná ve Věstníku 5/1964\". Výrok zamítající návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (podle obsahu podání na č.l. 159 - 161 spisu přikládali žalobci zásadní právní význam posouzení tísně svých právních předchůdců a posouzení rozporu s platnými předpisy) odůvodnil odvolací soud tím, že „se nejedná o rozhodnutí po stránce právní zásadního významu\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 12. 3. 1998 dovolání pouze žalobce A/ J. M. Přípustnost dovolání, které adresoval „Vrchnímu soudu v Praze\", opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a odvolacímu soudu především vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal - a odkazoval přitom na stejnou námitku uvedenou v odvolání proti prvostupňovému rozsudku, že k přechodu vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě „není nutné prokazovat, že bezplatné darování státu bylo učiněno v tísni\". Dovolatel zpochybnil stanovení ceny, za kterou nabyvatelé „nemovitost\" koupili, když mlýn č. p. 27 v Ch., tvořený souborem budov, nelze považovat za rodinný domek, a pozemek patřící k mlýnu značně přesahuje výměru 800 m2. Uvedl dále, že „problematické je i zpochybnění platnosti a závaznosti pro podřízené subjekty vyhlášky Ministerstva financí 104/1966 Sb. a Směrnice č. 10 uveřejněné ve Věstníku 5/1964 a případně i dalších povinností uložených v tehdy platných předpisech\". V další části dovolání zdůraznil, že „dne 6. 5. 1968 přešla 1/4 uvedené nemovitosti na stát, když učinil v tísni nabídku bezplatného darování pan Z. B.\", a „dne 19. 8. 1968 přešla zbývající 1/4 nemovitosti na stát, když učinili v tísni nabídku bezplatného darování paní E. M. a pan H. H.\", že mlýn čp. 27 v Ch. s pozemky, které byly obdělávány, byl ve vlastnictví rodiny více než 100 let a „je proto těžko představitelné, že by darování nebylo učiněno v tísni\"; soudu rovněž vytýkal, že se nezabýval otázkou, že stát jako vlastník jedné poloviny nemovitostí (získané poté, kdy se V. M. v tísni zřekla dědictví po své matce M. M.) se nestaral o jejich opravy a údržbu, a že požadoval, aby veškeré opravy prováděli pouze spoluvlastníci „zbývající 1/2\". Dovolatel navrhl, aby „Vrchní soud v Praze\" rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na výzvu soudu prvního stupně pak podáním ze dne 9. 4. 1998 doplnil, že „dovolací důvod je odvozen z ustanovení §241 o. s. ř., a to z odst. 2 písm. b, c, d.\".
Žalovaná v písemném dovolacím vyjádření polemizovala s argumentací dovolatele a navrhla, aby jeho dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), přičemž vysokoškolské právnické vzdělání, které dovolatel má, vede k tomu, že není nutné jeho advokátní zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. Co do uplatněných dovolacích důvodů je dovolatelův odkaz na ustanovení §241 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. nepřesný, neboť s účinností od 1. 1. 1996 jsou způsobilé dovolací důvody obsaženy v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř., nikoli tedy v odstavci druhém, jak se v doplňujícím dovolatelově podání mylně uvádí. Vzhledem k procesnímu postavení žalobců, z nichž dovolání podal toliko žalobce A/, je rovněž třeba předeslat, že pokud by dovolání bylo přípustné, dovolací soud by mohl z jeho podnětu přezkoumat pouze tu část napadeného rozsudku, v níž odvolací soud rozhodl ve vztahu mezi žalobcem A/ a žalovanou (tj. v potvrzujícím výroku týkajícím se zamítnutí žaloby na vyslovení přechodu jedné osminy předmětných nemovitostí ze žalované na žalobce A/, resp. v závislých nákladových výrocích).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, je přípustnost dovolání upravena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Nevyplývá ani z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím ale potvrzujícím, a k založení přípustnosti dovolání není použitelné ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož není splněna podmínka, aby byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl), platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá tak posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolacímu přezkumu se otevírají pouze otázky právní (nikoli tedy otázky skutkové). Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak nelze uplatnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tj. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno pro konkrétní právní otázky, a odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, aniž by ovšem formulaci těchto otázek zahrnul do výroku svého rozhodnutí, je třeba mít za to, že se tento výrok týká všech právních otázek, na kterých založil své rozhodnutí ve věci. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených, k nimž přihlíží z úřední povinnosti - je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny; proto se mohou právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li dovoláním řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).
K tomu, aby konkrétní dovolání mohlo být shledáno přípustným podle §239 odst. 2 o. s. ř. je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu a dovoláním skutečně zpochybněné - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. zásadně významným po právní stránce; v opačném případě (tj. neučiní-li dovolací soud tento závěr), dovolání přípustné není a musí být odmítnuto bez věcného projednání (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
K závěru o existenci „zásadního významu po právní stránce\" podle §239 odst. 2 o. s. ř. pak nepostačuje, že posouzení určité právní otázky má význam pro výsledek konkrétního sporu, ale musí být dán i obecnější přesah: musí jít o řešení právní otázky, jež je významná i pro posouzení jiných (obdobných) právních poměrů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva, tj. stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posuzoval zjištěný skutkový stav podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, podle něhož „na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem\". Z toho, že jedním z předpokladů vyhovění žalobě podle §8 odst. 1 zákona o půdě je okolnost, že přechod vlastnického práva může být vysloven jen tehdy, jde-li o nemovitosti, na které by se vztahovalo právo na vydání věci podle tohoto zákona, vyplývá, že musí být naplněna i některá ze skutkových podstat uvedených v §6 odst. 1 a 2 zákona o půdě, v tomto případě pak skutková podstata dle §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě (když smlouva o darování nemovitostí byla dárcem uzavřena v tísni). Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
Ve vztahu k výkladu §8 odst. 1 zákona o půdě (správnost určení tohoto zákonného ustanovení dovolatel nezpochybňuje) je nerelevantní (z hlediska použitelnosti dovolacích důvodů) výtka, směřující proti zjištěním soudu o ceně předmětných nemovitostí; zde totiž dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., ale zpochybňuje správnost skutkových zjištění učiněných soudem (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.). Za výtku nesprávného právního posouzení lze považovat (ve vztahu k §8 odst. 1 zákona o půdě) toliko tvrzení o problematičnosti „zpochybnění platnosti a závaznosti pro podřízené subjekty vyhlášky Ministerstva financí č. 104/1966 Sb. a Směrnice č. 10 uveřejněné ve Věstníku 5/1964 a případně i dalších povinností uložených v tehdy platných předpisech\". Dovolatel ale tím, že tuto svou obecnou námitku nijak obsahově nekonkretizuje, neumožňuje dovolacímu soudu učinit kladný závěr o zmíněném zásadním právním významu rozhodnutí ve věci. Je tak nutno uzavřít, že jde-li o interpretaci §8 odst. 1 zákona o půdě, neuplatnil dovolatel náležitým způsobem kvalifikovaný dovolací důvod, jenž by zakládal přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. ve smyslu výše uvedeného výkladu tohoto zákonného ustanovení. Jeho ostatní námitky se pak vztahují k existenci tísně na straně právního předchůdce dovolatele (resp. právních předchůdců dalších žalobců, kteří však sami dovolání nepodali) při darovaní spoluvlastnických podílů státu. Zde je ale nutno vyvodit důsledky z okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení dvou navzájem nezávislých právních otázek (naplnění skutkové podstaty §8 odst. 1 zákona o půdě a naplnění skutkové podstaty §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě). Podle již zmíněného právního názoru (v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela ustáleného), že nelze-li přezkoumat z podnětu dovolání právní závěry odvolacího soudu o neexistenci některé ze tří skutkových podstat dle §8 odst. 1 zákona o půdě, odůvodňujících vyslovení přechodu vlastnictví ze žalované na žalobce, pozbývá smyslu přezkoumávat správnost právních závěrů o tom, zda vůbec předmětné nemovitosti přešly na stát za podmínek §6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě (zda tedy jde o nemovitosti, na které by se vztahovalo právo na vydání věci podle tohoto zákona). Z tohoto důvodu se již dovolací soud dalšími tvrzeními dovolatele, která v dovolání přednesl na podporu svého názoru, že jeho právní předchůdce, resp. právní předchůdci dalších žalobců, jednali v roce 1964 a v roce 1968 při nabídce daru vůči státu v tísni, nezabýval.
Z uvedeného plyne, že dovolací soud neshledal, že by dovolání žalobce A/ bylo přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. (nepřípustnost podle ostatních v úvahu přicházejících procesních ustanovení byla již zmíněna) a musel je proto podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalované však v dovolacím řízení nevzešly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková