ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2282.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 2282/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ S. S., a B/ J. K., proti žalovaným 1/ M. č. P., 2/ O. H. m. P., 3/ T. s. k. hl.m. P., 4/ S. b. d. p. P., 5/ P. e. a.s., 6/ S. j. z. o. P., 7/ I., i. a r. o. P., 8/ Š. ú. P., a 9/ S. s. p. M. č. P., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 213/96, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.5.2000, čj. 14 Co 8/2000-135, čj. 14 Co 9/2000-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2000, čj. 14 Co 8/2000-135, čj. 14 Co 9/2000 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1.7.1999, čj. 19 C 213/96, doplněný usnesením z 6.9.1999, a opravený usnesením z 26.11.1999, v upraveném znění; jím byl zamítnut návrh na určení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi blíže specifikovaných pozemků vzniklých z původního pozemku č. parc. 504 v k.ú. S. Odvolací soud současně změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalovaným právo na náhradu nákladů nepřiznal a nepřiznal jim ani právo na náhradu odvolacího řízení. Současně zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil z několika hledisek. Především vyslovil názor, že návrhem na zahájení řízení podle §80 písm. c) o.s.ř. lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. V daném případě byl pozemek, resp. jedna polovina pozemku, č. parc. 504, k.ú. S. darován státu, a tak bylo nutno uvažovat o postupu dle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), a není proto dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Dále uzavřel, že darovacím prohlášením matky žalobkyň ze dne 27.6.1964 došlo k nabídce daru státu, která byla dle schvalovací doložky přijata státem, zastoupeným finančním odborem ONV v P. Tento orgán byl, v souladu s vl.nař. 30/1954 Sb., orgánem příslušným k přijetí daru ve prospěch státu a k naložení s přijatým darem, neboť v jeho obvodu byla převážná část nabídnutého majetku. Darovacím prohlášením matka žalobkyň totiž nabídla státu rovněž dům č.p. 867 s pozemkem č. parc. 959, k.ú. P. Přijatý dar přešel do státního vlastnictví, a to i bez zápisu do evidence nemovitostí, a žalobkyně pse proto nestaly po smrti své matky jejich spoluvlastnicemi. Na vlastnictví státu nemůže nic změnit ani rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 26.6.1984, sp. zn. 5 D 2007/82, jímž byl tento darovaný majetek zahrnut do dědictví, ani současný stav zápisů v katastru nemovitostí, neboť správnost těchto skutečností může být vyvrácena za použití příslušných právních předpisů. Podle právního posouzení odvolacího soudu v daném případě došlo k darování předmětných nemovitostí státu v souladu s tehdy platnými předpisy, a žalobkyně mohou svůj nárok uplatnit pouze dle zákona o půdě, což ostatně také učinily výzvou u pozemkového úřadu, který dosud o jejich nároku nerozhodl. Odvolací soud tedy dovodil, že žalobkyně nejsou k uplatnění svého nároku u soudu aktivně legitimovány, neboť po darování pozemku jejich matka již nebyla jeho vlastnicí, a proto na ně nemohlo děděním vlastnické právo přejít. Podle dalšího názoru odvolacího soudu pak někteří žalovaní v předmětné věci nejsou pasivně legitimováni, neboť nejsou vlastníky nemovitostí, ale jen uživateli.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost založily na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považují posouzení postupu tehdejších státních orgánů při akceptování darovacího prohlášení podle tehdy platné právní úpravy ze strany státu. Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Namítají především, že tehdejší ONV v P. nebyl v žádném případě státním orgánem, příslušným k akceptování nemovitého daru ve smyslu tehdy platné právní úpravy. Podle výsledků řízení byl k přijetí daru nepochybně příslušný tehdejší ONV v P., vzhledem k tomu, že polovina pozemků byla v P. ( možná v P.). Dovolatelky poukazují na to, že při uzavření perfektní a platné darovací smlouvy je třeba přihlédnout k dalším tehdy platným právním předpisům, především vládního nařízení č. 81/58 Sb., o správě národního majetku ( §4 odst.2, §5 odst.1, §22 odst. 1 cit. předpisu) a vyhl. MF č. 205/58 Úř.l., kterou se uvedené vládní nařízení provádí. Názor odvolacího soudu, že dar přešel do státního vlastnictví bez evidence, považují za nesprávný, neboť bylo povinností ONV zápis do pozemkové knihy provést. Dále z blíže nespecifikovaných tehdy platných kogentních ustanovení dovozují, že dar měl být ONV převzat a výměrem zanesen do účetní evidence a využíván, což se nestalo, a tak k uzavření platné darovací smlouvy nedošlo. Závěrem uvádějí, že formální důvody, které podle jejich názoru způsobily neplatnost darovací smlouvy ohledně pozemků, jsou mimořádně významné, neboť i konstrukce restitučních předpisů je založena na celé řadě formálních náležitostí. Nevyžadování formálních náležitostí u darovacích nabídek tehdejšímu státu, by bylo neodůvodněným zásahem do ochrany vlastnického práva a poškozením oprávněných vlastníků. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti požadované ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Jeho přípustnost nelze dovodit z ustanovení §238 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který byl v této věci jeho rozsudkem prvním. Odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání ( §239 odst. 1 o.s.ř.), a dovolací soud neshledal vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence by zakládala přípustnost dovolání. Zbývá proto posoudit, zda dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., tj. zda dovolatelky, které navrhly připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, uvádějí ve svém dovolání otázky zásadního právního významu, které by měl dovolací soud přezkoumat. Rozhodnutím zásadního právního významu z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je přitom rozhodnutí, které vychází z právního posouzení, které není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nebo jde o rozhodnutí, která se v judikatuře různých soudů liší, případně jde o věc dosud judikaturou neřešenou.
Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení požádaly o připuštění dovolání k posouzení otázky, zda darovací prohlášení matky žalobkyň bylo třeba nějakým právním úkonem se strany státu akceptovat. Takto formulovanou otázku nepovažuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu, protože závěr, že k dovršení darovací smlouvy může dojít jen přijetím nabídky, považuje za zcela samozřejmý ( §46 odst.2 obč.zák. ve znění platném v době přijetí darovací nabídky dne 27.6.1994 ) a odvolací soud také z něj vycházel, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že písemná nabídka daru byla odpovídající formou písemně přijata.
Dovolací soud sice nesdílí právní názor odvolacího soudu, že vlastník nemovitosti, která přešla bez právního důvodu ( tedy i v případě absolutní neplatnosti převodu ) do vlastnictví státu či právnické osoby, se nemůže domáhat svých práv vlastníka proto, že mu v tom brání existence restitučních předpisů zakládající za určitých okolností právo na vydání nemovitosti nebo na náhradu za nemovitosti, které nelze vydat. Tato otázka však není předmětem dovolání, a odvolací soud navíc se otázkou platnosti převodu předmětného pozemku na stát v důsledku darovací nabídky tehdejší vlastnice ideální poloviny předmětných nemovitostí - matky žalobkyň, věcně zabýval, a vypořádal se přitom i s námitkou žalobkyň, že k převodu nedošlo proto, že nabídku přijal místně nepříslušný státní orgán.
Dovolatelky dovozují své vlastnictví z toho, že darovací nabídka a její přijetí byly v rozporu s vládním nařízením č. 30/54 Sb., protože o přijetí nabídky rozhodl orgán, v jehož obvodu byla jen část majetku nabízeného darem. Jiný důvod neplatnosti darovací nabídky ( §37- §40 obč. zák. v tehdy platném znění) neuvedly, a soudy jej ani z úřední povinnosti neshledaly. Dovolací soud nepřikládá této otázce zásadní právní význam, protože i kdyby v daném případě rozhodl o nabídce daru místně nepříslušný orgán státní správy, což ovšem zjištěno nebylo, nešlo by o důvod neplatnosti převodu podle shora uvedených ustanovení občanského zákoníku, zejména by nešlo o rozpor se zákonem.
Pro posouzení věci je pak zcela nepodstatné, jak příslušné orgány státní správy nakládaly s přijatými nemovitostmi, tj. zda učinily dostatečná opatření k jejich evidování v tehdejší evidenci nemovitostí a v jejich správě podle předpisů o správně národního majetku.
Dovolací soud proto neshledal přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu nepovažuje po právní stránce za zásadně významný. Dovolání proto podle ustanovení §243b odst. 4 a §118 odst. 1 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek řízení měli nárok na jejich náhradu, náklady tohoto řízení nevznikly( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7.prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová