ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.861.2000.1
sp. zn. 24 Cdo 861/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Műllerové a JUDr. Jiřího Spáčila,Csc., v právní věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. H. a 2/ M. B., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 188/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 1999, čj. 21 Co 148/99 –122, ve znění usnesení ze dne 21.12.1999, čj. 21 Co 148/99-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 1999, čj. 21 Co 148/99-122, byl v odvolacím řízení potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 1999, čj. 9 C 188/96-106, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovaným povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné čtvrtiny nemovitostí v katastrálním území S. Č., v žalobě blíže specifikovaných. Tyto nemovitosti nabyla původně žalovaná M. H., matka žalovaných, jako oprávněná osoba podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"). Žalobkyně tvrdí, že ve vztahu k této ideální polovině předmětných nemovitostí je i ona z jedné poloviny oprávněnou osobou, a to na základě ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě; svůj nárok vůči žalované opírá o ustanovení §13 odst. 2 zákona o půdě. Vychází z toho, že závěť původního vlastníka předmětných nemovitostí - jejího dědečka J. K. - ze dne 4. 6. 1950, podle které byla polovina těchto nemovitostí odkázána M. H., byla změněna dodatkem ze dne 1. 8. 1950 tak, že tato je jen dědičkou pohledávky na náhradu za nemovitosti, které za života zůstavitele přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm.b) zákona o půdě.
Odvolací soud shodně se závěry okresního soudu konstatoval, že nárok žalobkyně není důvodný. Z ustanovení §4 odst.2 písm.b) zákona o půdě dovodil, že oprávněnou osobou k ideální polovině předmětných nemovitostí, patřících původně zůstaviteli J. K., byla jeho dcera M. H., když současně posoudil závěť i dodatek k ní jako platné projevy vůle zůstavitele. Z obsahu dodatku k závěti dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že jím nebyla provedena změna závěti, ale pouze její doplnění v tom smyslu, že M. H. se odkazuje jak spoluvlastnický podíl na nemovitostech, tak i v budoucnu vyplacená náhrada za jejich vyvlastnění, s tím, že se uskuteční to, co bude podle právní situace aktuální.
Výrok II. téhož rozsudku okresního soudu, týkající se náhrady nákladů řízením, byl odvolacím soudem zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nich pak rozhodl Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.1.2000, čj. 9 C 188-129, proti němuž nebylo podáno odvolání.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, vzhledem k tomu, že jím vyslovený výklad ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě má zásadní právní význam.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou jeho výroku o připuštění dovolání) dovoláním, jehož přípustnost dovodila z výroku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Uplatňuje v něm důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. s tím, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle mínění žalobkyně bylo nutno posoudit dodatek k závěti jako její změnu, podle níž odkázal J. K. své dceři M. H. místo podílu na statku pouze finanční náhradu za něj. Na základě uvedených skutečností činí dovolatelka závěr, že M. H. nebyla ohledně jedné poloviny statku oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, ale spolu s žalobkyní oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, neboť v původní závěti zůstavitel neodkázal jmenované určitou část nemovitostí, jak vyžaduje §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, ale spoluvlastnický podíl, a přitom určitá část věci je něco jiného, než ideální spoluvlastnický podíl na ní. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dále navrhla zrušení usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 26. 1. 2000 9 C 188/96–129 „se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení před soudem 1. stupně\" .
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti a podmínky stanovené občanským soudním řádem pro jeho věcné projednání v ustanoveních §236 a násl. o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., když odvolací soud ve svém výroku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání se opírá o přípustné důvody podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), včetně jejich obsahového vymezení. Jím je výklad ustanovení §4 odst.2 písm.b) zákona o půdě z hlediska určení oprávněné osoby v přednostním postavení oproti osobě oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm.c) tohoto zákona.
Dovolací soud zastává názor, že k ustanovením zákona o půdě jako zvláštnímu restitučnímu předpisu, je třeba přednostně přihlížet, a to i z hlediska jeho smyslu; ustanovení upravující dědické vztahy nelze proto formálně uplatňovat tam, kde zákon o půdě upravuje právní vztahy zvláštním způsobem, resp. tam, kde by byly v rozporu s cílem restitučního předpisu. Je nesporné, že zákonodárce, který odvozoval práva oprávněných osob od původního vlastníka (§4 odst. 1 zákona o půdě), považoval za rozhodující pro postavení dalších oprávněných osob jeho vůli. Proto na přední místo v pořadí oprávněných osob staví dědice ze závěti (§4 odst. 2 písm.a) a b) zákona o půdě ), nikoli příbuzné v přímém pokolení. Zákonodárce také neomezil práva oprávněných osob na vydání nemovitostí obdobným způsobem, jako je tomu v dědických vztazích uzákoněním ochrany práv potomka
( §470 obč. zák.), takže např. toto ustanovení nelze při zjišťování nároku osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm.a) a b) zákona o půdě aplikovat. Jestliže tedy hmotněprávní předpis, kterým je zákon o půdě, určuje, kdo je oprávněnou osobou v přednostním pořadí, nelze použít ustanovení občanského zákoníku, upravujících dědictví, která by zákonu a jeho smyslu odporovala.
Odvolací soud posuzoval, zda původně žalovaná M. H. (která v průběhu řízení zemřela a na její místo nastoupily její děti J. H. a M. B. ), a jíž byly předmětné nemovitosti vydány postupem podle ustanovení §9 zákona o půdě, byla v postavení osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm.b) zákona o půdě. Vyšel ze skutkového zjištění, že původní vlastník F. K. sepsal závěť ve prospěch své dcery M. H. dne 4.6.1950 a že tato závěť splňovala náležitosti vyžadované tehdy platným obecným zákoníkem občanským z roku 1811. Touto závětí odkázal F. K. M. H: svůj spoluvlastnický podíl ( jedné ideální poloviny) statku v Č. Na druhé straně závěti je sepsán projev vůle zůstavitele z 1.8.1950, kterým odkazuje na předchozí závěť a stanoví M. H. závětní dědičkou náhrady poskytnuté za polovinu statku. Předmětný statek přešel na stát na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství z 4.6.1948 podle zákona o revizi první pozemkové reformy č. 142/1947 Sb.
Za této situace posoudil odvolací soud druhý projev vůle zůstavitele jako dodatek k časově předcházející závěti, s tím, že zůstavitel vycházel z toho, že podle budoucího vývoje mohou připadat v úvahu obě možnosti, jak závěť realizovat – buď podílem na statku, nebo náhradou za něj. Podle jeho závěru proto bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaných splňovala podmínky ustanovení §4 odst. 2 písm.b) zákona o půdě, protože byla jako dědic ustanovena jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání. Jestliže jí tedy tato ideální část nemovitosti byla vydána v řízení podle ustanovení §9 zákona o půdě, stalo se tak po právu, a žalobkyně, která je osoba oprávněná až v dalším pořadí, nemá nárok na vydání podílu, který by jí jinak náležel jako osobě oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm.c) zákona o půdě.
Výklad poslední vůle J. K., původního vlastníka předmětné ideální poloviny statku v Č., jaký zaujal odvolací soud, dle názoru dovolacího soudu odpovídá obsahu obou písemných projevů, a to z 4.6.1950 a z 1.8.1950. Z obsahu připojeného dědického spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp.zn. D 528/93 vyplývá, že v závěti z 4.6.1951 J. K. výslovně konstatuje, že „ syn Z. byl mnou již vybaven a má nárok na část mého zařízení,…. pokud se týká podílu, odkázání nemovitosti případně náhrady za ni, na to již nárok nemá \". Proto zůstavitel stanoví, že „ Moje dcera M. provdaná H. dostane moji polovinu statku v Č.…„. K tomu je připojen zápis zůstavitele z 1.8.1950, označený jako „ Dodatek\", tohoto znění : „ Na druhé straně udávám, že dcera M. dostane polovinu statku Č., která patřila mě. Ježto statek v Č. jest převzatý státem, respektive státními lesy a statky, odkazuji tímto mojí dceři M. zákonem stanovenou a v budoucnu vyplacenou náhradu za bývalý můj statek\" .
Dle názoru dovolacího soudu je z obsahu i formy obou zápisů zřejmé, že jde o závěť, kterou byla právní předchůdkyně žalovaných obmyšlena k polovině statku ve vlastnictví zůstavitele, a o její dodatek, vycházející z toho, že dědičce náleží i případná náhrada, jež bude za tento podíl vyplacena v budoucnu. Dodatek není proto novou samostatnou závětí, ale vyjadřuje obavu zůstavitele, aby dědička nebyla případně ve svých nárocích zkrácena, pokud by podíl na statku, který již přešel na stát, neobdržela. Závěr odvolacího soudu, že M. H. byla sama oprávněnou osobou k vydání ideální poloviny statku, patřící původně jejímu otci, protože byla závětí ustanovena k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, považuje proto dovolací soud za správný a odpovídající znění zákona i jeho záměru. Za správný považuje dovolací soud i závěr odvolacího soudu, pokud spoluvlastnický podíl na statku posoudil jako samostatnou věc; podle ustálené judikatury je samostatný ideální podíl na vlastnictví věci považován z hlediska občanského práva hmotného za věc, s níž lze samostatně disponovat, kterou lze dědit apod., a tudíž za věc samostatnou. Rovněž z hlediska druhé části zákona o půdě je ideální spoluvlastnický podíl považován za nemovitost ve smyslu ustanovení §4 a §6 uvedeného zákona. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., totiž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nebyl proto dovolacím soudem shledán.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování ( §241 odst.3 písm.c) o.s.ř.), tuto svou námitku nekonkretizuje. Dovolací soud by se však tímto dovolacím důvodem stejně nemohl zabývat, protože v případě, kdy přípustnost dovolání je dána ustanovením
§239 odst. 2 o.s.ř., je oprávněn přezkoumávat pouze právní závěry odvolacího soudu, nikoli jeho skutková zjištění.
Dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, bylo proto jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Pokud dovolatelka navrhovala zrušení usnesení okresního soudu, jímž bylo samostatně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, vymyká se tento návrh předmětu dovolání, vymezenému dovolatelkou, která ani nenavrhovala zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by tak učinila, bylo by o něm z důvodů shora uvedených rozhodnuto v rámci rozhodnutí o dovolání.
Povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na jeho náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á
předsedkyně senátu