ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.2932.99.1
sp. zn. 24 Cdo 2932/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce F. C., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ L. B. a 2/ A. B., zastoupeným advokátkou, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 12 C 267/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 26.5.1998, čj. 12 Co 569/97-82, takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.11.1993, čj. 12 C 267/93-25, ve znění opravného usnesení ze dne 7.7.1994, čj. 12 C 267/93-39, mj. zamítl žalobu, aby byla zrušena kupní a darovací smlouva registrovaná Státním notářstvím Olomouc pod č.j. Reg. RI 155/74, podle které byly na žalované bezplatně převedeny blíže specifikované zemědělské pozemky v katastrálním území B., V. B. a H. Soud dospěl totiž k závěru, že pozemky nebyly převedeny bezúplatně, protože žalovaní za ně zaplatili. Opravným usnesením pak soud prvního stupně opravil písařskou chybu ve výroku rozsudku.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 8.12.1994, čj. 12 Co 759/94-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k pozemkům č. 1669 v katastru obce V. B. a č. 297 v katastru obce H. Tento výrok odvolacího soudu nebyl napaden dovoláním a rozsudek soudu prvního stupně v této části nabyl právní moci. Naproti tomu změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zemědělských pozemků v katastru obce B., ohledně nichž předmětnou smlouvu zrušil. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a žalovaným uložil povinnost zaplatit soudní poplatek. Tato část rozsudku odvolacího soudu byla napadena dovoláním žalovaných, a byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, čj. 3 Cdon 1189/96-69, pro vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. Vada řízení spočívala v tom, že odvolací soud učinil na základě důkazů provedených soudem prvního stupně jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž tyto důkazy opakoval.
Nato odvolací soud po doplnění řízení, v němž vyslechl odpůrce a řadu svědků, rozhodl rozsudkem ze dne 26.5.1998, čj. 12 Co 569/97-82, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, a to stejně jako ve svém předchozím rozsudku. Žalovaným navíc uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. Na základě podrobného hodnocení výpovědí svědků samostatně i v jejich souvislosti, i na základě písemných podkladů, dospěl k závěru, že žalovaní si půjčovali na koupi domu peníze, že zřejmě zaplatili za nemovitosti více, než byla odhadní cena, nebylo však možno učinit závěr, že se zvlášť jednalo o zaplacení zemědělských pozemků, které dle smlouvy byly převáděny bezúplatně, tedy že by se jednalo o jejich prodej. Odvolací soud dále argumentoval tím, že \" aby bylo možno dospět k závěru, že místo darování polí došlo ve skutečnosti k jejich úplatnému převodu, muselo by být v řízení najisto postaveno, že konkrétní finanční částka sloužila jako úhrada za převáděné polnosti. Pokud však účastníkům nebylo ani známo a pro absenci odhadu polností být známo nemohlo, kolik tyto nemovitosti stojí, stěží lze dovozovat, že by se jednalo o zaplacení případné částky jako dohodnuté ceny za tato pole. Je tedy zřejmé, že zmiňovaná částka sloužila spíše jako motivační faktor pro uskutečnění převodu, což ostatně potvrzuje i žalovaný, když uvádí, že se jednalo o příslib koupě, a rozhodně se\" (tedy) \"nejednalo o cenu zaplacenou výlučně za pozemky. Vzhledem k obsahu smlouvy a jednoznačné pasáži o darování předmětných pozemků nemohl proto krajský soud dospět k jinému závěru, než k tomu, že se jednalo o perfektní darovací smlouvu uzavřenou v souvislosti s prodejem budovy\". Odvolací soud proto uzavřel, že na daný případě je třeba aplikovat ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě \").
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21.9.1998. Žalovaní proti němu podali včasné dovolání, jež odůvodnili nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.) při výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě ve spojení s nálezem Ústavního soudu, uveřejněným pod č. 131/1964 Sb. Podle dovolatelů \"je skutečně bezpečně prokázáno, že byla uzavřena smlouva kupní a darovací mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými, a předmětem této smlouvy je i darování pozemků popsaných ve výroku napadeného rozsudku.\". Poukazují však na nález Ústavního soudu č. 131/94, z nějž uvádějí, že \"protiprávnost vedoucí k restituci je nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona a pro případ §8 odst. 3 zákona o půdě ve znění pozdějších předpisů, to znamená spatřovat důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, v té skutečnosti, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl činěn nátlak na vlastníky pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy, aby do smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily. Žalobce nikdy netvrdil, že by na jeho předchůdce byl takový nátlak činěn. Svědkyně A. C., manželka právního předchůdce žalobce, \"naopak uvedla, že její manžel F. C. se rozhodl k prodeji domu a dalších nemovitostí proto, že tyto byly zdevastovány, obec žádala, aby C. provedli opravy a oni na to neměli peníze. Navíc je v řízení zjištěno, že žalovaní pozemky zaplatili, když uhradili za objekt, který měl odhadní cenu 12.000 Kč, a za pozemky, které měly cenu 18.000 Kč, celkovou částku 32.000 Kč.\". Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné, protože napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 o.s.ř.). Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly zjištěny, a dovolatelé je ani neuplatňovali. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci uplatněného dovolacího důvodu ( §242 odst. 3 věta první o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé namítají nesprávnost výkladu ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, jaký zaujal odvolací soud. Toto ustanovení sice z počátku s sebou neslo řadu nejasností při výkladu, v průběhu doby se však již judikatura ustálila, a to včetně otázek, jichž se týká dovolání. Dovolací soud se touto problematikou již vícekrát zabýval, a dospěl k výkladu, který je shodný s výkladem, vyjádřeným v této věci odvolacím soudem. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1998, čj. 2 Cdon 1588/97-81, je vyjádřen názor, že okolnost, že platba poskytnutá navíc oproti znění písemné smlouvy, představovala podle vzájemné dohody stran smlouvy a v rozporu s jejím zněním, platbu za zemědělské pozemky, musí prokázat ten, jemuž byly podle smlouvy darovány. Obdobný závěr byl učiněn v rozsudku ze dne 27.10.1998, čj. 28 Cdo 78/98-99, kde Nejvyšší soud konstatoval, že \"s ohledem na jasné ustanovení písemné darovací smlouvy je důkazní břemeno na žalovaném, který by musel prokázat, že ve skutečnosti nešlo o darování pozemků, ale o jejich úplatný převod. Notářský zápis o předmětné smlouvě uzavřené mezi účastníky je beze sporu veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř., o níž platí, že prokazuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak\". V rozsudku ze dne 4.8.1999, čj. 28 Cdo 1521/99-79, Nejvyšší soud uzavřel: \"Žalobkyně v prvé řadě prokazovala bezúplatnost notářským zápisem, tedy veřejnou listinou, o níž platí, že potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, pokud není prokázán opak ( §134 o.s.ř.). Je tedy na žalovaných, aby prokázali, že v rozporu s písemnou smlouvou o darování zemědělských pozemků ... sepsanou formou notářského zápisu, uzavřeli s převádějícími další dohodu, že přesto budou pozemky převedeny úplatně. Je známo, že v době, kdy se obytné budovy musely převádět za úředně stanovené ceny, neodpovídající jejich skutečné hodnotě, se za tyto budovy, stavební parcely a zahrady často platilo více, než bylo ve smlouvě uvedeno; naopak zemědělské pozemky užívané socialistickými organizacemi, neměly tehdy prakticky žádnou tržní hodnotu. K závěru, že zemědělské pozemky byly převedeny za úplatu, by tedy nestačilo ani případné zjištění, že v souvislosti s převodem celé nemovitosti bylo zaplaceno více, než bylo uvedeno ve smlouvě, pokud nebyla zjištěna existence dohody účastníků smlouvy o tom, že platba navíc je určena na zemědělské pozemky.\". Stejný názor je např. vyjádřen i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1999, čj. 24 Cdo 369/98-65. Dovolací soud dodává, že jeho judikatura je v souladu s nálezy Ústavního soudu, týkajícími se výkladu této problematiky. Dovolatelé si nesprávně vykládají nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 131/1994 Sb.; pokud totiž Ústavní soud hovořil o nátlaku na majitele budov zemědělských usedlostí, měl tím na mysli širší společenský nátlak, který vedl posléze k tehdejší praxi státních notářů při registraci smluv o převodu budov zemědělských nemovitostí, což vedlo k tomu, že zemědělské pozemky v užívání socialistických organizací, o něž zpravidla neměl zájem ani převodce, ani ten, na něhož byly převáděny, se převáděly automaticky spolu s budovami, aniž za ně byla poskytována přiměřená úhrada. Smyslem ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě je právě postihnout tyto případy a pozemky, které po změně společenských poměrů již mají opět tržní cenu, vrátit tomu, kdo je bez úhrady převedl za okolností popsaných v tomto ustanovení.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová