ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.293.99.1
sp. zn. 25 Cdo 293/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Q - P., spol. s r. o. - o. - d. s., proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky, Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o 4.768.270,- Sk, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 122/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 1998 č.j. 15 Co 447/98-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 18. 12. 1997 č.j. 5 C 122/95-83 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4.768.270,- Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., kdy škoda měla být žalobci způsobena rozhodnutím Celního úřadu Rozvadov č.j. 726/93 ze dne 4. 4. 1993 o zajištění zboží (kamionu a chladírenského návěsu) žalobce, které bylo rozhodnutím Oblastního celního úřadu Rozvadov č.j. 1878/93 ze dne 10. 5. 1993 změněno tak, že na kamion a návěs bylo uvaleno celní zástavní právo. Na základě mimořádného opravného prostředku Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel, rozhodnutím ze dne 20. 8. 1993 č.j. 11-3867/93 rozhodnutí Oblastního celního úřadu Rozvadov zrušilo. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá stát - Česká republika (která může být zastoupena příslušným pracovníkem státního orgánu, kterého se věc týká). Navíc žalobce v řízení ani dostatečně neprokázal vznik škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 9. 1998 č.j. 15 Co 447/98-96 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, neboť subjektem odpovědným za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je pouze stát, za který jeho jménem v řízení jedná příslušný ústřední orgán, resp. jeho pověřený pracovník. Stát a jeho ústřední orgán jsou dva různé právní subjekty, které nelze zaměňovat. Ani jeden ze subjektů, které žalobce v žalobě označil (Ministerstvo financí ČR a jeho složku - Generální ředitelství cel), nemůže být proto ve sporu pasivně legitimován, a nebylo povinností soudu prvního stupně podle ust. §5 o.s.ř. poučit žalobce o tom, kdo je podle příslušného hmotněprávního předpisu ve věci odpovědným subjektem. Odvolací soud poukázal i na to, že žalobce řádně neoznačil v žalobě ani sám sebe, a protože nereagoval na upozornění odvolacího soudu, že jeho označení v žalobě nekoresponduje s jeho obchodním jménem v obchodním rejstříku, odvolací soud tuto administrativní vadu, která nemá vliv na subjektivitu účastníků, odstranil tím, že použil správné označení žalobce.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její nesprávné označení v žalobě je pouze administrativní chybou. Dovozuje, že jde o podstatnou právní vadu, která má za následek vyloučení právní subjektivity žalobkyně, a pozastavuje se nad tím, že žalovaný ani soud po dobu 4 let soudního řízení nenamítli nedostatek jeho aktivní legitimace. Dále namítá, že postupoval v souladu s ustanovením §25 odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb., když žalobu podal proti Ministerstvu financí ČR, neboť se jedná o ústřední orgán uvedený v §9 odst. 1 tohoto zákona. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. a aniž by žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o.s.ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Z hlediska ust. §238 a §239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; ten, kdo nemá tuto způsobilost (tzv. právní subjektivitu), může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon.
Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který je třeba řízení zastavit (§104 odst. 1 o.s.ř.). Nedostatek podmínek řízení však nelze zaměňovat s vadami návrhu na zahájení řízení, neboť neúplné či nesprávné označení účastníků v žalobě je odstranitelným nedostatkem žaloby ( §43, §79 odst. 1 o.s.ř. ).
Náležitosti žaloby jsou stanoveny v ust. §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že v žalobě musí být účastníci označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se označuje obchodním jménem nebo názvem a sídlem právnické osoby. Nedostatek v označení účastníka, kdy některý z uvedených identifikačních znaků chybí nebo je zkomolen, je vadou podání z hlediska ust. §79 o.s.ř., kterou je třeba odstranit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
V dané věci žalobu podala společnost Q- P., s.r.o. P. K. Podle výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Banské Bystrici je obchodním jménem žalobce „Q-P., spol. s r.o. - o. d. s. Z nepřesnosti, s jakou se žalobkyně označila v žalobě, nelze dovozovat, že žalobu podal někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku mají způsobilost být účastníkem řízení, je zřejmé, že u žalující společnosti s ručením omezeným se nejedná o nedostatek této způsobilosti. Samotná okolnost, že žalobkyně, o jejíž totožnosti v průběhu řízení nevznikla pochybnost, ani na upozornění soudu neupřesnila své označení tak, aby bylo v souladu s údajem v obchodním rejstříku, a odvolací soud tento nedostatek napravil, neznamená, že by v řízení vystupoval jako žalobce někdo, kdo neměl způsobilost podle §19 o.s.ř.
Otázku aktivní legitimace pak nelze ztotožňovat s podmínkou řízení, jak to činí dovolatelka. Aktivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda žalobci přísluší uplatněný nárok, tedy zda ten, kdo žaluje, je podle hmotného práva nositelem tvrzeného nároku či oprávnění. Nedostatek aktivní (či pasivní) věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci, zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho zahájení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a důvodem pro jeho zastavení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání v dané věci směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž se mohl věcí zabývat z hlediska dalších námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. července 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková