ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1590.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1590/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. T. Ch. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 260/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1999 č. j. 23 Co 664/98 - 42, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 170.000,- Kč se 17 % úrokem od 1. 6. 1996 do zaplacení jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu stát nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon"), tím, že policejní hlídka zasahující dne 17. 2. 1996 při konfliktu mezi žalobkyní a jejím tehdejším druhem J. Z. odňala žalobkyni technický průkaz a osvědčení o technickém průkazu, v nichž byl Z. zapsán jako držitel osobního motorového vozidla tovární značky Pontiac, a na základě těchto dokladů mu hlídka umožnila s vozem odjet i přes námitky žalobkyně, že ona je vlastnicí vozu. Protože orgány policie nevyhověly ani následným opakovaným žádostem žalobkyně o provedení blokace vozidla, Z. vůz prodal, čímž žalobkyni vznikla škoda.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 6. 1998 č. j. 7 C 260/96 - 23 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětný vůz byl dne 10. 7. 1995 na dopravním inspektorátu převeden z J. N. na Z. Protože oba jmenovaní, kteří spolu předtím uzavřeli ústní kupní smlouvu, vyloučili, že by žalobkyně byla účastnicí smlouvy jako kupující, a protože toto tvrzení žalobkyně nemohl potvrdit ani svědek M. E., dovodil soud, že žalobkyně neprokázala, že by kupní smlouvou s N. nabyla vlastnictví k vozu. Za tohoto stavu měl soud za nerozhodné, jaký byl původ peněz použitých k zaplacení kupní ceny (žalobkyně tvrdí, že si půjčila částku 150.000,- Kč od E.). I když podle názoru soudu prvního stupně ze strany policejních orgánů došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v odnětí technického průkazu žalobkyni a jeho vydání Z., nevznikla žalobkyni prodejem vozu žádná škoda.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 1. 1999 č. j. 23 Co 664/98 - 42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí a učinil správná skutková zjištění i právní závěry, zejména v otázce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že své rozhodnutí považuje za standardní právní posouzení zjištěného skutkového stavu, kterým nebyla řešena otázka po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovozuje, že již rozsudek soudu prvního stupně byl vydán, aniž by soud provedl nejpodstatnější, žalobkyní navržené důkazy, navíc ji nevyslechl k celému předmětu žaloby a neumožnil jí vyjádřit se k celé projednávané věci tím, že přerušil a nedokončil její výslech, což je v rozporu s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. Žalobkyně tak byla vyslechnuta jen k okolnostem koupě vozidla; soud přitom tuto otázku posuzoval pouze na základě výslechu svědka N. a nevzal v úvahu, zda Z. jednal při uzavírání kupní smlouvy svým jménem, nebo jako zástupce žalobkyně jménem jejím. Soud podle dovolatelky opominul otázku možnosti zastoupení při právním úkonu a s ní související otázku vůle účastníků; kuse provedené důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti, ani nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nezabýval se ani dalšími navrženými důkazy, přičemž ty, které provedl, nehodnotil nijak z pohledu jejich věrohodnosti. Rozhodnutí se proto opírá o nedostatečná a neúplná skutková zjištění a je do značné míry nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. V důsledku vad řízení soudy obou stupňů posoudily otázku vlastnictví žalobkyně k předmětnému vozidlu nesprávně po stránce skutkové a především právní, stejně jako otázku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nečinnosti správního orgánu dopravní policie ve věci návrhů žalobkyně, jimiž se domáhala ochrany svých práv z titulu držitele vozidla ve správním řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru řízení před soudy obou stupňů nevykazuje nedostatky, které by bylo možno oprávněně posoudit jako dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/, d/ o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení - ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle posledně citovaného ustanovení o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyla určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Tak je tomu zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání spatřuje nesprávnost právního posouzení věci v tom, že odvolací soud, aniž by vzal v úvahu zmocnění Z. k uzavření kupní smlouvy pro žalobkyni, dovodil, že žalobkyně nebyla vlastnicí předmětného vozu (tedy jí následným prodejem této věci nemohla vzniknout škoda), tedy že otázku vlastnictví opřel pouze o vědomí prodávajícího (N.) o tom, komu vozidlo předává.
Podle §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Podle této úpravy účastník občanskoprávních vztahů může zmocnit k provedení právních úkonů, které sám nemůže nebo nechce vykonat (např. uzavřít smlouvu), jinou osobu, které k tomu udělí plnou moc. Jednání zmocněnce, uskutečnilo-li se v mezích oprávnění zastupovat, zakládá práva a povinnosti přímo zmocniteli (§32 odst. 2 věta první obč. zák.), ovšem pouze za předpokladu, že z projevu vůle zmocněnce adresovaného třetí osobě vyplývá, že zmocněnec činí právní úkon na základě plné moci, tedy za někoho jiného.
V posuzovaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že kupní smlouva byla uzavřena mezi N. jako prodávajícím a Z. jako kupujícím, aniž by Z. jednal při uzavření smlouvy jako zmocněnec žalobkyně, přičemž prodávajícímu nebylo známo, že by kupující jednal jménem žalobkyně, a byl naopak přesvědčen, že vůz prodává právě jemu; současně nebyl předložen žádný důkaz, že by N. kupní smlouvu uzavřel se žalobkyní jako kupující. Dovodil-li odvolací soud na tomto skutkovém základě, že Z. v důsledku kupní smlouvy uzavřené vlastním jménem nabyl vlastnictví k předmětnému vozu (to platí bez ohledu na to, zda plná moc skutečně existovala či nikoliv, a bez ohledu na původ peněz použitých k zaplacení kupní ceny), čímž je založen nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení o náhradu škody způsobené prodejem tohoto vozidla, je jeho právní závěr zcela v souladu s právní úpravou i s ustálenou soudní praxí. Dovolatelkou uplatněná právní otázka proto není zásadního významu a přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá.
Ostatní námitky dovolatelky se již právního posouzení věci netýkají, neboť především směřují proti správnosti skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn.
Jak již bylo řečeno, dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. založena.
Jestliže dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a kuse provedeného dokazování a v podstatné části v provedeném dokazování nemá oporu, že soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti, že neprovedl navržené důkazy a že důkaz výslechem žalobkyně neprovedl k celému předmětu řízení, je jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky týkající se zjištění skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; dovolání, je-li odůvodněno takovými námitkami, je proto podáno z jiných důvodů než pro řešení právní otázky zásadního významu, takže podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §239 odst. 2 o.s.ř. splněny.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka, že žalobkyně nebyla slyšena k celému předmětu řízení. Vzhledem ke správnému právnímu závěru odvolacího soudu k otázce aktivní legitimace ve sporu (odvíjející se od vlastnictví k vozu), která byla pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku rozhodující, nemohl výslech či vyjádření žalobkyně k problematice nesprávného úředního postupu na výsledku řízení nic změnit; soud prvního stupně ostatně nesprávný úřední postup posoudil ve shodě s žalobou.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání není podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. přípustné; protože se ze spisu nepodává, že by řízení trpělo vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (dovolatelka ani nic takového netvrdí), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková