ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1154.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1154/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Zdeňka Novotného, v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.140,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 113/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 1999 č. j. 55 Co 325/99-23, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 4. 1999 č. j. 18 C 113/98-12 zamítl žalobu na zaplacení částky 200.140,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 1982 sp. zn. 1 T 92/82 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1982 sp. zn. 7 To 312/82 odsouzen pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny a dále mu byl uložen ochranný dohled v délce dvou let. Vzhledem k tomu, že žalobce (tehdy obžalovaný) byl před tímto rozhodnutím opakovaně soudně trestán, přičemž po roce 1990 tato předcházející odsouzení byla zrušena nebo došlo k zproštění obžaloby v rehabilitačním řízení, povolil Obvodní soud pro Prahu 3 obnovu řízení ve výroku o trestu a rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 T 17/97 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. 7 To 496/97 byl žalobce při nezměněném výroku o vině nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §36 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (škoda byla způsobena rozhodnutími vydanými přede dnem účinnosti tohoto zákona), dovodil, že podle §6 odst. 2 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ochranný dohled není jedním z druhů trestů taxativně vyjmenovaných v §27 trestního zákona platného v roce 1982, proto žalobci náhradu škody za výkon tohoto ochranného opatření nelze přiznat. Při posuzování nároku na náhradu ušlého výdělku za dobu výkonu trestu vyšel soud ze zjištění, že žalobce byl od 12. 7. 1982 do 29. 1. 1984 ve výkonu trestu (se započtením vazby od 29. 1. 1982), kde za dobu 18,5 měsíce vydělal celkem 32.529,- Kčs. Jeho souhrnné příjmy v období před vzetím do vazby činily 2.767,40 Kčs měsíčně po zdanění (žalobce byl zaměstnán u pošty a vydělal za 15 odpracovaných dní v říjnu 1981 1.732,- Kčs před zdaněním, za 22 dní v listopadu 3.062,- Kčs a za 11 dní v prosinci 1.349,- Kčs; v lednu a únoru 1982 pobíral nemocenské dávky v průměrné denní výši 128,- Kčs před zdaněním; vedle pracovního poměru obdržel od června do prosince 1981 na honorářích hudební skupiny K. částku 900,- Kčs a za publicistickou činnost během roku 1981 celkem 2.456,- Kč) a rozdíl těchto příjmů a příjmu, kterého dosáhl ve výkonu trestu, tedy činí 1.009,10 Kčs měsíčně, celkem 6.054,60 Kč za dobu šesti měsíců, o které byl předchozí trest odnětí svobody zmírněn, přičemž žalovaná mu již ze stejného titulu uhradila 13.446,- Kč, tedy částku vyšší. Soud dále dospěl k závěru, že náhradu nelze valorizovat, neboť nárok na náhradu škody vznikl pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, tedy až po 1. 1. 1993, zatímco ustanovení §1 odst. 1 vládního nařízení č. 50/1994 Sb. počítá s úpravou nároků vzniklých jen před tímto datem. Vzhledem k tomu, že i náhradu nákladů výkonu trestu odnětí svobody v požadované výši 7.641,- Kč žalobce již obdržel, byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 1999 č. j. 55 Co 325/99-23 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti rozsudku dovolání. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se jak s jeho závěrem, že nároky žalobce je nutno posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť škoda mu byla způsobena rozhodnutím vydaným v roce 1982, tedy před účinností zákona č. 82/1998 Sb., tak se závěrem, že žalobci nenáleží nárok na náhradu za vykonaný ochranný dohled a že valorizace podle vládního nařízení č. 50/1994 Sb. se na daný případ nevztahuje, i když z jiných důvodů, než jak je uvedl soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu náklady za výkon trestu odnětí svobody byly žalobci nahrazeny v takové výši, jakou musel zaplatit, aniž by rovněž připadala v úvahu valorizace, protože se nejedná o typ náhrady, u které ji zákon připouští. Připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud zásadním právním významem projednávané věci.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud se neřídil nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 5. 5. 1999 sp. zn. II. ÚS 321/98, vydaným v jiné analogické věci, z něhož obecně vyplývá, že odškodňovací nároky se řídí právním stavem ke dni vyhlášení posledního rozhodnutí. Podle dovolatele tak ve věcech odškodnění za zrušený trest má být použita nepravá retroaktivita, kde se vznik nároku řídí původně platnými právními předpisy, ale obsah nároku (výše odškodnění) se stanoví podle právní úpravy platné ke dni vyhlášení rozhodnutí, kterým se o nároku rozhoduje. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a do-spěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Přípustnost dovolání založená výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalobce uplatnil, je rozhodující posouzení, zda nárok žalobce na náhradu škody způsobené tím, že na podkladě pravomocného rozsudku vykonal trest, ač byl v pozdějším řízení po povolení obnovy řízení odsouzen k trestu mírnějšímu, má být posuzován podle zákona č. 58/1969 Sb. účinného v době vydání původního rozsudku či zákona č. 82/1998 Sb. účinného v době rozhodování soudu o nároku na náhradu škody.
Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. např. přechodné ustanovení §868 obč. zák.). O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Dovozuje-li dovolatel, že výše jeho nároku na náhradu škody, jenž vznikla před účinností zákona č. 82/1998 Sb., má být posuzována již podle tohoto nového předpisu účinného v době rozhodování soudu, domáhá se jednak uplatnění nepřípustného principu pravé zpětné retroaktivity, a současně formuluje požadavek, který je v rozporu se zákonnou úpravou ustanovení §27 zákona č. 58/1969 Sb. a §36 zákona č. 82/1998 Sb. dopadajících na posuzovaný případ.
Podle §27 zákona č. 58/1969 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Dikce uvedeného přechodného ustanovení tedy jednoznačně jakoukoliv (i nepravou) retroaktivitu zákona č. 82/1998 Sb. vylučuje, neboť jeho vztah vůči dosavadnímu předpisu zakládá výslovně na tom, že nový předpis dopadá jen na právní vztahy vzniklé až ode dne jeho účinnosti - 15. 5. 1998 (použije se pouze na náhradu těch škod, které byly způsobeny nezákonnými rozhodnutími, rozhodnutími o vazbě, trestu nebo ochranném opatření vydanými ode dne účinnosti zákona č. 82/1998 Sb.), zatímco právní vztahy vzniklé před tímto datem se plně řídí dosavadním předpisem (byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným přede dnem 15. 5. 1998, posuzuje se odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb.); jinak řečeno pro časovou působnost obou zmíněných předpisů je rozhodující datum vydání nezákonného rozhodnutí ve vztahu ke dni účinnosti nového zákona. Na těchto závěrech nic nemění ani dovolatelem zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 321/98, které otázku přechodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. neřeší, nýbrž se především zabývá otázkou důkazního břemene za použití ustanovení §136 o.s.ř. při zjišťování výše náhrady za ztrátu na výdělku podle §21 zákona č. 58/1969 Sb.
V dané věci není pochyb o tom, že ztráta na výdělku za dobu výkonu trestu vznikla žalobci tím, že trest odnětí svobody v délce dvou let, který mu byl pozdějším rozsudkem zmírněn o šest měsíců, vykonal na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 1982 sp. zn. 1 T 92/82 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1982 sp. zn. 7 To 312/82, tedy rozhodnutí vydaných před účinností zákona č. 82/1998 Sb. Podle §36 tohoto zákona se proto odpovědnost státu za škodu musí řídit dosavadními předpisy, tj. zákonem č. 58/1969 Sb.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková