ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.382.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 382/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce K. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. z. d. „9. k.„ v K. v l., zastoupenému advokátem, o náhradu za živý a mrtvý inventář a náhradu za znehodnocení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 299/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.7.1999, čj. 11 Co 938/98-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.července 1999, čj. 11 Co 938/98-124, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17.září 1998, čj. 7 C 299/96-87, se zrušují , a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 17.9.1998, čj. 7 C 299/96-87, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 85. 255 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 16. 325 Kč. V této věci šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně; jeho rozsudkem ze dne 12.6.1997, čj. 7 C 299/96-50, byla původně žaloba zamítnuta pro prekluzi zažalovaného práva, odvolací soud však usnesením ze dne 24.4.1998, čj. 11 Co 725/97-79, tento rozsudek zrušil a vyslovil závazný právní názor, jímž uložil soudu prvního stupně opětovně přezkoumat nárok žalobce z pohledu dodržení lhůt, stanovených v §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudek okresního soudu potvrdil, a na nákladech odvolacího řízení uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3.555 Kč. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce je osobou oprávněnou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k náhradě za znehodnocení hospodářské budovy podle §14 odst. 3 citovaného zákona, a konstatoval, že mezi účastníky nebyla sporná ani výše této náhrady. Spornou otázku včasného uplatnění nároku na náhradu posoudil odvolací soud tak, že k prekluzi nemohlo dojít. V daném případě, v souvislosti s rozdělením žalovaného družstva na čtyři nástupnické subjekty, a následným rozhodnutím soudu o tom, že žalovaný nezanikl, se stala situace značně nepřehlednou, a žalobce mohl jen těžko rozpoznat, který subjekt byl ve smyslu §5 zákona o půdě osobou povinnou ve vztahu k jeho nároku. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro tuto skutečnost a současně pro počátek běhu lhůty k uplatnění nároku na předmětnou náhradu, bylo rozhodující usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15.7.1994, sp.zn. 4 Cm 154/94, navazující na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.3.1994 sp.zn. Firm 1 412 Rg. Dr. XXIV 1089, jímž byl zamítnut návrh na výmaz JZD K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se mohl dozvědět o těchto soudních rozhodnutích až v srpnu 1994; protože předmětný nárok uplatnil vůči žalovanému dne 3.11.1994, nemohlo dojít k jeho prekluzi.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 27.10.1999, včas podaným dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm.b) o.s.ř. a odůvodňuje je v souladu s ustanovením §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Žalovaný především odmítl názor odvolacího soudu, že žalobce uplatnil svůj nárok ve lhůtě, tj. ve lhůtě subjektivní dle §13 odst. 3 zákona o půdě. Poukázal na skutečnost, že zákon o půdě nedává oprávněné osobě možnost vybrat si povinnou osobu v tom smyslu, že o vydání náhrad je nutno žádat tu osobu, která zde existuje v místě a v čase. Odvolací soud, ani soud prvního stupně tak dle jeho názoru „nevyřešily v dané věci především otázku, kdo byl ve vztahu k žalobci povinnou osobou ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. ( tedy od 24.6.1991) do doby podání žádosti žalobce u JZD v K. v likvidaci, tj. do 3.11.1994, když z ust. §5 vyplývá zcela jednoznačná definice povinné osoby „. Dle názoru dovolatele by žalobce uplatnil svůj nárok včas tehdy, kdyby o náhradu požádal Z. d. K. v době od 24.6.1991 do 10.6.1993, neboť o existenci tohoto družstva žalobce věděl (byl jeho členem a funkcionářem); toto družstvo bylo v uvedené době legálním právním nástupcem JZD v K. (posledního známého držitele – uživatele nemovitosti žalobce), a bylo tedy povinnou osobou ve smyslu příslušného ustanovení zákona o půdě. Závěry obou soudů jsou, dle názoru dovolatele, nelogické a nemají oporu v provedeném dokazování. Se skutečností, že byla později nařízena likvidace JZD, resp. se skutečností, že dne 21.3.1994 byl zamítnut návrh na výmaz tohoto družstva z obchodního rejstříku, nelze spojovat nevědomost žalobce o tom, kdo je povinnou osobou, u které má svůj nárok uplatnit. Dovolatel současně poukazuje na okolnost, že zmíněné rozhodnutí o výmazu z obchodního rejstříku je rozhodnutím negativním, s nímž, podle ustálené právní teorie i praxe, nelze spojovat vznik práv či počátek lhůty. Podle dovolatele by názor odvolacího soudu o včasnosti uplatněného nároku obstál pouze v případě, kdyby nástupnické družstvo ZD K. nikdy nevzniklo. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívají z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci. Proto navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Opavě a vrácení věci soud prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je dána ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soud prvního stupně poté, co soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, rozhodl jinak než v původním rozsudku, jímž žalobu zamítl. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Dovolací soud v prvé řadě vyjasňoval, co je předmětem řízení. Dle obsahu spisu
( čl.1) rozhodl Krajský obchodní soudu v Ostravě usnesením ze dne 26.4.1996, sp.zn. Nc 7/95-90, tak, že řízení ve věci návrhu na vydání živého a mrtvého inventáře a zaplacení částky 85.255,17 Kč za znehodnocení staveb nebo vydání nemovitosti-chléva-stáje na středisku Nový dvůr v k.ú. Kravaře, se vylučuje k samostatnému rozhodnutí. Usnesení neobsahuje žádné další údaje o uplatněných nárocích, zejména kdy a kde byly uplatněny. Usnesení samo bylo dle spisové značky vydáno v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, směřujícího k zastavení činnosti likvidátorky odpůrce. Usnesením téhož soudu, vydaným pod čj. 4 Cm 256/96-34, byla vyslovena věcná nepříslušnost tohoto soudu, a věc byla postoupena příslušnému Okresnímu soudu v Opavě. Podle odůvodnění tohoto usnesení se žalobce domáhal na žalovaném návrhem ze dne 3.5.1995 náhrad podle zákona o půdě, a nejde tedy o věc obchodní. V řízení vedeném pak u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 7 C 299/96 se uskutečnilo jednání dne 13.2.1997, při němž byl přečten návrh čl. 2,3 a čl.5,6. Číslem listu 2 a 3 je ve spisu žurnalizován návrh na vydání předběžného opatření, číslem listu 5 a 6 přípis žalobce, jímž zasílal soudu vyžadované podklady. Jednání soudu bylo zaměřeno na uspokojení restitučních nároků žalobce. Žalobce prohlásil, že žalobu podával dříve, než byly zčásti jeho nároky uspokojeny, a chybí ještě náhrada za znehodnocení budov. V průběhu dalšího jednání, konaného dne 12.6.1997, vzal žalobce žalobu zpět v části, týkající se náhrady živého a mrtvého inventáře, a ohledně této náhrady v původně požadované částce 547.301 bylo pak řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno. Soud dále jednal o zbývající části náhrady, tj. za znehodnocení budov ve výši 85.255 Kč. Žalobce uvedl, že jde o stodolu, kterou jeho otec vnesl do družstva, a o stáj, kterou družstvo užívalo pro ustájení 3 koní. Soud prvního stupně v odůvodnění původního zamítavého rozsudku z 12.6.1997 neuvedl, kdy žalobce svůj nárok uplatnil u soudu. Konstatoval, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě; jeho nárok, který se dle jeho názoru řídí ustanovením
§20 a §23 zákona o půdě, však považoval za prekludovaný. Poté, co tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, soud prvního stupně rozhodl znovu, a žalovanému uložil zaplatit žalobci 85.255 Kč. Včasnost uplatnění nároku žalobce posoudil tentokrát s ohledem na právní závěry odvolacího soudu, a to tak, že žalobce se až v roce 1994 mohl s jistotou dozvědět, kdo je povinnou osobou, a pokud nárok uplatnil u žalovaného dne 3.11.1994, stalo se tak včas s ohledem na subjektivní lhůtu stanovenou v §13 odst. 3 zákona o půdě. Aktivní věcnou legitimaci žalobce dovodil ze zjištěné skutečnosti, že žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí v roce 1961, a to v rozsahu jedné poloviny v důsledku dědictví po otci, a v rozsahu druhé poloviny převodem od matky. Tuto situaci kvalifikoval soud s odkazem na ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě tak, že žalobce je osobou oprávněnou podle tohoto ustanovení. Výši nároku nepovažoval za spornou mezi účastníky, s tím, že byla určena znaleckým posudkem ing. K. (ve skutečnosti šlo o listinný důkaz). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že se zaměřil na otázku včasnosti uplatněného nároku z hlediska ustanovení §13 odst. 3 , §14 a §16 zákona o půdě. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, a že své právo mohl uplatnit nejpozději do 5 let ode dne, kdy ze dozvěděl, kdo je povinnou osobou, což nastalo v roce 1994.
Z uvedeného shrnutí vyplývá, že předmětem řízení před oběma soudy v době jejich rozhodování nebyl již nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení §20 zákona o půdě, ale nárok na náhradu za znehodnocené budovy, přičemž uplatnění tohoto nároku není ve spisu dokumentováno.
Právní posouzení věci soudem není správné ( §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), pokud na daný případ aplikuje právní normu, která dané právní vztahy neupravuje, nebo správně aplikovanou právní normu nesprávně vyloží. Pro rozhodnutí, která právní norma má být na daný případ aplikována, je pak nutné provést dostatečná zjištění o skutkových okolnostech, a z nich pak dovodit právní vztah, který mezi účastníky vznikl.
V dané věci nemohl dovolací soud na základě spisového materiálu takový závěr učinit. I když soudy rozhodovaly o návrhu žalobce na náhradu za znehodnocené budovy podle zákona o půdě, není z jejich rozhodnutí jasné, o které z práv, upravených tímto zákonem, jde. Zákon o půdě upravuje v prvé řadě práva na náhradu oprávněných osob, jejichž majetek přešel v rozhodujícím období na stát nebo právnickou osobu. Toto právo – upravující nároky za znehodnocení staveb- je založeno ustanovením §14 odst. 3 zákona o půdě, a je spojeno s nárokem na vydání budov podle ustanovení §9 zákona o půdě, nebo jde o přímý nárok na náhradu, jestliže budovu nelze vydat. Na tento nárok navazuje i ustanovení §13 odst. 3, upravující propadnou lhůtu, v níž u povinné osoby bylo třeba požádat o náhradu. Dovolací soud souhlasí s výkladem odvolacího soudu, že na tento případ dopadá i subjektivní lhůta uplatnění nároku do 6 měsíců ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, kdo je osobou povinnou, jakož i objektivní lhůta 5 let ode dne účinnosti zákona o půdě. Za správné považuje i hodnocení odvolacího soudu, že s ohledem na původně deklarovaný \"zánik\" Jednotného zemědělského družstva v K., a následné rozhodnutí soudu, že k zániku tohoto subjektu nedošlo, je dána skutečnost, která umožňuje aplikaci ustanovení upravujících tuto subjektivní a objektivní lhůtu. Názor žalovaného, že žalobce měl požádat o náhradu jiný subjekt, než ten, který je žalovaný, je v řízení, vedeném mezi účastníky, bezvýznamný.
Zákon o půdě upravuje ovšem i právo na náhradu za zaniklé budovy, užívané v rozhodném období právnickými osobami podle zvláštních předpisů, pokud tyto budovy nepřešly do vlastnictví státu nebo právnických osob. V tomto případě upravuje práva jejich vlastníků, nikoli oprávněných osob, a to ve svém ustanovení §23 odst. 1. Toto ustanovení uvedené právo zakládá, a to nikoli shodně s ustanovením §14 odst. 3 zákona o půdě - např. tam, kde nedojde k dohodě účastníků o formě náhrady. Náhrady podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě se v takovém případě poskytují formou finanční, náhrady podle ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě se poskytují ve věcech ( §16 odst. 4 zákona o půdě).
Dovolací soud se problematikou výkladu práva založeného dle ustanovení
§23 odst. 1 zákona o půdě, a to obzvlášť z hlediska včasnosti uplatnění nároku, již zabýval. Například v rozsudku ze dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 1170/99, konstatoval, že zákon o půdě upravuje zvlášť nároky oprávněných osob podle druhé části zákona o půdě, včetně vzniku práv a způsobu jejich uplatnění vůči povinným osobám, a zvlášť nároky vlastníků nemovitostí, jež byly užívány právnickými osobami podle zvláštních předpisů. Ustanovení
§13 se jednoznačně týká nároků podle části druhé zákona o půdě, včetně nároku na poskytnutí náhrady za stavby vydávané, nebo za ty, které nelze vydat. Ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě upravuje nároky vlastníků na náhradu jen za znehodnocené budovy v jejich vlastnictví, které byly užívány podle zvláštních předpisů. Toto ustanovení neupravuje prekluzi nároku, ani neodkazuje na ustanovení §13 zákona o půdě. Odkaz na ustanovení §14 s §16 zákona o půdě se týká stanovení výše náhrady; již způsob náhrady je základním ustanovením §23 odst. 1 zákona o půdě řešen částečně odlišně. Nelze tedy ani ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, odkazující na ustanovení §14 a §16, s těmito ustanoveními ztotožnit. Protože pak ustanovení, zakládající právo vlastníků na náhradu za znehodnocené a odstraněné budov, nemá zvláštní úpravu lhůty pro uplatnění práva ( viz ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě), platí pro uplatnění nároku obecná úprava dle ustanovení §101 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že pro závěr o tom, zda na uplatnění nároku v daném případě lze aplikovat ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě, je rozhodující právní závěr soudu, o jaký právní vztah šlo. Takový závěr v odůvodnění odvolacího soudu i soudu prvního stupně chybí. Oba soudy sice vycházejí z toho, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 o.s.ř., a že se na něj tedy vztahuje i ustanovení §13 odst. 3 zákona o půdě, toto konstatování však nemá oporu v provedeném dokazování ( §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.), s výjimkou výpovědi žalobce, že stodolu jeho otec \"vnesl\" do družstva. Spisový materiál však neobsahuje žádný důkaz o tom, zda stodola byla vydána v řízení podle druhé části zákona o půdě, případně, zda vlastnické právo žalobce bylo založeno ustanovením §28b odst. 1 zákona o půdě. Jiná zjištění soudu, že žalobce v roce 1961 částečně zdědil po svém otci a částečně získal převodem od matky \" zemědělský majetek\", by mohla vést k jinému závěru. V žádném případě však nelze z takto kusého, po právní stránce soudy nezhodnoceného, skutkového zjištění učinit závěr o tom, jaký právní vztah, vyplývající z užívání předmětných budov, vznikl mezi účastníky, a dovodit z toho i počátek promlčecí lhůty ( pokud jde o uplatnění u soudu) nebo prekluzivní lhůty (pokud jde o uplatnění u povinné osoby).
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné, což představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. Právní závěr odvolacího soudu nebyl shledán správným ( §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), pokud náhrady za znehodnocené budovy podle zákona o půdě bez rozlišení příslušných právních vztahů podřadil pod ustanovení o prekluzi nároku podle §13 odst. 3 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. zrušen; protože důvody zrušení se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení jsou oba soudy vázány právním názorem dovolacího soudu, a řízení doplní zjištěním, kdy byl nárok na náhradu za znehodnocení budov žalobcem uplatněn. V dalším řízení rozhodnou též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová