ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.1818.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1818/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců A) J. V a B) J. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. N., 2) K. Č. a 3) Z. K., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 149/95, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2000 č. j. 19 Co 495/99-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 24. 5. 1996 č. j. 5 C 149/95 - 70 zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti č. p. 79 se stavební parcelou č. 53 zapsané u Katastrálního úřadu v Ú. na LV č. 983 pro obec a katastrální území J., a to každý jednou ideální polovinou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalobci dvěma samostatnými darovacími smlouvami téhož obsahu ze dne 19. 6. 1994 převedli na prvního a druhého žalovaného po 1/10 a na třetího žalovaného 56/100 vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve smlouvách (pod bodem V.) byla sjednána možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že do čtyř měsíců od jejího podpisu nebude poskytnut úvěr na rekonstrukci domu a do jednoho roku nebude tento úvěr buď zcela nebo zčásti použit účelně na rekonstrukci domu podle stavebních plánů. Od těchto smluv, které shledal soud platně uzavřenými, žalobci odstoupili dne 11. 5. 1995. Protože podle skutkových závěrů soudu třetí žalovaný zajistil ve sjednané lhůtě nenávratnou dotaci od Ministerstva kultury ČR ve výši 330.000,- Kč a sám prostřednictvím své firmy poskytl úvěr ve výši 200.000,- Kč, který byl použit na rekonstrukci domu, především na opravu střechy, důvody pro odstoupení od smlouvy nebyly naplněny; v bodě V. darovacích smluv není uvedena výše úvěru ani osoba, která by byla povinna celý úvěr zajistit, a žalobcům se nepodařilo prokázat, že úvěr byl zamýšlen ve výši kolem 3.000.000,- Kč a že by i přes zajištění uvedených prostředků byli oprávněni od smluv odstoupit.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 1. 1997 č. j. 19 Co 362/96-85 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 1997 č. j. 19 Co 362/96 - 102 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení vlastnictví vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle obsahu bodu V. darovacích smluv mohl kterýkoliv z účastníků od smluv odstoupit a že nebylo dojednáno, kdo a v jaké výši zajistí úvěr. Protože podle odvolacího soudu nenávratný státní příspěvek na zachování nebo obnovu kulturních památek nesplňuje podmínky úvěru a obě smlouvy ze dne 20. 7. 1994 mezi firmami K. a M. s.r.o., i když jsou nazvány smlouvami o úvěru, jsou smlouvami o půjčce, odstoupili žalobci od darovacích smluv důvodně, neboť úvěr ve smyslu bodu V. zajištěn nebyl.
K dovolání třetího žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odvolací soud vyložil projev vůle účastníků vyjádřený výrazem „úvěr na rekonstrukci domu\" nesprávně, jestliže vycházel pouze z právnického názvosloví a za úvěr odmítl považovat jakýkoliv jiný způsob opatření peněžních prostředků než smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku (nenávratný státní příspěvek ve výši 330.000,- Kč od ministerstva kultury však nepovažoval za úvěr ve smyslu darovacích smluv důvodně). Protože podle ustanovení §48 obč. zák. není rozhodující, jakým způsobem, resp. čí zásluhou nebo přičiněním nastaly okolnosti spojené s oprávněním odstoupit od smlouvy (podstatné je, zda skutečně objektivně v okamžiku jednostranného právního úkonu odstupující osoby existovaly), uložil dovolací soud, aby pro posouzení otázky, zda ke dni 11. 5. 1995 byly naplněny důvody pro odstoupení, zkoumal odvolací soud výraz uvedený v článku V. obou smluv za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., a to v kontextu celých smluv, z nichž zároveň vyplývá, že jejich účastníky byla sledována celková rekonstrukce domu. Je proto nezbytné, aby úvěr, jehož nezajištění (neposkytnutí) bylo sjednáno jako důvod pro odstoupení od smlouvy, byl posuzován nejen z hlediska jeho právní kvalifikace, nýbrž i z hlediska jeho dostatečnosti v návaznosti na předpokládaný rozsah rekonstrukce; výklad ujednání pod bodem V. smluv tedy musí zahrnovat i otázku výše úvěru, aby následně mohlo být posouzeno, zda do čtyř měsíců od podpisu smlouvy byla zajištěna možnost čerpat finanční prostředky, které by do jednoho roku od téhož data měly být použity k rekonstrukci domu dle stavebních plánů či nikoliv, a zda nastal stav opravňující žalobce odstoupit od darovacích smluv.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 3. 2000 č. j. 19 Co 495/99-131 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení vlastnictví vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výkladem smluvního ujednání obsaženého pod bodem V. obou darovacích smluv dovodil, že oprávnění žalobců odstoupit od smlouvy bylo vázáno na nezajištění úvěru potřebného k celkové rekonstrukci domu, která vyžadovala investici minimálně 3 - 3,5 milionů Kč. Ve srovnání s předpokládaným rozsahem rekonstrukce tedy prostředky ve výši 200.000,- Kč zajištěné třetím žalovaným nebyly dostačující, proto úvěr k celkové rekonstrukci ve lhůtě čtyř měsíců objektivně zajištěn nebyl a tím nastoupily smluvním ujednáním předvídané důvody k odstoupení od smlouvy ze strany darujících.
Třetí žalovaný v dovolání s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b, d/ o.s.ř. namítá, že pokud by soud vyhověl jeho důkaznímu návrhu a vyslechl zpracovatele smluv JUDr. H., zjistil by, že skutečná vůle jednajících stran nesměřovala k tomu, aby všechny prostředky na rekonstrukci byly sehnány ihned, nýbrž k tomu, aby rekonstrukce mohla být zahájena alespoň v minimálním rozsahu. Třetí žalovaný opatřil prostředky potřebné k „nastartování\" nezbytných prací a nebýt zneužití práva ze strany žalobců, mohla být rekonstrukce dokončena. Podle dovolatele právě použití výrazu „zčásti nebo cele\" ve smlouvách vylučuje, že by podmínkou oprávnění odstoupit od smlouvy bylo neobstarání celého úvěru; žalobci proto v daném případě nebyli oprávněni od smluv odstoupit. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel označuje za jeden z uplatněných dovolacích důvodů, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolací soud při výkladu sporného smluvního ujednání postupoval v souladu s citovaným ustanovením a respektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Dovodil tak, že oprávnění dárců odstoupit od smluv byla sjednána pro případ, že ve lhůtě čtyř měsíců od jejich podpisu nebude poskytnut úvěr postačující k celkové rekonstrukci darované nemovitosti, tedy zhruba v minimální hodnotě 3 - 3,5 milionů Kč. Tento závěr opřel o obsah provedených důkazů, především o písemné darovací smlouvy, účastnické výpovědi a další listiny (propočet nákladů ze dne 16. 12. 1992, ekonomický rozbor ze dne 22. 5. 1994, propočet nákladů ze dne 11. 11. 1994 a zápis z valné hromady společnosti M.), z nichž nepochybně vyplynulo, že jedním z účelů smluv bylo zajistit rekonstrukci objektu v celém rozsahu, který byl odhadován na investici minimálně v uvedené výši. Posuzované právní úkony soud vyložil nejenom podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž přihlédl i k vůli účastníků, která podle všech provedených důkazů směřovala především k zajištění celkové rekonstrukce nemovitosti rozsáhlejšími stavebními pracemi, jejichž rozsah byl předmětem řady úvah účastníků před uzavřením smluv.
Odvolací soud zároveň nepochybil, jestliže neakceptoval tvrzení žalovaného 3/, že skutečnou vůlí účastníků bylo vázat možnost odstoupení od smluv pouze na případ, kdy nebude zajištěn ani takový úvěr, který by postačoval k „nastartování\" rekonstrukce, a jestliže k této otázce nevyslechl jím navrženého svědka. Z písemného znění předmětných smluv totiž vyplývá, že sjednány byly dva odlišné důvody pro odstoupení od smlouvy - první pro případ, že nebude ve lhůtě čtyř měsíců poskytnut úvěr potřebný pro rekonstrukci domu, druhý pro případ, že takto získané prostředky nebudou ve lhůtě jednoho roku k plánovanému účelu spotřebovány či vůbec použity. Formulace „zčásti nebo cele\", na níž dovolatel poukazuje, je ve smlouvách použita pouze v souvislosti s druhým důvodem odstoupení od smlouvy a v celém kontextu zní : „poskytnutý úvěr nebude do jednoho roku použit na rekonstrukci domu účelně, a postupně podle stavebních plánů z části nebo cele\". Tento výraz slouží k vyjádření vůle účastníků, aby veškeré prostředky získané úvěrem byly využity k plánované rekonstrukci, a nemá význam pro výklad, zda ve čtyřměsíční lhůtě měl být úvěr k celkové rekonstrukci zajištěn zcela nebo částečně; nevztahuje se tedy k tomu důvodu, pro který žalobci od smlouvy skutečně odstoupili. Dovolatelem tvrzená vůle účastníků, podle níž mohl být blíže neurčený objem prostředků k rekonstrukci zajištěn i po uplynutí čtyřměsíční lhůty, byla-li rekonstrukce alespoň zahájena, se tak ocitá v rozporu nejen se skutečnostmi vyplývajícími z ostatních důkazů, nýbrž i se samotným jazykovým vyjádřením projevů vůle účastníků v písemných smlouvách, a proto podle ní projev vůle vykládat ani nelze (§35 odst. 2 obč. zák. a contrario). Výslech navrhovaného svědka by tedy bez ohledu na obsah jeho výpovědi nemohl na správném právním závěru odvolacího soudu nic změnit.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není naplněn, přičemž postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů i při výkladu předmětného smluvního ujednání nezakládá ani jinou vadu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Protože zároveň z obsahu spisu nevyplývá (dovolatel to ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo, trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 3/ podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný 3/ s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová