ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.507.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 507/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti k náhradě živého a mrtvého inventáře a uspokojení nároku z transformace družstva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 39/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.11.1999, čj. 6 Co 3122/99-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.listopadu 1999, čj. 6 Co 3122/99-121, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.září 1999, čj. 23 C 39/99-73, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.11.1999, čj. 6 Co 3122/99-121, potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.9.1999 čj. 23 C 39/99-73. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 19.5.1999, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.7.1999 zrušen s ohledem na připuštěnou změnu návrhu, a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se původně domáhal podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), vydání soudního rozhodnutí, na jehož základě by přešla do jeho vlastnictví hospodářská budova skladu na pozemkové parcele č. 107 v k.ú. H., jejímž vlastníkem je žalované družstvo. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.5.1999 návrh zamítl, protože nárok byl uplatněn opožděně. V odvolacím řízení žalobce změnil žalobu tak, že požadoval vydání předmětné nemovitosti z titulu uspokojení restitučního nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení §20 zákona o půdě a transformačního podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud změnu návrhu připustil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že jde o nárok, o němž nebylo v prvním stupni rozhodnuto.
Soud prvého stupně pak rozhodl o změněném návrhu žalobce tak, že žalobu opětovně zamítl. Odvolací soud na základě odvolání žalobce poté shora uvedeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že nárok oprávněné osoby podle §20 odst. 1 zákona o půdě není totožný s nárokem člena družstva na zápočet jeho majetkového vkladu podle §16 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. do jeho celkového majetkového podílu, a konstatoval, že oba citované právní předpisy stanoví odlišné podmínky pro vznik těchto nároků; proto je tyto nároky třeba posuzovat odděleně. Dále dovodil, že v dané věci neuplatnila oprávněná osoba - matka žalobce, svůj nárok na živý a mrtvý inventář dle ustanovení §20 odst. 5 zákona o půdě včas, a proto její nárok zanikl. Žalobce sám v rozhodné době výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře učinit nemohl, neboť nebyl členem transformované povinné osoby a neprovozoval zemědělskou výrobu. Ani dopis označený jako „výpověď z nájmu živého a mrtvého inventáře\", předložený soudu žalobcem, nepovažoval odvolací soud za řádnou a včasnou výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře, neboť živý a mrtvý inventář nemohl být v „nájmu\", a lhůta uvedená v §20 odst. 5 zákona o půdě nebyla dodržena. Při posuzování nároku žalobce dle zákona č. 42/1992 Sb. dospěl odvolací soud rovněž k závěru, že takto uplatněný nárok není důvodný. Dovodil, že v daném případě mohla oprávněná osoba požádat o vydání majetkového podílu nejdříve dnem 27.9.1999, neboť žalované družstvo schválilo své stanovy na členské schůzi dne 26.9.1992. Proto jakákoli žádost, učiněná dříve, by byla předčasná. Ostatně odvolací soud za řádnou výzvu v tomto směru nepovažoval ani žalobcem v odvolacím řízení předložený doklad ze dne 20.3.1992 označený jako „Úprava majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu\", neboť považuje za prokázané, že šlo pouze o přihlášku k transformaci družstva. Odvolací soud nepřipustil v dané věci možnost dovolání, s odkazem na to, že výše uvedená problematika byla již judikaturou řešena.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30.12.1999, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení §237 odst. 1 písm.f) o.s .ř., jednak o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Má zato, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože v průběhu řízení nebyl proveden jeho účastnický výslech, ač na něm trval. Tím bylo současně zásadním způsobem porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i konkrétní procesní úprava ( §131 o.s.ř.). Dovozuje, že již z tohoto důvodu je-shodně s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jakož i Ústavního soudu ČR, přípustné dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a je současně dán dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 o.s.ř. Žalobce se domnívá, že mu byla odňata plná možnost jednat ve věci také postupem odvolacího soudu, který posoudil řadu žalobcem předložených listinných důkazů sám, a ve věci rozhodl, namísto toho, aby zrušil druhý rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání; tím v podstatě odebral žalobci možnost se do nově utvořených skutkových a právních závěrů soudu řádně odvolat. Dovolatel dále uvádí, že je v dané věci dán dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když skutková zjištění, která oba soudy provedly, nemají oporu v provedeném dokazování, a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tyto důvody spatřuje především v tom, že odvolací soud přiřadil jím provedeným listinným důkazům nesprávný hmotně právní význam; má na mysli zejména skutkové a právní hodnocení listin, jimiž prokazoval, že jeho právní předchůdkyně řádně uplatnila své restituční nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář. Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že předloženými listinami nedošlo k řádnému uplatnění restitučního nároku. Písemný projev vůle právní předchůdkyně žalobce ze dne 20.3.1992 je, dle žalobce, třeba chápat jako uplatnění nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, který je navíc ze zákona součástí tzv. majetkového vkladu člena družstva. Také tzv. evidenční list č. 66, jehož předmětem byl nejen majetkový podíl, nýbrž též majetkový vklad výslovně uvedený pod bodem 3 s odvolávkou na doklad č. 15 o předání živého a mrtvého inventáře ze 3.3.1958, je dokladem o uplatnění restitučního práva právní předchůdkyní žalovaného. Domnívá se, že tak chápal projevy vůle jmenované i žalovaný, když opakovaně potvrdil výši jejího nároku na tzv. základní podíl (např. ze dne 15.10.1992). Konečně je požadavek náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář obsažen i v tzv. „smlouvě o nájmu ostatního majetku\", kterou právní předchůdkyně žalobce uzavřela se žalovaným dne 29.9.1993. Přitom lhůta pro uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář byla v daném případě ze zákona prodloužena až do uplynutí šestiměsíční lhůty po právní moci rozhodnutí o vydání pozemků odňatých státem. Toto rozhodnutí přitom bylo vydáno teprve v dubnu 1995. Dovolatel navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně; pro případ, že by dovolacím soudem bylo vyhověno pouze z důvodu neprovedení účastnického výslechu žalobce, by uvítal, kdyby tento soud dal pokyny nižším soudům i v dalších nastolených právních otázkách.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení §241 odst. 2 o.s..ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti . Dovolání směřuje do potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který sice rozhodoval o věci znovu, ale jeho rozhodnutí nevyznělo jinak, než v jeho dřívějším rozsudku. Nepřichází tedy v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř., ani podle ustanovení §249 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Existence vad řízení, způsobujících jeho zmatečnost, zakládá vždy přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám, taxativně uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud je povinen přihlížet k těmto vadám z úřední povinnosti. Žalobce v dovolání tvrdí, že neprovedením důkazu jeho výslechem mu soudy v průběhu řízení nesprávným postupem odňaly možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm.f) o.s.ř.). Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení je takový nesprávný postup soudu, jímž znemožnil účastníkovi řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Účastník, jenž má v řízení povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na to, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz, například jeho výslech podle ustanovení §131 o.s.ř. Výpověď účastníka v rámci jeho výslechu nelze zaměňovat s jeho vyjádřením či přednesem k věci. Jde pouze o jeden z důkazních prostředků
( §125 o.s.ř.), o jejichž provedení rozhoduje podle své úvahy soud ( §120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.). Neprovedení důkazu (např. výslechu účastníka) navrženého ve sporném řízení účastníkem, který je zatížen důkazním břemenem k prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, nemůže samo o sobě představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., pokud takový důkaz není rozhodující pro prokázání jeho nároku a nepředstavuje porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Z tohoto hlediska je výslech účastníka jeho procesním právem zejména v případě, kde rozhodující význam má subjektivní složka nároku. V daném případě je z uvedeného hlediska třeba přihlédnout ke zdůvodnění rozsudku dovolacího soudu, jak je uvedeno dále. Pokud jde o druhou námitku dovolatele ve smyslu výkladu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., dle názoru dovolacího soudu nepochybil odvolací soud ve svém postupu, když v průběhu jednání sám doplnil dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu a věcně rozhodl ( §219 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud dovolatel neúspěšně navrhl v průběhu odvolacího řízení, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zásadní význam má rozhodnutí odvolacího soudu, pokud rozhodl v rozporu s běžnou judikaturou, nebo jde o právní problematiku dosud dovolacím soudem neřešenou, případně problematiku, v níž se judikatura soudu různí. V daném případě dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve výkladu ustanovení §20 odst. 5 zákona o půdě, pokud jde o posouzení možného nároku žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář, (dále jen „zemědělský inventář„); k přezkumu závěrů odvolacího soudu v této otázce proto shledal dovolání přípustným. Přitom ovšem nemohl přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, protože v dovolacím řízení vedeném na základě dovolání přípustného podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může soud přezkoumávat jen právní závěry odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.
Dovolací soud zastává názor, že účelem restitučních zákonů je uspokojení oprávněných nároků osob, jež v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 byly zbaveny svého majetku v důsledku politických a hospodářských poměrů v té době, a umožnění obnovy zemědělského využití majetku jeho vlastníky. Mezi tyto nároky patří i nároky na náhradu za odňatý nebo do družstva vnesený zemědělský inventář. Právní předpisy upravující práva oprávněných osob je proto třeba vykládat tak, aby nedocházelo k upření práva těchto osob z formálních důvodů, pokud to neodporuje zákonu.
Dovolací soud se neztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu, že žalobce nemohl v rozhodné době učinit výzvu „k vydání živého a mrtvého inventáře\", … „neboť nebyl členem transformované povinné osoby a neprovozoval zemědělskou výrobu\". Z tohoto hlediska považuje rozsudek odvolacího soudu za právně významný, a tedy dovolání za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel napadá závěr napadeného rozsudku, že nedošlo k řádnému uplatnění nároku. Dovolací soud dochází k závěru, že s takovými podmínkami, jaké uvádí odvolací soud pro uplatnění nároku žalobcem, zákon o půdě právo dle §20 nespojuje, navíc podmínka, podle níž nárok na náhradu zemědělského inventáře je určen „k zajištění zemědělské výroby\", může být dle ustálené judikatury splněna i později (viz též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud v této souvislosti souhlasí s odvolacím soudem pokud jde o právní hodnocení listinných dokladů, které byly předloženy v řízení, a měly prokázat písemné uplatnění nároku podle ustanovení §20 zákona o půdě matkou žalobce. Odvolací soud se však v důsledku odlišného právního názoru nezabýval tím, zda žalobce neuplatnil nárok ústní formou, zejména když žalovaný původně restituční nároky matky žalobce nezpochybňoval, jak uvedl ve výslovném vyjádření při jednání u soudu prvního stupně dne 15.9.1999; nezabýval se ani postavením žalobce jako oprávněné osoby podle §20 odst. 1 věta druhá ve spojitosti s ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě, k části zemědělského inventáře, jehož vlastníkem byl J. J. Z tohoto hlediska je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, což představuje vadu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. V této spojitosti dává dovolací soud za pravdu dovolateli v tom, že neprovedením výslechu žalobce jako účastníka řízení ochudil řízení o významný důkaz, jenž by mohl přivodit jiný, pro žalobce příznivější výsledek řízení; v tomto opomenutí lze spatřovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.b) o.s.ř.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu správným, a podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jej zrušil. Současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože důvody zrušení se vztahují i na jeho rozsudek ( §243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková