ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.670.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 670/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ J. B., B/ A. P. a C/ R. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ V. Ž., 2/ L. Ž. a 3/ M. U., všech zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 437/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.4.1999, čj. 12 Co 350/95-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 1999, čj. 12 Co 350/95-67, se ve výrocích označených I., II. a IV., zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1.3.1995, čj. 7 C 437/92-33, vyhověl návrhu žalobců na přechod vlastnického práva žalovaných k nemovitostem v katastrálním území M., blíže specifikovaným ve výroku rozsudku, podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě „). Rozhodl, že toto právo přechází v poměru jedné ideální poloviny na J. B., jedné ideální čtvrtiny na R. P. a jedné ideální čtvrtiny na A. P. Současně uložil žalovaným nahradit žalobcům náklady řízení.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudek Okresního soudu Brno-venkov potvrdil svým výrokem I. v části týkající se nároku žalobce J. B., výrokem II. změnil rozsudek ve výroku o nákladech řízení mezi žalovanými a žalobcem J. B., a výrokem IV. rozhodl mezi těmito účastníky o nákladech odvolacího řízení. Část rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nároků žalobců A. P. a R. P., a s nimi souvisejících nároků na náhradu nákladů řízení, zrušil výrokem III., a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem V. připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil též vlastním dokazováním. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že právní předchůdci žalobců získali předmětné nemovitosti na základě přídělu ze dne 30.12.1947 podle dekretů prezidenta republiky č.12/45 Sb. a č.28/45 Sb., avšak tento příděl jim byl v následujícím období odňat rozhodnutím tehdejšího ONV B. Odvolací soud v této souvislosti sice konstatuje vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř., avšak současně uvádí, že soudu nic nebrání v tom, aby se zabýval otázkou, zda byl správní orgán k tomuto postupu oprávněn, a zda postup tohoto orgánu v návaznosti na další tehdejší okolnosti nenaplňuje podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Odvolací soud pak z tohoto hlediska podrobně rozebral, zda procesní postup správního orgánu byl v souladu s platnými předpisy, zda toto rozhodnutí vydal orgán k tomu oprávněný a zda jeho rozhodnutí má oporu v hmotném právu, které v té době platilo. Dospěl k závěru, že v daném případě došlo k naplnění předpokladu uvedeného pod písm. r) ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě, neboť svévolným postupem orgánů státu v rozhodném období (§4 odst. 1 zákona o půdě), nemajícím oporu v platných zákonech, došlo k odnětí vlastnického práva právních předchůdců žalobců k majetku, který dříve nabyli v souladu s tehdy platnými předpisy. Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože nebyl dodržen zákonný postup při přidělování tohoto majetku; o nabytí těchto nemovitostí nebylo vydáno příslušné rozhodnutí o přídělu, resp. nebyl podán důkaz o existenci takového rozhodnutí. Jediným dokladem o nabytí předmětných nemovitostí právními předchůdci žalovaných je zápis ze dne 10.9.1955 (včetně jeho dodatku), sepsaný na MNV v M. za účasti tajemníka MNV, zástupce zemědělského odboru rady ONV v B. a právních předchůdců žalovaných, jímž byly předmětné nemovitosti předány K. a M. U.
Odvolací soud dále uzavřel, že o přechodu vlastnictví daných nemovitostí lze věcně rozhodnout pouze ohledně nároku žalobce J. B. Ve vztahu ke zbývajícím žalobcům soud prvního stupně překročil rámec svých oprávnění v souvislosti s procesním
nástupnictvím po zemřelé původní žalobkyni B. P. tím, že nerespektoval příslušný procesní postup, při němž je na žalobcích, a nikoli na soudu, aby změnou žaloby reagovali na vzniklou situaci.
Připuštění dovolání proti svému rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že v daném případě se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu v otázce, zda je naplněno ustanovení §6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě postupem orgánů, jímž byl přídělcům odňat příděl, když z žádného zákonného předpisu nevyplývá oprávnění k odnětí přídělu nabytého podle dekretu prezidenta republiky č. 12/45 Sb., a že tedy se jedná o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Za stejně zásadní považuje odvolací soud posouzení toho, „zda příslušný orgán byl oprávněn zrušit původní rozhodnutí o přídělu podle ustanovení §86 odst. 2 vlád.nař. č. 8/28 Sb., a zda se pak v záporném případě jedná o postup, jak jej předpokládá ustanovení §6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě\". Totéž pak platí i při posouzení otázky, „zda je soud ve smyslu naplnění předpokladů dle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě oprávněn posuzovat správnost postupu takového orgánu\". Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje odvolací soud svůj rozsudek i ve vztahu k řešení otázky, „ že neexistencí příslušného rozhodnutí o přídělu je naplněn předpoklad nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy\" ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 6.10.1999, napadli žalovaní v potvrzujícím výroku a souvisejících výrocích o nákladech řízení včas podaným dovoláním; jeho přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a dovolací důvody spatřují v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst.3 písm. d) o.s.ř.). Přitom poukazují i na to, že odvolací soud nevymezil rozsah přípustnosti ve výroku svého rozsudku. Odvolací soud se dle jejich názoru zaměřil jen na problematiku jednoho správního rozhodnutí, aniž posoudil věc komplexně. Namítají, že ačkoli dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., neobsahují vymezení podmínek, za nichž by mohlo dojít k odnětí nebo zrušení přídělu, nejsou v praxi pochybnosti o tom, že příděl bylo možno odejmout. Nedostatek právní úpravy postupu při odnětí přídělu umožňoval příslušným správním orgánům volit formu svého rozhodnutí podle vlastního uvážení. Poukazují na vládní nařízení č. 116/1949 Sb., a č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti ve veřejné správě, jimiž byly tyto kompetence svěřeny právě národním výborům. K možnosti soudního přezkoumání správního rozhodnutí z roku 1954 uvádějí, že právní úprava tohoto postupu zaznamenala od roku 1945 podstatné změny, které přijetím zákona č. 519/1991 Sb. vyústily až k současné právní úpravě. Ta ovšem umožňuje přezkum těch správních rozhodnutí, které nabyly právní moci dnem účinnosti citovaného zákona, tj. dnem 1.1.1992. V souvislosti s řešením otázky tzv. přídělového řízení dospěli dovolatelé k závěru, že odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě nezná. Připomínají přitom některé nálezy Ústavního soudu ( např. nález z 11.11.1997, sp.zn. I. ÚS 308/96, a nález z 18.1.1996, sp.zn. I.ÚS 188/94) a rozsudky Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek NS ČR z 29.10.1997, sp.zn. Cdon 347/97, nebo rozsudek téhož soudu z 21.4.1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97). Dovolatelé také namítají, že soud není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu vydaného v roce 1954, a pro potřebu tzv. restitučního řízení je může hodnotit pouze v tom, zda šlo o politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná práva a svobody. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení. Závěrem poukazují i na chybné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení; podle ustálené soudní praxe, jež vychází ze stanoviska výboru ČAK, jde při restitučních nárocích o určovací žalobu, v níž je předmětem sporu zjištění existence nároku a splnění podmínek pro vydání věcí podle restitučních zákonů, a proto je tarifní hodnotou částka 10.000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí 1.000 Kč.
Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., uplatňuje se v něm dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a splňuje i formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal v mezích uplatněných dovolacích důvodů, které se v podstatě shodují s odůvodněním přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Základním právním závěrem odvolacího soudu je konstatování, že odnětí přídělu samo o sobě představuje naplnění podmínky restituce majetku podle ustanovení §6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě. Protože obecně závazné právní předpisy neupravovaly možnost odnětí přídělu, šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva - právo vlastnit majetek. Dovolací soud považuje za správný názor odvolacího soudu, že odkaz na normu, umožňující obnovu správního řízení o přídělu, je nepřípadná, a pokud byla použita při odnětí přídělu, nešlo o normu správně aplikovanou. Na druhé straně však nepovažuje za správný názor, že odnětí přídělu možné nebylo, tedy např. i v případě, jestliže přídělce bezdůvodně neplnil povinnost půdu řádně obhospodařovat. Řádné obhospodařování přidělené půdy bylo smyslem přídělu a přídělce s touto podmínkou přidělený zemědělský majetek přijímal. I když k převodu vlastnictví docházelo v důsledku správního rozhodnutí, nebylo myslitelné, že by majetek přešel do vlastnictví přídělce bez jeho souhlasu. Stalo se tak s jeho souhlasem na základě rozhodnutí, jež bližší podmínky přídělu upravovalo. Nelze proto než dojít k závěru, že pokud přídělce takto stanovené podmínky neplnil, existovala možnost státu odstoupit od přídělu. Dovolací soud se v tomto směru plně ztotožňuje s názorem Ústavního soudu České republiky, obsaženým v jeho nálezu ze dne 18.1.1996, sp.zn. I.ÚS 188/94. Ústavní soud vycházel z ustanovení §5 odst. 2 Dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., a prováděcích předpisů k němu, stanovících povinnost přídělce na přidělené půdě hospodařit. Za rozhodující považoval dále znění přídělové listiny, podle níž bylo možno příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti, zejména proto, že příděl opustil. Ústavní soud učinil tento závěr s ohledem na rozhodování v konkrétním sporu, v němž nebylo prokázáno, že by k odnětí přídělu došlo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Rovněž dovolací soud zastává názor, že ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě není naplněno samotným faktem, že došlo k odnětí přídělu; současně však je možné, že toto ustanovení naplněno bylo, jestliže k odnětí přídělu nedošlo pro zanedbání povinnosti přídělce, ale proto, že byl politicky persekuován, resp. šlo o akt postihující majetkově osoby, které byly považovány ve vztahu k režimu za nespolehlivé. Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposoudil, a jeho rozhodnutí nelze proto přezkoumat.
S odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že k následnému nabytí nemovitostí žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, došlo v rozporu s právními předpisy, jestliže neexistoval právní důvod nabytí jejich vlastnictví, tj. odpovídající právní úkon učiněný v předepsané formě. Pokud tímto právním důvodem měl být příděl zemědělského majetku, mohlo k němu dojít v souladu s platným právním řádem jen na základě přídělové listiny, stanovící podmínky přídělu včetně přídělové ceny.
Závěry odvolacího soudu nedávají možnost přezkumu základní otázky, z níž se odvíjí celý spor, totiž zda k odnětí přídělu právních předchůdců žalobců bylo aktem, který byl založen na postihu osob považovaných za politicky nespolehlivé, či zda šlo o důvodné odnětí přídělu proto, že přídělce přestal z vlastního rozhodnutí na přidělené půdě pracovat. Rozhodnutí odvolacího soudu proto muselo být v napadené části zrušeno podle ustanovení
§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne rovněž znovu o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.), s tím, že podle běžné judikatury Nejvyššího soudu základ pro výpočet odměny za právní zastoupení je v restitučních věcech považován za penězi neocenitelný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová