ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2407.98.1
sp. zn. 25 Cdo 2407/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A., výrobní družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ V. M., zastoupenému advokátkou, 2/ M. H., a 3/ M. D., o 220.535,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 321/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 1998 č. j. 54 Co 202/98 - 85, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného V. M. proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 1999 č. j. 54 Co 202/98 - 85, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní V. M. a M. D. jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 147.023,- Kč se 16 % úrokem od 23. 7. 1994 do zaplacení, se ohledně částky 73.511,60 Kč s příslušenstvím zamítá a ohledně částky 73.511,70 Kč s příslušenstvím se odmítá.
II. První žalovaný V. M. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.525,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet K. F., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 20. 11. 1995 domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu z titulu náhrady škody společně a nerozdílně částku 220.535,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že si u prvního žalovaného, který byl majitelem firmy D., strážní a ochranná služba, objednal podle smlouvy o střežení objektu ze dne 30. 5. 1994 ostrahu objektu v P. Ke vzniku škody v požadované výši, která byla vyčíslena znaleckým posudkem, došlo dne 22. 7. 1994 na osobním automobilu zn. Renaul Laguna. Žalovaný M.H., zaměstnanec žalobce, jenž měl toto auto umýt a vyčistit, a žalovaný M. D., zaměstnanec žalovaného V. M., vozidlo odcizili, přestože jim v tom mělo být pracovníky žalovaného V. M. zabráněno, a s automobilem havarovali a způsobili na něm škodu; za toto jednání byli oba pravomocně odsouzeni, a rovněž byl odsouzen i M. K., další ze spoluobžalovaných, kterému jmenovaní žalovaní havarovaný vůz za 8.000,- Kč prodali.
Usnesením ze dne 8. 11. 1996 č. j. 7 C 321/95 - 43, jež nabylo první moci dne 5. 3. 1997, schválil Obvodní soud pro Prahu 8 smír uzavřený mezi žalobcem a žalovaným M.H., podle kterého se tento žalovaný zavázal zaplatit žalobci 73. 511,70 Kč se 16 % úrokem z prodlení od 22. 7. 1994 do zaplacení. Dalším usnesením ze dne 8. 11. 1996 č. j. 7 C 321/95 - 45 soud prvního stupně řízení vedené proti žalovanému M.H. a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými V. M. a M. D. do částky 73.511,70 Kč s přísl. zastavil a současně připustil změnu žaloby tak, že žalobce požaduje, aby žalovaným V. M. a M. D. byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 140.023,30 Kč s příslušenstvím od 22. 7. 1994 do zaplacení. Konečným návrhem změnil žalobce svoji žalobu tak, aby žalovaným V. M. a M. D. byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 147.023,- Kč se 16 % úrokem od 21. 7. 1994 do zaplacení; tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 21. 1. 1998 č. j. 7 C 321/95 - 60.
Rozsudkem ze dne 21. 1. 1998 č. j. 7 C 321/95 - 61 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 tak, že žalovanému V. M. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 73.511,70 Kč se 16 % úrokem od 23. 7. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 73.511,- Kč s příslušenstvím proti tomuto žalovanému zamítl, dále zamítl žalobu, aby žalovaný M. D. byl uznán povinným zaplatit žalobci 147.023,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 30. 5. 1994 byla mezi žalobcem a D. - strážní a ochrannou službou, zastoupenou žalovaným V. M., uzavřena smlouva o střežení objektu žalobce, v níž účastníci mimo jiné ujednali, že obstaravatel nese plnou odpovědnost za škody způsobené na majetku objednatele, jeho zaměstnanců a na majetku třetích osob, který je uložen ve střeženém objektu. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 2. 1997 sp. zn. 30 T 39/95 byl M. H. odsouzen pro trestný čin krádeže a M. D. pro trestný čin pomoci k trestnému činu krádeže, kteréžto činy spáchali dne 22. 7. 1994 v době od 17,00 do 20,00 hod.v P. tak, že žalovaný M. H. (zaměstnanec žalobce) odcizil z objektu žalobce k jeho škodě osobní automobil zn. Renault Laguna, SPZ AEN 29 -85, v hodnotě 804.200,- Kč poté, kdy mu žalovaný M. D. pomohl vozidlo odcizit tím, že jej vyvezl z prostor poškozeného ke vchodu do objektu a umožnil mu průjezd vrátnicí. Uvedené vozidlo bylo žalobci vráceno po havárii poškozené, přičemž výše škody na něm vzniklá byla zjištěna v průběhu trestního řízení znaleckým posudkem znalce P. H. ke dni poškození částkou 220.535,- Kč. Žalovaný M. D. byl podle zjištění soudu prvního stupně zaměstnancem (strážný a psovod) žalovaného V. M., který měl podle výpisu z živnostenského rejstříku Magistrátu hl. m. Prahy v době od 20. 9. 1992 do 24. 9. 1997 oprávnění k podnikání v oblasti ostrahy majetku a osob. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. §135 odst. 1 o.s.ř., §420 odst. 2, §441, 442, 443 a §450 obč. zák. a dovodil, že M. H. spáchal trestný čin krádeže v souvislosti s plněním svých pracovních úkolů u žalobce, neboť předmětný automobil mu byl svěřen za účelem umytí a vyčištění. Ve smyslu ust. §420 odst. 2 obč. zák. byla tedy vzniklá škoda způsobena osobou, která byla v rámci činnosti firmy žalobce použita; proto M. H. sám za škodu dle obč. zákoníku neodpovídá a jeho podíl na vzniklé škodě je třeba přičíst jako spoluzavinění žalobce. S ohledem na kvalifikaci trestného činu M. H. jako dokonaný trestný čin krádeže, stanovil obvodní soud míru spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě v rozsahu dvou třetin. Vzhledem k tomu, že rovněž žalovaný M. D. spáchal trestný čin pomoci k trestnému činu krádeže v souvislosti s plněním pracovních úkolů žalovaného V. M., je jeho odpovědnost dána rovněž pouze dle pracovněprávních předpisů a proto za škodu, která žalobci vznikla, odpovídá jeho zaměstnavatel, žalovaný V. M., a v podílu jedné třetiny, jež představuje z celkového požadovaného nároku částku 73.511,70 Kč. O aplikaci ust. §450 obč. zák. soud prvního stupně neuvažoval, když škoda byla způsobena úmyslným trestným činem.
K odvolání žalobce a žalovaného V. M. se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze 10. 6. 1998 č. j. 54 Co 202/98 - 85 poté, co připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 0,30 Kč a 16 % úroku ze žalované částky od 21. 7. 1994 do 22. 7. 1994 a řízení v tomto rozsahu zastavil, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní V. M. a M. D. jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 147.023,- Kč se 16 % úrokem od 23. 7. 1994 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění obvodního soudu, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že v daném případě je odpovědnost žalovaných třeba posuzovat podle §420 odst. 1 obč. zák., a nikoliv dle ust. §420 odst. 2 obč. zák. Dovodil, že byla-li škoda způsobena žalovanými M. H. a M. D. v důsledku spáchání trestných činů, šlo o činnost, která nebyla pracovní náplní jmenovaných, ani s jejich pracovní činností pro zaměstnavatele nesouvisela, a jednalo se proto z jejich strany o exces, ke kterému došlo v jejich pracovní době. Vzhledem k tomu, že soud je ve smyslu ust. §135 odst. 1 o.s.ř. vázán rozsudkem vydaným v trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal, je při posuzování odpovědnosti žalovaného M. D. podle §420 odst. 1 obč. zák. třeba vycházet z toho, že svým jednáním porušil svoji právní povinnost, která je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Jestliže se pak žalovaný V. M. zavázal uzavřenou smlouvou objekt žalobce střežit, nesplnil ani on své právní povinnosti, a toto jeho jednání je rovněž v příčinné souvislosti se škodou, která vznikla na odcizeném automobilu jako majetková újma žalobce. Odvolací soud nepovažoval v této souvislosti s ohledem na obsah uzavřené smlouvy za potřebné doplňovat dokazování k okolnostem, za nichž fakticky provoz ve střeženém objektu probíhal, když žalovaný V.M. netvrdil, že ke smluvené činnosti neměl vytvořeny podmínky a že by na takovou skutečnost žalobce upozornil. Jelikož se v daném případě jedná o odpovědnost za škodu způsobenou více škůdci a výsledky dokazování neodůvodňují v daném případě aplikaci výjimečného určení odpovědnosti podle účasti na způsobení škody, rozhodl odvolací soud dle ust. §438 odst. 1 obč. zák. tak, že za ni žalovaní V. M. a M. D. odpovídají společně a nerozdílně, přičemž přihlédl k tomu, že z celkové požadované škody ve výši 220.535,- Kč již žalobci byla pravomocně (soudem schváleným smírem) přisouzena proti původně žalovanému M. H. částka 73.511,70 Kč s přísl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný V. M. dovolání podle §241 odst. 3 písm.c/ a d/ o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť jím navržené důkazy (výslech svědků V. S., M. H. a P. K.) mající objasnit skutečnou situaci jak na pracovišti žalobce, tak při provádění strážní služby, i ohledně umístění opravovaných vozů a manipulaci s nimi ze strany zaměstnanců žalobce, nebyly provedeny. Chybné hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu se dle dovolatele projevilo i ohledně výkladu obsahu smlouvy o střežení objektu žalobce, neboť to bylo prováděno na jeho pokyn tak, aby vyhovovalo provozu žalobce a jak on vyžadoval, a při zneužití povinností pracovníkem žalobce bylo možné vůz z objektu vyvézt. Dále dovolatel poukazuje na to, že mezi ním a P., předsedou žalobce, byla uzavřena dohoda o konečném vzájemném vyrovnání nároků žalobce, kterou považuje za platnou a v jejímž rámci též jmenovaný jednal, když za daných podmínek převzal vozidlo, o němž věděl, že je havarované, a tuto dohodu uzavřel s tím, že si byl vědom svého zavinění na ztrátě vozidla. Na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud dospěl dle dovolatele k nesprávným závěrům právním, když na danou věc aplikoval ust.§420 odst. 1 obč. zák. a vyloučil možnost rozhodnout o odpovědnosti za škodu podle účasti na jejím způsobení. Ohledně právního posouzení věci se dovolatel ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že na danou věc je třeba aplikovat ust. §420 odst. 2 a §441 obč. zák., má však za to, že zavinění na straně žalobce je vyšší, než jak tento soud rozhodl, resp. že žalobce nese zavinění na vzniklé škodě výlučně sám s ohledem na jím vyžadovanou praxi při manipulaci s vozidly jeho zaměstnanci ve střeženém prostoru, i mimo něj. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru je dovolání nepřípustné i nedůvodné; navrhl proto, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, účastníkem řízení, a ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné, a v části, v níž je podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. však není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení věci, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný V. M. je povinen zaplatit žalobci 73.511,- Kč s příslušenstvím a žalobu o zaplacení dalších 73.511,- Kč s příslušenstvím proti tomuto žalovanému zamítl, a odvolací soud rozsudek tohoto soudu změnil tak, že žalovaní V. M. a M. D. jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 147.023,- Kč s příslušenstvím, pak ohledně částky 73.511,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému V. M. jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti žalovaného V. M. byla v uvedeném rozsahu stanovena soudy obou stupňů shodně.
O diformní rozhodnutí odvolacího soudu jde tedy ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným V. M. jen ve výroku ohledně částky 73.511,30 Kč s příslušenstvím a jen v tomto rozsahu je proto dovolání žalovaného V. M. proti tomuto rozsudku přípustné (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo právní předpis, sice správně určený, nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §135 odst. 1 obč. zák. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobu nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám ( §441 obč. zák.).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odpovědnost žalovaných V. M. a M. D. posuzoval dle ust. §420 odst. 1 obč. zák. a nikoliv dle ust. §420 odst. 2 obč. zák., že vyloučil možnost rozhodnout o odpovědnosti za škodu podle účasti na jejím způsobení dle ust. §438 odst. 2 obč. zák. a že neshledal spoluzavinění, resp. výlučné zavinění za škodu na straně samotného žalobce (poškozeného).
Ohledně žalovaného V. M. (dovolatele) dospěl odvolací soud k závěru, že bylo-li předmětné vozidlo z objektu žalobce odcizeno, nesplnil tento žalovaný své právní povinnosti (§420 odst. 1 obč. zák.) vyplývající pro něj z uzavřené smlouvy o střežení objektu žalobce, a že toto jeho jednání je v příčinné souvislosti se škodou, která žalobci na odcizeném a havarovaném automobilu vznikla. Tento závěr odvolacího soudu je třeba považovat za správný.
Uzavřel-li totiž žalovaný V. M. jako podnikatel se žalobcem (poškozeným) dne 30. 5. 1994 smlouvu o střežení objektu žalobce, v níž si mimo jiné ujednali, že obstaravatel nese plnou odpovědnost za škody způsobené na majetku objednatele, jeho zaměstnanců a na majetku třetích osob, porušil tento žalovaný svoji právní povinnost z této smlouvy vyplývající (§420 odst. 1 obč. zák.), neboť nedostál svému závazku střežit objekt žalobce, v důsledku čehož došlo k odcizení a k havárii předmětného vozidla, na němž vznikla škoda; vznik této škody je pak v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti tohoto žalovaného. V daném případě proto žalovaný V. M. odpovídá za poškození vozu z důvodu nedodržení sjednaných podmínek dle uzavřené smlouvy o střežení objektu žalobce.
Vzhledem k tomu, že za škodu odpovídají dále (původně) žalovaný M. H. a M. D., kteří se rovněž v příčinné souvislosti s jejím vznikem dopustili protiprávního jednání, za něž byli pravomocně odsouzeni (§420 odst. 1 obč. zák., §135 odst. 1), odpovídá žalovaný V. M. spolu s těmito osobami za škodlivý následek (za poškození vozu) z důvodu nedodržení sjednaných podmínek dle uzavřené smlouvy o střežení objektu, a to podle ust. §438 obč. zák., které společnou odpovědnost více osob upravuje především jako odpovědnost solidární s tím, že se nevyžaduje, aby škoda byla způsobena jejich společným jednáním.
Společná odpovědnost vzniká jako výsledek souběžné či na sobě nezávislé činnosti (ev. nečinnosti nebo opomenutí) vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku, tedy nejen tam, kde na straně škůdců jde o úmyslné spoluzavinění či spoluzavinění z nedbalosti, nýbrž i tam, kde jde u jednoho škůdce o úmyslné způsobení škody a u druhého o způsobení škody z nedbalosti (srov. R III/67), a dokonce dikce citované normy nevylučuje ani souběh odpovědností, které se spravují různými ustanoveními občanského zákoníku.
Jestliže byla škoda způsobena dvěma nebo více škůdci, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Pro takový případ stanoví právní úprava v zájmu účinné ochrany poškozeného přednostně zásadu odpovědnosti společné a nerozdílné (solidární odpovědnosti) a jen v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Podstata solidární odpovědnosti spočívá v tom, že každý škůdce odpovídá za ostatní a všichni odpovídají za každého jednotlivého škůdce. Znamená to, že poškozený může požadovat náhradu škody od jednoho škůdce, který se nemůže bránit požadavkem, aby poškozený požadoval náhradu i od ostatních škůdců. Dojde-li k náhradě škody tím, na koho se poškozený obrátil, zanikne povinnost ostatních škůdců plnit poškozenému, neboť ten je již plně uspokojen. Tomu ze škůdců, který náhradu škody splnil, vzniká právo požadovat po ostatních škůdcích náhradu (regres) podle míry účasti na způsobení škody, a to buď dohodou nebo soudním rozhodnutím (§439 obč. zák.), přičemž rozhodujícím kritériem je míra účasti každého z odpovědných subjektů na způsobení škody bez ohledu na to, zda byli trestně stíháni či nikoliv.
Jestliže v posuzované věci odvolací soud neshledal s ohledem na výsledky dokazování žádné takové skutkové okolnosti pro rozhodnutí o odpovědnosti žalovaných V. M. a M. D. ve smyslu ust. §438 odst. 2, a ostatně takové okolnosti ani žalovaný V. M. netvrdil, je jeho rozhodnutí, že za škodu vzniklou žalobci odpovídají tito žalovaní společně a nerozdílně (§438 odst. 1 obč. zák.), správné.
V souladu s ust. §441 obč. zák. je soud povinen v řízení o žalobách na náhradu škody i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti žalovaného v důsledku spoluzavinění poškozeného (srov. R 22/79). Aby bylo možno hovořit o spoluzavinění poškozeného, musel by se poškozený dopustit zaviněného protiprávního úkonu a musela by existovat příčinná souvislost mezi tímto úkonem a škodou, kterou škůdce způsobil.
Pokud dovolatel poukazuje na okolnosti svědčící o spoluzavinění žalobce spočívající ve výkladu a aplikaci smlouvy o střežení objektu tak, aby vyhovovalo provozu žalobce a jak on vyžadoval, není výtka v tomto směru důvodná, neboť odvolací soud tyto namítané skutkové okolnosti neopomenul hodnotit a při úvaze o míře spoluzavinění žalobce z nich vycházel.
V tom, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy, jež žalovaný V. M. navrhl, a na jejichž provedení setrval i v odvolacím řízení, nelze spatřovat pochybení soudu; je totiž jeho věcí, které z navržených důkazů budou provedeny ( §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) a toto platí i v odvolacím řízení ( §211 o.s.ř. ). Rozhodne-li soud, že některé důkazy nebudou provedeny (např. proto, že nejsou pro rozhodnutí z hlediska hmotného práva podstatné, jak tomu bylo v daném případě), nejedná se o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., když skutková zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí, jsou správná, a dovolatel je ostatně ani nezpochybňuje. Jeho námitka týkající se neúplnosti skutkových zjištění není důvodná proto, že porušení závazku žalovaného V. M. nebylo soudy obou stupňů shledáno v okolnostech týkajících se praxe strážní služby, v umísťování vozů a v manipulaci s nimi, nýbrž v nesplnění závazku tohoto žalovaného z uzavřené smlouvy o střežení objektu žalobce.
Přisvědčit konečně nelze ani námitce dovolatele, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, mezi ním a P., předsedou družstva žalobce, byla uzavřena dohoda o konečném vzájemném narovnání nároků žalobce, neboť existenci takové dohody žalovaný V. M. v řízení neprokázal; v tomto směru zůstalo jen na jeho tvrzení, že P. od něj požadoval z titulu náhrady škody částku 50.000,- Kč, jíž žalovaný původně odmítl zaplatit, a tímto způsobem byl ochoten vyrovnat se s jmenovaným až po podání žaloby, s čímž však P. již nesouhlasil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného V. M. ohledně částky 73.511,60 Kč s přísl., kterou je povinen zaplatit společně a nerozdílně s žalovaným M. D., z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.) správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného V. M. v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.), a v dalším dovolání tohoto žalovaného pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalobce má s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.450,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková