ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1518.98.1
sp. zn. 25 Cdo 1518/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobců A/ R. K. a B/ Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.12 C 316/94, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1997 č. j. 23 Co 456/97 - 138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1997 č. j. 23 Co 456/97 - 138 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se původně domáhali (žalobou doručenou soudu dne 23. 9. 1992 a doplněnou podáními ze dne 12. 10. 1992 a ze dne 22. 12. 1994), aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 300.000,- Kč s 3 % úrokem od 26. 3. 1992 do zaplacení s odůvodněním, že v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Písku ze dne 22. 9. 1989 sp. zn. E 151/89, jímž byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, a nesprávným úředním postupem při provádění tohoto výkonu byla žalobcům způsobena jednak materiální škoda tím, že po protiprávním vyklizení bytu nemohou od 22. 9. 1989 řádně užívat své věci, neboť některé z nich byly zničeny, poškozeny nebo odcizeny, a dále jim vznikla škoda nemajetkové povahy na právech spočívající v závažném zásahu do osobní svobody, občanské cti a lidské důstojnosti, do jejich soukromí, porušením domovní svobody a násilným jednáním v bytě. Při ústním jednání konaném u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 5. 1995 rozšířili žalobu tak, že požadují zaplatit částku 500.000,- Kč s 3 % úrokem od 26. 3. 1992 do 14. 7. 1994, se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994 a se 17 % úrokem od 24. 10. 1994 do zaplacení. Při dalším jednání tohoto soudu konaném dne 1. 4. 1997 pak navrhli, aby „soud žalované uložil povinnost uvést věci do původního stavu a pokud by k tomu nedošlo, nahradit jim škodu ve výši 500.000,- Kč.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku žalobců a rovněž pro nesplnění zákonných podmínek na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb.
Okresní soud v Příbrami mezitímním rozsudkem ze dne 30. 5. 1996 č. j. 12 C 316/94 - 84 rozhodl tak, že základ žalobního nároku žalobců je opodstatněn. Vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 25. 5. 1989 sp. zn. E 151/89 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 1989 sp. zn. E 151/89, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 1989 č. j. 5 Co 892/89 - 13, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením povinných (žalobců) z bytu v domě čp. 127 v G. ulici v P. do náhradního bytu č. 10 v domě čp. 1962 v ulici S. v P. Dne 22. 9. 1989, kdy byl výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinných a jejich přestěhování do náhradního bytu Okresním soudem v Písku nařízen, a kdy posléze k vyklizení bytu povinných (žalobců) skutečně došlo, podali povinní (žalobci) návrh na zastavení výkonu rozhodnutí s odůvodněním, že titul, jenž je podkladem výkonu rozhodnutí, není vykonatelný, neboť nebyl druhému žalobci řádně doručen. O tomto návrhu rozhodl citovaný soud usnesením ze dne 26. 9. 1989 sp. zn. E 151/89 tak, že jej zamítl s tím, že exekučním titulem je v daném případě rozhodnutí MěNV v P. ze dne 13. 10. 1987 č. j. Byt 787/87/Vl.o zrušení práva užívat byt v P., v G. ul. čp. 127 žalobcům z důvodu obecného zájmu a o jejich povinnosti byt vyklidit po přidělení náhradního bytu, které nabylo právní moci dne 19. 12. 1987 poté, kdy bylo potvrzeno rozhodnutím ONV v P. ze dne 11. 12. 1987 č. j. MH 20/0/87, takže nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v ust. §268 o.s.ř. K odvolání povinných (žalobců) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 12. 1989 č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40 napadené usnesení soudu prvního stupně (mimo jiného) změnil tak, že nařízený výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. zastavil, když dovodil, že cit. rozhodnutí MěNV v P. ze dne 13. 10. 1987 nenabylo právní moci a není dosud vykonatelné, neboť nebylo povinnému (druhému žalobci) řádně doručeno. Okresní soud dospěl na základě takto zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že rozhodnutí Okresního soudu v Písku ze dne 26. 9. 1987 č. j. E 151/89 - 25 je - jak je uvedeno v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1989 č. j. 5 Co 1316/89, 5 Co 1317/89 - 40 - rozhodnutím nezákonným, a jsou proto splněny podmínky ustanovení §1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když toto nezákonné rozhodnutí bylo změněno, a stát tak odpovídá za případnou škodu, která žalobcům vznikla. Vydání mezitímního rozsudku dle ust. §152 odst. 2 o.s.ř. odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobcům se dosud nepodařilo prokázat výši škody.
K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 12. 11. 1996 č. j. 23 Co 510/96 - 97 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že svým rozhodnutím nerozhodl o celém uplatněném nároku, neboť se nezabýval požadavkem žalobců na náhradu škody z nesprávného úředního postupu; v této souvislosti poukázal na to, že nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí upravený v §1, §3 a §4 zákona č. 58/1969 Sb. a nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle §18 a §19 cit. zákona jsou dva různé občanskoprávní nároky, které mají při posuzování dle tohoto zákona zcela odlišný režim. Zaujal též právní názor, že za stavu, kdy se žalobci domáhají náhrady škody vzniklé poškozením zařízení domácnosti, nemůže být příčinou případného poškození věcí rozhodnutí, kterým byl zamítnut jejich návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť mezi případnou škodou a tímto rozhodnutím není dána přímá příčinná souvislost; samotným faktem, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a ve výkonu bylo pokračováno, nemohlo dojít ke škodě na stěhovaných věcech. Odvolací soud dále rovněž uvedl, že žalobou uplatněnou dle zákona č. 58/1969 Sb. se poškozený může domáhat pouze škody skutečně mu vzniklé, jež je v příčinné souvislosti ať již s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nikoliv „nemajetkové újmy\", kterou též požadují.
Okresní soud v Příbrami poté, kdy usnesením ze dne 1. 4. 1997 č. j. 12 C 316/94 - 111 připustil změnu žaloby na částku 500.000,- Kč, ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 1997 č. j. 12 C 316/94 - 117 tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Aniž ve věci prováděl další dokazování, dospěl k závěru, že žalobci (správně zřejmě žalobcům) se v řízení nepodařilo prokázat, že „by tím, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven a bylo v něm pokračováno, došlo ke škodě na věcech\" a že „se mu (správně zřejmě jim - žalobcům) nepodařilo prokázat příčinnou souvislost\". Stejně tak je tomu i ohledně tvrzeného nároku na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, když naopak provedenými důkazy (výslechy svědků při exekuci přítomných) bylo prokázáno, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup, neboť „věci byly stěhovány do náhradních prostor, nákladním vozem, bylo s nimi zacházeno řádně v rámci možností\".
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 1997 č. j. 23 Co 456/97 - 138 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nedoznala změny, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánu státu podle ust. §1 a násl. a §18 zákona č. 58/1969 Sb. není opodstatněn, a požadavek na náhradu nemajetkové újmy nelze podle cit. zákona odškodnit. Pokud jde o tvrzený nárok žalobců na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, odkázal odvolací soud na svůj právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 12. 11. 1996 č. j. 23 Co 510/96 - 97 v této věci, a ohledně požadavku žalobců na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu - vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu - s poukazem na Instrukci č. 4 Ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 6. 1973 č. j. 417/73 - L, kterou se vydává jednací řád pro okresní a krajské soudy, dovodil, že za stavu, kdy nebylo zjištěno, že by ze strany těch, kteří výkon rozhodnutí prováděli, nebyl dodržen správný úřední postup, nemusí se již soud zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi škodu a nesprávným úředním postupem. Rovněž námitku žalobců uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu žaloby, když žalobci uplatnili „alternativní žalobní návrh, tedy buď zaplacení 500.000,- Kč nebo uvedení věci do předešlého stavu a náhrady škody\", neshledal odvolací soud důvodnou. Podle jeho názoru měli žalobci na mysli zřejmě tzv. eventuální petit, o němž však ani odvolací soud nemohl rozhodnout, neboť žalobci přes poučení soudu dle ust. §5 o.s.ř. takovýto žalobní petit (eventuální) řádně nespecifikovali v tom směru, jakým způsobem by každá jednotlivá věc měla být uvedena do původního stavu, tedy jakým způsobem by měla být opravena, a stejně tak nevyčíslili „zbývající část náhrady škody\", takže jejich návrh nesplňoval náležitosti uvedené v §79 o.s.ř. Proto, pokud by taková žaloba byla podána samostatně, musel by soud řízení zastavit podle §43 odst. 2 o.s.ř. Z tohoto důvodu posoudil odvolací soud předmětný požadavek žalobců spíše jako vylíčení rozhodujících skutečností sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, jímž žalobci plní svoji povinnost tvrzení. Otázku, pro niž žalobci navrhli připuštění dovolání, „že se jedná o hrubé porušení základních lidských práv a svobod v tomto případě\", nepovažoval krajský soud za zásadního právního významu s odůvodněním, že „všechny právní otázky jeho rozhodnutím řešené jsou obdobně řešeny ustálenou soudní judikaturou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. a podává jej z důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. a/ (jmenovitě ust. §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř.), písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Především namítá, že v projednávané věci rozhodovali vyloučení soudci Krajského soudu v Praze, neboť za stavu, kdy žalovanou je Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, a soudci Krajského soudu jsou placeni ze státního rozpočtu, tedy z rozpočtu žalované, která rozhoduje o výši jejich platů, je přirozené, že tito soudci mají zájem na tom, aby výdaje z rozpočtu žalované na jiné účely byly co nejnižší. Dovolatel má dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, když vzaly za prokázané, že při výkonu rozhodnutí byl dodržen správný úřední postup. V této souvislosti poukazuje na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí nebyla splněna základní podmínka dle §251 a §261 odst. 1 o.s.ř., tedy vykonatelné rozhodnutí. Za tohoto skutkového stavu nebyl okresní soud oprávněn umožnit vniknutí do bytu žalobců, bránit jim, aby se v bytě zdržovali, omezovat jejich osobní svobodu a nakládat s věcmi žalobců. Nesprávný úřední postup tedy spočívá mimo jiné především v tom, že soudce nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci a z ust. §268 odst. 1 písm.a/ a ust. §269 odst. 1 o.s.ř. a svým jednáním s použitím násilí se zmocnil věcí žalobců a některé z nich zničil nebo poškodil. Dále dovolatel nesouhlasí ani s právními závěry soudů obou stupňů, že není dána přímá příčinná souvislost mezi případnou škodou na věcech a usnesením, kterým byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí; podle jeho názoru odpovídá stát podle §1 zák. č. 58/1969 Sb. za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve všech případech, kdy vznikla škoda, k níž by nedošlo, kdyby bylo rozhodnuto správně, a obdobně odpovídá též podle §18 cit. zákona za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve všech případech vzniku škody, která by nevznikla, pokud by správný úřední postup byl dodržen. Nesprávnost úředního postupu, jímž byla žalobcům způsobena škoda, tedy podle dovolatele spočívá mimo jiné zejména v porušení ust. §1, §2, §6, §266 odst. 2, §268 odst. 1 písm.a/ a §269 odst. 1 o.s.ř. Přestože nebyl splněn základní předpoklad pro výkon rozhodnutí, odvolací soud správnost úředního postupu posuzoval podle nepříslušných ustanovení jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, kterými je upraven postup soudu při výkonu rozhodnutí. Protože však nešlo o výkon rozhodnutí, neměl soud posuzovat správnost úředního postupu podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, nýbrž podle ustanovení o zneužívání pravomoci veřejného činitele, o loupeži, o porušování domovní svobody, o omezování osobní svobody a podle ustanovení o poškozování cizí věci. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. a přihlédl i k vadám uvedeným v ust. §237 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nejsou v dovolání uplatněny, a aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť podle jejího názoru směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné (§238 odst.1 písm.b/ o.s.ř.) i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.), však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř., neboť vznášejí pochybnost o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Praze, kteří v dané věci z důvodu, že tito soudci „měli zájem na tom, aby výdaje z rozpočtu žalované, která rozhoduje o výši jejich platu, byly na jiné účely co nejnižší\".
Přípustnost dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §14 odst. 1 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníků řízení nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
V posuzované věci se z obsahu spisu nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr jmenovaných soudců k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu §14 o.s.ř., pro které by byli jmenovaní soudci vyloučeni z rozhodování, a ostatně žádné takové konkrétní okolnosti neuvedl ani žalobce ve svém dovolání. Samotná okolnost namítaná žalobcem v dovolání, že jmenovaní soudci „měli zájem na tom, aby výdaje z rozpočtu žalované, která rozhoduje o výši jejich platu, byly na jiné účely co nejnižší\", není způsobilá vzbuzovat pochybnost o nestranném poměru jmenovaných soudců k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, neboť výsledek soudního řízení nemá na výši platů soudců vliv. Podjatost soudců, kteří jsou v konkrétní věci ve sporu povoláni rozhodovat z důvodu služebního vztahu k projednávané věci, ve smyslu ust. §14 odst. 1 o.s.ř. nezakládá ani okolnost, že účastníkem řízení je Česká republika.
Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm.g/ o.s.ř. není tedy dán a z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (§241 odst. 3 písm.a/ o.s.ř). Jinak je tomu však ohledně zmíněných vad jiných.
Podle §95 odst. 1 o.s.ř. navrhoval může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být pokladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Změnou návrhu se mimo jiné rozumí též změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu požaduje buď více, než požadoval v žalobě (jde o tzv. rozšíření žaloby), či požaduje jiné plnění (např. místo zaplacení peněžité částky požaduje uložení povinnosti k nepeněžitému plnění), popř. svůj nárok uplatní oproti původnímu petitu tzv. eventuálním či alternativním petitem.
Změna návrhu je podáním a žalobce ji může učinit některým ze způsobů uvedených v ust. §42 odst. 1 o.s.ř. Má-li podání, kterým byla uplatněna změna návrhu, vady, které brání pokračování v řízení, postará se soud postupem podle §43 o.s.ř. o jejich odstranění; nebudou-li ani poté vady odstraněny, soud změnu návrhu nepřipustí. Ke změně návrhu může dojít v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím (§211 o.s.ř.). O změně návrhu rozhodne soud usnesením (§167 o.s.ř). Dokud tak neučiní, nemůže jednat jen o návrhu původním ( srov. S IV str. 765).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobci - oproti původnímu požadavku na zaplacení částky 500.000,- Kč s přísl. - ve svém závěrečném návrhu při jednání u okresního soudu konaném dne 1. 4. 1997 navrhli, aby „soud žalované uložil povinnost uvést věci do původního stavu, a pokud by k tomu nedošlo, nahradit jim škodu ve výši 500.000,- Kč\", a že soud prvního stupně o tomto jejich návrhu nijak nerozhodl. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 1997 č. j. 12 C 316/94 - 117 pak mimo jiného uvedli, že se domáhají vydání rozsudku, „jímž žalované bude uložena povinnost zaplatit jim částku 500.000,- Kč, nebo jímž bude žalované uložena povinnost nahradit jim způsobenou škodu uvedením do předešlého stavu, a škodu, kterou nelze nahradit uvedením do předešlého stavu, nahradit v penězích\", a v této souvislosti, tedy pokud okresní soud o tomto jejich návrhu nerozhodl, též namítali nesprávnost jeho rozhodnutí. Na této změně žaloby setrvali žalobci - i přes poučení odvolacího soudu, jak je třeba vady takové žaloby odstranit - i v odvolacím řízení s tím, že nemohou přesně specifikovat, jak by měl být ten který kus nábytku či zařízení bytu uveden do původního stavu, neboť to by mělo být podle jejich názoru teprve předmětem posouzení znalce, z něhož by vyplynula i případná výše „zbývající škody\".
Za tohoto stavu věci však bylo povinností odvolacího soudu, aby nejprve o uplatněné změně návrhu usnesením rozhodl (§95, §167 a §211 o.s.ř.). Dokud tak neučinil, nemohl jednat a rozhodovat jen o návrhu původním a pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že „předmětný požadavek žalobců posuzuje spíše jako vylíčení rozhodujících skutečností sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, jímž žalobci plní svoji povinnost tvrzení\".
Z uvedeného vyplývá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu zrušil (§243b odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně 25. července 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková