ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1184.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1184/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. W., proti žalované Z. V., o 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 90/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 1999 č.j. 39 Co 453/98-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 4. 1998 č.j. 7 C 90/97-36 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci 850.000,- Kč s 18 % úrokem od 2. 7. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Současně bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno řízení proti tehdejší druhé žalované O. S. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že tehdejší druhá žalovaná O. S., matka žalované, na základě dohody o vydání věci z 11. 3. 1992 byla vlastnicí domu č.p. 1444 se stavební parcelou č. 2129 a zahradou č. 2130 v k. ú. D. Dne 10. 12. 1993 žalobce uzavřel s žalovanou nájemní smlouvu, na základě které mu byl pronajat byt v přízemí tohoto domu, a dále uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě, ve které se žalovaná zavázala uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na tento byt za kupní cenu 850.000,- Kč. Obě smlouvy byly sepsány advokátem JUDr. Č. a žalovaná je v nich označena jako pronajímatel a vlastník předmětného domu. Při podpisu těchto smluv žalobce žalované uhradil 160.000,- Kč, dne 10. 1. 1994 dalších 140.000,- Kč, a dne 2. 2. 1994 ještě 550.000,- Kč. Následně, tj. kupní smlouvou z 12. 4. 1995, prodala druhá žalovaná celý dům Ing. P., který jako nový vlastník domu dohody uzavřené mezi žalobcem a žalovanou nerespektoval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě smlouvy ze dne 10. 12. 1993 jsou neplatné podle ust. §37, §39 a §49a obč. zák., protože žalovaná nebyla vlastníkem předmětného domu, ač tak byla ve smlouvách označena. Žalovaná tedy přijala od žalobce plnění z neplatného právního úkonu, a tím se o částku 850.000,- Kč bezdůvodně obohatila. Nárok žalobce na vrácení žalované částky je však podle závěru soudu prvního stupně promlčen, neboť, jak vyplynulo z výpovědi svědka JUDr. Č., žalobce se již při podpisu smluv dne 10. 12. 1993 dozvěděl, že žalovaná není vlastníkem nemovitosti, takže žaloba na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, která byla podána dne 11. 6. 1997, byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle ust. §107 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 1999 č.j. 39 Co 453/98-65 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalované (tehdejší první žalované), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení proti tehdejší druhé žalované zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil absolutní neplatnost obou smluv z 10. 12. 1993, a to pro nemožnost plnění a rozpor se zákonem podle §37 odst. 2 a §39 obč. zák. ( nikoliv však z důvodu relativní neplatnosti podle §49a obč. zák. ), a správným shledal též jeho závěr, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z neplatného právního úkonu ve výši 850.000,- Kč. Po doplnění dokazování, zejména opětovným výslechem svědka JUDr. Č., odvolací soud hodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou a neztotožnil se proto se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce se již dne 10. 12. 1993 dozvěděl, že žalovaná není vlastníkem domu, a v tomto směru vycházel z tvrzení žalobce, že se tak stalo až tři čtvrtě roku poté, tj. nejpozději koncem r. 1994. Dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §107 odst. 1 obč. zák. uplynula koncem roku 1996, navíc nárok žalobce je promlčen i z hlediska tříleté objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák., která začala běžet nejpozději dnem 2. 2. 1994 (poslední splátka). Protože nebylo prokázáno tvrzení žalobce o úmyslném jednání žalované, odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se uplatní tříletá a nikoliv desetiletá objektivní promlčecí doba, jejíž běh skončil 2.2.1997. Vzhledem k promlčení uplatněného nároku v subjektivní promlčecí době a také proto, že v tomto řízení může soud sám posoudit otázku, zda bezdůvodné obohacení bylo získáno úmyslně, nepovažoval za důvodné přerušit řízení podle ust. §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., aby vyčkal výsledku řízení ve věci oznámení žalobce na žalovanou pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Poukazuje na to, že navrhl přerušení řízení podle ust. §109 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. z důvodu, že ještě není skončeno přípravné trestní řízení proti žalované, když proti usnesení vyšetřovatele o odložení svého oznámení podal stížnost. Výsledek tohoto řízení je podle názoru dovolatele rozhodující pro posouzení, zda žalovaná jednala při uzavírání smluv 10. 12. 1993 úmyslně, a tedy pro posouzení délky běhu objektivní promlčecí lhůty podle ust. §107 odst. 2 obč. zák. Namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn učinit závěr, že úmysl žalované nebyl prokázán a že tedy trestný čin nebyl spáchán, neboť naopak podle §135 odst. 1 o.s.ř. je soud v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin. K tomu, aby byl mohl být učiněn závěr o nemožnosti aplikace objektivní desetileté promlčecí lhůty, byl odvolací soud povinen na jeho žádost přerušit řízení. Protože tak neučinil, byla nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení odňata žalobci možnost jednat před tímto soudem tak, aby mohl prokázat svá tvrzení ohledně běhu objektivní promlčecí lhůty. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. ), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a že soudem prvního stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, není z hlediska ust. §238 o.s.ř. v této věci dovolání přípustné. Přípustnost dovolání není založena ani podle §239 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil, že je dovolání přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení učiněn.
Přípustnost dovolání v této věci může být dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
Podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ věty první o.s.ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
Podle ust. §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Ustanovení §109 o.s.ř. stanoví případy, ve kterých dochází k přerušení řízení rozhodnutím soudu proto, že se v řízení vyskytla překážka, která dočasně brání jeho pokračování. V odstavci 1 jsou uvedeny případy, v nichž je soud povinen řízení přerušit; z důvodů uvedených v odstavci 2 soud řízení může přerušit, a neučiní-li tak, musí provést vhodná opatření, kterými překážku bránící postupu řízení odstraní. Podle odst. 1 písm. b/ tohoto ustanovení je soud povinen řízení přerušit, závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, kterou nesmí sám řešit. Takovou otázkou je otázka, která nespadá do civilní pravomoci soudů (§7 o.s.ř.); v rámci zjišťování skutkového stavu věci je však civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, a to i když tento základ z hlediska právního posouzení skutkových okolností zasahuje do oboru trestního, příp. správního práva. K přerušení řízení podle odst. 2 písm. c/ pak soud přistoupí tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by jinak mohl vyřešit sám.
K námitkám dovolatele je třeba především uvést, že otázku, zda žalovaná spáchala či nespáchala trestný čin podvodu, odvolací soud v dané věci neřešil. Pokud pak jde o otázku úmyslného jednání žalované, je soud oprávněn při výkonu civilní pravomoci tuto otázku sám předběžně posoudit (§135 odst. 2 o. s. ř.). Nejde tedy o případ, kdy je soud povinen řízení přerušit z důvodu, že jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit (§109 odst. 1 písm. b/ věty první o.s.ř.), a nejde ani o případ podle ust. §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., které předpokládá, že v jiném probíhajícím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu, že promlčené právo nelze soudním rozhodnutím přiznat ( §100 odst. 1 obč. zák. ), a rozhodnutí odvolacího soudu vychází shodně se soudem prvního stupně ze závěru, že nárok dovolatele byl promlčen v subjektivní promlčecí době, nelze dovodit, že by pro rozhodnutí v tomto řízení byla významnou otázka, zda žalovaná spáchala či nespáchala úmyslný trestný čin. Jestliže totiž skončí běh jedné ze dvou promlčecích lhůt (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí, a to přesto, že ještě běží i druhá promlčecí doba. Je tedy zřejmé, že je-li žalovaný nárok promlčen v subjektivní lhůtě, nebylo třeba za účelem posouzení délky objektivní promlčecí doby řešit otázku zavinění žalované, neboť tato otázka nemohla mít pro rozhodnutí o žalobcově nároku význam.
Z uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu v řízení nebyl nesprávný ani z hlediska procesních předpisů, na něž poukazuje dovolatel, a odvolací soud tím, že řízení nepřerušil, neodňal žalobci možnost realizovat procesní práva účastníka řízení a jednat před soudem tak, aby svá tvrzení mohl prokázat.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není tedy dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání v dané věci směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková