ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2387.98.1
sp. zn. 25 Cdo 2387/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. S., a B/ J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované O. s. a.s., o 1.016.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 1199/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 1998 č. j. 11 Co 161/98 - 65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 1998 č. j. 11 Co 161/98 - 65 ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o zaplacení 800.000,- Kč zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 1.016.200,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná ve stanovené lhůtě nevyklidila pozemky žalobců, čímž porušila svoji právní povinnost (§420 obč. zák.), a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobci s firmou D. ze dne 15. 8. 1993 ve výši 950.000,- Kč, a dále že na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení ( §451 odst. 2 obč. zák.) tím, že pozemky žalobců bez právního důvodu užívala, aniž by platila nájemné, které by činilo 66.200,- Kč.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 17. 12. 1997 č.j. 7 C 1199/96-37 poté, co řízení ohledně částky 158.248,60 Kč zastavil, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 857.951,40 Kč se 17 % úrokem od 3. 10. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1992 stali vlastníky části pozemku p. č. 3335/61 - orné půdy o výměře 6 320 m2 a parcely č. 3335/62 - zastavěné plochy o výměře 63 m2 v kat. území L. Původně celý pozemek parc. č. 3335/61 a pozemek parc. č. 3335/62 spravovala žalovaná jako národní majetek podle hospodářských smluv z 1. 8. 1988, přičemž pro svoji výrobu užívala část pozemku parc.č. 3335/61 o výměře 6 320 m2 a zastavěný pozemek parc. č. 3335/62 o výměře 63 m2, které byly v tomto rozsahu oploceny. V roce 1992 byla mezi ní a oprávněnými osobami M. S. a Z. N. uzavřena dohoda o vydání části pozemku parc. č. 3335/61 o výměře 6 320 m2 a pozemku parc. č. 3335/62 o výměře 63 m2, jež byla schválena rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 31. 8. 1992 s tím, že výměry obou pozemků byly určeny grafickou identifikací a pozemkovou mapou. Zbývající část pozemku parc. č. 3335/61 o výměře 4 054 m2 předala žalovaná dne 12. 5. 1993 P. f. ČR, přičemž vydané pozemky zůstaly oploceny i poté, kdy byly vydány restituentům a i nadále, když se jejich vlastníky stali žalobci. Vzhledem k tomu, že žalovaná předmětné oplocené pozemky dále užívala a se žalobci odmítla uzavřít nájemní smlouvu s odůvodněním, že nebyl předložen geometrický oddělovací plán, dali žalobci dne 24. 5. 1993 žalované výpověď z užívání pozemků k 31. 8. 1993. Dále bylo okresním soudem zjištěno, že dne 15. 8. 1993 uzavřeli žalobci nájemní smlouvu o pronájmu předmětných pozemků s firmou D.T.O.V. na dobu od 1. 9. 1993 do 31. 8. 2003 s dohodnutou výší nájemného 600.000,- Kč ročně. Protože však žalovaná ke stanovenému dni pozemky nevyklidila, uvedená firma od nájemní smlouvy k 31. 12. 1994 odstoupila. K vyklizení pozemků žalovanou pak došlo až dne 10. 6. 1996, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. 5 C 745/94, kterým na návrh žalobců byla žalované uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 1996). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že žalovaná tím, že pozemky žalobců nevyklidila, porušila svoji právní povinnost (§420 obč. zák.) a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobci s firmou D. za období od 1. 9. 1993 do 31. 12. 1994 ve výši 800.000,- Kč (§442 odst. 1 obč. zák.), a dále že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila (§451 odst. 2 obč. zák.), když v době od 3. 10. 1994 do 10. 6. 1996 (nesprávně uvedeno 1994) pozemky žalobců užívala, aniž by platila nájemné, které by za uvedené období činilo 57.951,40 Kč.
K odvolaní žalované proti vyhovujícímu výroku ve věci samé Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 7. 1998 č. j. 11 Co 161/98 - 65 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 800.000,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Dovodil, že ušlý nájem ze sjednané nájemní smlouvy by sice bylo možno považovat za škodu vzniklou žalobcům (§420, §442 obč. zák.), avšak jen za předpokladu, že by škoda vznikla výlučně v důsledku jednání žalované. Podle jeho názoru se však v daném případě o takovouto situaci nejedná, neboť v době, kdy žalobci požadovali vyklizení pozemků žalovanou za účelem jejich předání do nájmu firmě D., nepředložili žalované ohledně části pozemku parc. č. 3335/61 geometrický oddělovací plán. Tento požadavek lze podle odvolacího soudu považovat za oprávněný, neboť bylo v zájmu právní jistoty a ujasnění vlastnických vztahů, aby část parcely - vlastnicky náležející žalobcům - byla náležitě vymezena, zvlášť když kupní smlouva z 18. 11. 1992, ani nájemní smlouva ze dne 12. 9. 1993, ba ani dohoda o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, geometrický oddělovací plán neobsahovaly. Samotnou skutečnost, že žalovaná dlouhodobě předmětné pozemky užívala, že jejich vymezení bylo zřejmé z toho, že byly oploceny plotem, nelze podle odvolacího soudu akceptovat, neboť šlo jen o faktické, nikoliv právní vymezení, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že žalovaná již nebyla oprávněna užívat jakoukoliv část pozemků. Jestliže tedy smlouva o pronájmu části pozemku parc. č. 3335/61 byla uzavřena bez předchozího faktického převzetí pozemku žalobci a z této smlouvy nevyplývalo, která její část je pronajímána firmě D., nelze skutečnost, že tato firma od smlouvy odstoupila, klást za vinu žalované; ta proto také nemůže žalobcům za vzniklou škodu odpovídat (§420 obč. zák.). S právním posouzením věci okresním soudem z hlediska uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované se odvolací soud ztotožnil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o nákladech řízení podali žalobci dovolání z důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř a odvolacímu soudu vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že krajský soud se důsledně nezabýval otázkou, zda žalovaná věděla, které pozemky žalobci vlastní, že v této souvislosti nepřihlédl ke všem důkazům v řízení provedeným a tedy nepostupoval v souladu s ust. §132 o.s.ř. Poukazují na to, že ze snímků z pozemkové mapy, grafické identifikace parcel a ze srovnávacích sestavení včetně fotodokumentace (kteréžto listiny měla žalovaná k dispozici již v restitučním řízení), je bez pochybnosti patrné, že hranice části pozemku č. parc. 3335/61 o výměře 6.320 m2 je tvořena přirozenou hranicí, a to z jižní strany oplocením a závorou, ze západní a východní strany plotem a ze severní strany hranicí rokle. Podle tohoto stavu a v uvedených hranicích byl pozemek žalovanou vydán restituentům, kteří nemohli na žalobce převést více práv, než jim dle dohody o vydání nemovitosti založené ve spise náleželo, a takto také je žalobci koupili a na místě samém dne 22. 10. 1992 od restituentů převzali, jak to vyplývá z výpovědi prvního žalobce před okresním soudem a ze zápisu pořízeného v komerčně právní kanceláři, jehož obsahem však krajský soud neprovedl důkaz. Podle názoru dovolatelů vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť pozemek 3335/62 byl vydán celý, a tvrzení žalované, že neznala jeho hranice, je nepravdivé, neboť tento pozemek byl zastavěn stavbou garáže a kanceláře, takto byl vydán restituentům a následně se jeho vlastníky stali žalobci. Pokud pak odvolací soud argumentuje v odůvodnění svého rozhodnutí absencí právního vymezení pozemků a vychází z toho, že smlouva o pronájmu části pozemku byla uzavřena bez jejich fyzického převzetí a že ze smlouvy nevyplývá, kterou část pozemku parc. č. 3335/61 žalobci firmě D. pronajali, je toto jeho zjištění rovněž v rozporu s výsledky dokazování, neboť právně byl pozemek vymezen smlouvou o nájmu části pozemku, která byla uzavřena za předchozího faktického převzetí pozemku od restituentů, a také vlastník uvedené firmy potvrdil, že si na místě samém ověřil, která část pozemku je mu pronajímána. Dovolatelé nesouhlasí též se závěrem krajského soudu, že ke vzniku škody nedošlo výlučným jednáním žalované spočívajícím v tom, že pozemky včas nevyklidila, neboť pokud by tak učinila, neodstoupila by firma D. od nájemní smlouvy a zaplatila by žalobcům dohodnutý nájem, čímž by došlo k rozšíření jejich majetkových hodnot. Jednání žalované je tak v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody, která žalobcům nečinností žalované vznikla, a zřejmá je též výše škody. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem, že je podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné, a že se opírá o zákonné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm.b/, c/ a d/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek krajského soudu v napadené části podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 2 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Zavinění je právní teorií i praxí chápáno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání, jež se příčí objektivnímu právu, a ke škodě, jakožto protiprávnímu výsledku tohoto jednání. Zproštění se zavinění ve smyslu ust. §420 odst. 3 obč. zák. pak znamená, že škůdce při splnění předpokladů obecné odpovědnosti za škodu musí prokázat, že škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), tj. musí prokazovat okolnosti, ze kterých lze spolehlivě usuzovat na to, že škodě vzniklé porušením právní povinnosti nebylo možno zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm bylo možno - objektivně posuzováno - za daných okolností konkrétního případu požadovat.
V dané věci je uplatněn nárok na náhradu škody, přičemž odpovědnost žalované je dovozována z toho, že ve stanovené lhůtě nevyklidila pozemky žalobců, čímž porušila svoji právní povinnost (§420 obč. zák.), a způsobila tak žalobcům škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobci s firmou D. (§442 odst. 1 obč. zák.) dne 15. 8. 1993.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu vzniklou žalobcům, protože neporušila žádnou svoji právní povinnost (§420 odst. 1 obč. zák.); podle názoru krajského soudu ke vzniku tvrzené škody nedošlo v důsledku nevyklizení pozemků ze strany žalované, nýbrž proto, že žalobci nepředložili žalované ohledně vymezení kupní smlouvou nabyté části pozemku parc. č. 3335/61 geometrický oddělovací plán, což považoval za opodstatněné v zájmu právní jistoty a ujasnění vlastnických vztahů, když kupní smlouva z 18. 11. 1992, ani nájemní smlouva ze dne 12. 9. 1993, a ani dohoda o vydání pozemků v rámci restitučního řízení, tento plán neobsahovaly, na čemž dle něj nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaná již nebyla oprávněna užívat jakoukoliv část pozemků. Tento závěr odvolacího soudu však nelze považovat za správný.
Již samu skutečnost, že žalovaná nevyklidila předmětné pozemky ve lhůtě dané jí žalobci, je třeba považovat za stav, který je v rozporu se zákonem, tedy za stav protiprávní. Jestliže totiž v dané věci ze skutkových zjištění vyplynulo (tato skutková zjištění dovolatelé nezpochybňují), že žalovaná předmětné pozemky vydala oprávněným osobám v restitučním řízení (zbývající část pozemku parc.č. 3335/61 o výměře 4 054 m2 byla převedena na P. f. ČR), a že tyto pozemky posléze nabyli kupní smlouvou do svého vlastnictví žalobci, neměla již žalovaná k těmto pozemkům žádné zákonem uznané právo, a její povinností proto bylo tyto pozemky nejpozději k 31.8.1993 vyklidit, jak ji k tomu žalobci, kteří k nim měli jako jejich vlastníci všechna vlastnická práva (§123 obč. zák., dle kterého vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním), vyzvali. Vzhledem k tomu, že uvedený požadavek žalované, z něhož by se na druhé straně měla odvíjet povinnost žalobců, nevyplývala ani z žádného právního předpisu, lze uzavřít, že v dané věci došlo ze strany žalované tím, že k požadovanému datu bez právního důvodu nevyklidila předmětné pozemky žalobců, čímž výkon jejich vlastnického práva k nim omezila, k porušení právní povinnosti, a že tak byl splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu §420 obč. zákoníku. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. je proto naplněn.
Dovolací soud se rovněž neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že požadavek žalované, aby žalobci předložili geometrický oddělovací plán ohledně výměry části pozemku parc. č. 3335/61, jímž vydání pozemků podmiňovala, byl oprávněný z toho důvodu, že vlastnické vztahy mezi účastníky byly nejasné, neboť takováto okolnost ze skutkových zjištění (učiněných již soudem prvního stupně) nevyplynula, a jde tedy ze strany odvolacího soudu o zjištění nesprávné. Provedeným dokazováním bylo naopak prokázáno, že účastníkům tohoto řízení bylo zcela jednoznačně a bez jakékoliv pochybnosti známo, že vlastníky předmětných pozemků se stali na základě uzavřené kupní smlouvy žalobci a že žalované od okamžiku, kdy tyto pozemky vydala v restituci, resp. kdy je do svého vlastnictví nabyli žalobci, k nim již žádné právo nesvědčí. Ani skutečnost, že schválená dohoda o vydání předmětných pozemků, ani kupní smlouva ze dne 18. 11. 1992, a ani nájemní smlouva ze dne 12. 9. 1993 geometrický oddělovací plán ohledně výměry části pozemku parc. č. 3335/61 neobsahovala, není významná, když výměra části tohoto pozemku byla schválenou dohodou o vydání věci stanovena zcela přesně (výměrou 6 320 m2), její polohové určení bylo zřejmé z pozemkové mapy a grafické identifikace, a navíc oba pozemky, jež žalobci kupní smlouvou nabyli, byly v terénu ohraničeny plotem a přirozenou přírodní hranicí. Vyslovený názor odvolacího soudu by proto nemohl obstát ani z hlediska cit. ust. §420 odst. 3 obč. zák., v rámci jehož případné aplikace by však důkazní břemeno ohledně vyvinění se bylo na žalované.
Pokud pak dovolatelé napadají správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že smlouva o pronájmu části pozemku parc. č. 3336/61 o výměře 6 320 m2 byla uzavřena bez předchozího faktického převzetí pozemku žalobci a že z této smlouvy nevyplývalo, která část této pozemkové parcely je pronajímána firma D., a v této souvislosti poukazují na obsah výpovědi prvního žalobce před soudem prvního stupně, z níž vyplývá, že dne 22. 10. 1992 žalobci na místě samém od restituentů předmětné pozemky převzali, a že rovněž vlastník uvedené firmy potvrdil, že si na místě samém ověřil, která část pozemku je mu pronajímána, pak je třeba poukázat na to, že tato skutková zjištění, i kdyby nebyla správná, se netýkají skutečností, které by byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o zaplacení 800.000,- Kč zamítá, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správný. Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§234b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. srpna 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková