ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2538.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 2538/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K., proti žalovaným 1/ V. J., 2/ E. J., 3/ A. M., 4/ Z.-o. d. Z., 5/ O. Ch., a.s., o zrušení částí smluv, o vyklizení pozemkových parcel, o vydání pozemkových parcel a o náhradě za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 306/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8.2.2000, čj. 19 Co 642/98-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení výrokem I. shora uvedeného rozsudku zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení, výroky II. a III. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29.9.1998, čj. 11 C 306/97-41, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na zrušení části smlouvy o převodu zemědělských nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku, a na vydání těchto nemovitostí. Ve zbývající části, týkající se vyklizení předmětných nemovitostí a nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který
- nárok na zrušení části smlouvy o převodu nemovitostí posoudil podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"),
- dovodil, že nárok byl uplatněn až po uplynutí lhůty, která skončila 1.září 1993, tedy v době, kdy právo založené tímto ustanovením již zaniklo,
- dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nelze posuzovat podle ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a to jak s ohledem na okolnosti tvrzené žalobkyní, tak i na skutková zjištění provedená soudem, a
- konstatoval, že návrhy na zrušení smluv, na vyklizení a na vydání jsou věcně projednatelné před soudem, a „evidentně nejde o nároky, které by bylo třeba uplatňovat před pozemkovým úřadem podle §9 citovaného zákona\".
Odvolací soud také dospěl k závěru, že žalovaní 4. a 5. nejsou ve věci pasivně legitimováni, pokud jde o nároky uplatněné podle zákona o půdě.
Svůj výrok, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně, odůvodnil odvolací soud tím, že žalobkyně v průběhu řízení upřesnila návrh na náhradu za živý a mrtvý inventář, a že nárokem na vyklizení nemovitostí, spočívajícím na úvaze, že smlouva o převodu zemědělských pozemků byla neplatná, je třeba se věcně zabývat s ohledem na tvrzení o existenci vlastnického práva žalobkyně a jeho ochranu dle §126 občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4.4.2000.
Včas podaným dovoláním ze dne 1.5.200, došlým soudu dne 4.5.2000, napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku označeného III. Dalším podáním ze dne 16.5.2000, které soudu došlo 18.5.2000 (a v kopii došlo Nejvyššímu soudu dne 17.5.2000), požádala dovolatelka „o opravu písařské chyby\", která spočívala „ve výpadku\" části věty, určující rozsah dovolání, a doplnila je o výroky I.a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu. Doplňujícím podáním k dovolání ze dne 17.5.2000 poté specifikovala důvody dovolání. Napadenému rozsudku žalobkyně vytýká, že „jím soud rozhodl pouze na základě formálního ústního jednání, aniž provedl řádné důkazní řízení o důkazních návrzích žalobkyně a umožnil jí prokázat oprávněnost jejích námitek. Tímto svým postupem soud porušil zejména čl. 38 odst. 2 a též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\". Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl „na základě vadného posouzení skutkového stavu věci\" - nezabýval se totiž posouzením jejího návrhu z hlediska ustanovení
§126 obč. zák., a to jak pokud jde o prvotní smlouvu uzavřenou mezi ní a prvými dvěma žalovanými, tak i o následné smlouvy uzavřené mezi žalovanými. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním závěrem soudu o tom, že návrh podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě nepodala včas, protože se domnívá, že pro tento nárok nestanoví zákon žádnou propadnou lhůtu. Za nesprávný považuje i postup soudu, spočívající v tom, že věc nepředložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu, který byl měl dle jejího názoru vyplnit mezeru v zákoně o půdě, spočívající v tom, že oprávněné osoby jsou zkráceny na svých nárocích, pokud osoby, na něž byly bezúplatně převedeny pozemky ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, je dále převedly na třetí osoby, jež nejsou osobami jim blízkými. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustností dovolání se žalobkyně nezabývala.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud shledal, že nejsou dány důvody pro věcné vyřízení dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je pak upravena v ustanoveních §237 odst. 1 o.s.ř. až §239 odst.2 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu §237 odst.1, které způsobují jeho zmatečnost a vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelkou uplatněny. Pokud soudy meritorně rozhodovaly o návrhu žalobkyně na vydání pozemků, správně neposuzovaly tento návrh jako návrh na vydání nemovitosti povinnou osobou podle
§9 zákona o půdě, ale v souvislosti s návrhem na zrušení části smlouvy o převodu zemědělských pozemků podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě. Okolnost, že odvolací soud neprováděl vlastní dokazování, není ani jinou vadou řízení (§241 odst. 3 písm.b) o.s.ř.), když tento soud vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, jež považoval za postačující, a od nichž se neodchýlil.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, protože napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl pouze jednou.
V úvahu nepřipadá ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Zbývalo posoudit, zda dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolací soud za rozhodnutí zásadního významu, když žalobkyně v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby dovolání bylo připuštěno.
Podle ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl jeho výrok napaden. Pro podání dovolání, a tedy i pro určení, jeho rozsahu, platí lhůta stanovená v §240 odst. 1 o.s.ř., tj. lhůta jednoho měsíce od právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání této lhůty nelze prominout ( §240 odst. 2 o.s.ř.). Dle názoru dovolacího soudu nelze rozsah dovolání dodatečně „doplnit\", a to ani formou „opravy písařské chyby\", pokud z obsahu včas podaného dovolání nevyplývá, že dovolatel mínil napadnout i další výroky odvolacího soudu. V daném případě tomu tak není, protože dovolatelka ve včas podaném dovolání výslovně uvedla, že odvolání (správně
„dovolání\") podává „konkrétně proti výroku č. III.\" napadeného rozsudku, „kterým se potvrzují výroky č. VI, VII, VIII a IX\" rozsudku soudu prvního stupně. Za opravu písařské chyby lze v tomto případě považovat jen opravu označení opravného prostředku jako
„odvolání\" na správné označení „dovolání\". Dovolací soud proto musel odmítnout pro opožděnost dovolání, směřující proti výrokům I. a II. (Ostatně i kdyby byly tyto výroky napadeny dovoláním včas, nelze je považovat za rozhodnutí zásadního právního významu, protože odpovídají běžné soudní judikatuře z hlediska posouzení nároku na zrušení části smlouvy podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, včetně posouzení lhůty k uplatnění nároku u soudu. Odvolací soud rovněž neměl důvod postupovat dle návrhu žalobkyně na přerušení řízení a předkládat věc Ústavnímu soudu, protože Ústavní soud nemůže doplňovat znění zákona, jak si žalobkyně představovala. Navíc v případě, že bezúplatně převedené pozemky byly převedeny na další osoby, upravuje zákon o půdě tyto právní vztahy výslovně v ustanovení §8 odst. 5.).
Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu, který byl napaden včas podaným dovoláním, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí z hlediska zákona o půdě. Ve zbývající části, týkající se posouzení nároku na vyklizení pozemků z hlediska občanského zákoníku, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Dovolání by se proto mohlo týkat jen přezkumu právních závěrů odvolacího soudu, týkajících se výkladu zákona o půdě. V tomto směru dovolatelka žádné dovolací důvody neuvádí, a dovolací soud navíc shledává rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaní nejsou věcně pasivně legitimováni, v souladu s běžnou judikaturou.Dovolací důvody, které vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení z hlediska ustanovení občanského zákoníku o ochraně vlastnických práv, jsou nepřípadné, protože v této části odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby se v dalším řízení návrhem žalobkyně právě z tohoto hlediska zabýval. Jde ovšem o řízení nikoli již podle zákona o půdě, což má dopad i na povinnost účastníků z hlediska zákona o soudních poplatcích.
Dovolací soud proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení za zásadně významné, z čehož vyplynul závěr, že dovolání není ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. V této části bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Povinnost nahradit náklady dovolacího řízení nebyla dovolatelce uložena, ač žalovaní v něm měli úspěch, ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst.1 o.s.ř.), a to proto, že žalovaným prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová