ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.314.99.1
sp. zn. 25 Cdo 314/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalovanému S. V., o 50.755,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 100/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1998 č. j. 16 Co 333/98 - 47, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 1998 č. j. 16 Co 333/98 - 51, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.100,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soudu pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 5. 1998 č. j. 21 C 100/97 - 26 uložil žalovanému zaplatit žalobci 50.775,20 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 8. 1993 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-126 Grande speciál, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu činící celkem 2.797,- DM ve 3 měsíčních splátkách od 10. 9. 1993 do 10. 11. 1993 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku SBČS dle středního kurzu v den splátky. Účastníci také dohodli, že žalobce předá žalovanému zboží do 28 dnů od připsání poslední splátky kupní ceny na účet prodávajícího u peněžního ústavu. Žalovaný však na kupní cenu ničeho nezaplatil. Tuto smlouvu posoudil obvodní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní dle ust. §613 obč. zák.; námitky žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce, že předmětná smlouva je neplatná pro nedostatek oprávnění fyzické osoby uzavírající smlouvu za žalobce jednat jeho jménem, pro rozpor s právními předpisy a s dobrými mravy a z důvodu omylu neshledal opodstatněnými.
K odvolání žalovaného se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 10. 1998 č. j. 16 Co 333/98 - 47, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 1998 č. j. 16 Co 333/98 - 51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními; s poukazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je v předmětné kupní smlouvě označen tak, že nevyvstávají pochybnosti o jeho aktivní legitimaci, a o oprávnění reprezentanta žalobce J. V. jednat za žalobce při uzavírání smlouvy. Ze skutečnosti, že žalovaný smlouvu uzavřel, aniž žádal předvedení nádobí, nelze podle městského soudu neplatnost smlouvy dovozovat, a ani ujednání o tom, že kupní cena bude zaplacena před dodáním zboží, neodporuje zákonu ani obchodním zvyklostem, a není proto v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Stejně tak nezakládá neplatnost smlouvy případný (skutkovými zjištěními nepodložený) rozpor smluvních ujednání stran se směrnicemi Evropských společenství, neboť Česká republika není dosud jejich členem, a právní normy těchto společenství nejsou pro ni závazné, a to ani na základě Evropské dohody o přidružení uzavřené mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (viz č.7/1995 Sb.). Proto v případném nesouladu smluvních ujednání ve smlouvě účastníků obsažených s normami Evropských společenství nelze spatřovat rozpor těchto ujednání s dobrými mravy, který by byl důvodem neplatnosti smlouvy. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že případný omyl žalovaného nezakládá neplatnost smlouvy, nýbrž jen právo na odstoupení od smlouvy (§49 obč. zák.), k němuž však platně nedošlo, a že případný nedostatek atestu daného zboží nemá na platnost kupní smlouvy vliv. Své rozhodnutí, ani žádnou z v něm řešených otázek, nepovažoval krajský soud po právní stránce za zásadního významu, a proto návrh žalovaného na připuštění dovolání zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Za zásadního právního významu považuje dovolatel otázku, zda je v souladu s dobrými mravy obsah předmětné typové smlouvy, která je smlouvou uzavřenou mimo obchodní provozovnu žalobce (tzv. přímý obchod) a nedává kupujícímu možnost jejího zrušení v určené časové lhůtě bez dalších sankcí. Poukazuje na to, že soudní praxe se doposud nezabývala posouzením souladu obsahu typových smluv s dobrými mravy ze širšího pohledu, jmenovitě s využitím právní praxe v zemích Evropského společenství, v nichž oproti ČR jsou v této oblasti rozsáhlé zkušenosti. Podle jeho názoru je zvláštním rysem spotřebitelských smluv to, že jsou uzavírány mezi fakticky nerovnými partnery, a proto je z hlediska dobrých mravů plně oprávněný požadavek dát spotřebiteli (kupujícímu) možnost si samostatně a bez ovlivňování jeho psychiky dealerem prodávajícího obsah smlouvy a závazky z ní vyplývající v určité časové lhůtě rozmyslet a eventuálně tuto smlouvu bez jakýchkoliv sankcí zrušit (odstoupit od ní). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud k prokázání důvodů dovolání provedl důkaz obsahem směrnice Rady Evropského společenství o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu a obsahem směrnice Rady ES o nekalých podmínkách (smluvních ujednáních) ve spotřebitelských smlouvách nebo stanoviskem odborné instituce k požadavkům kladeným v ES na smlouvy uzavírané mimo obchodní provozovny a na zamezení nekalých podmínek ve spotřebitelských smlouvách, a aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dobré mravy nelze posuzovat podle toho, jak jsou hodnoceny v jiných zemích, a i když je předpoklad, že některé směrnice Evropských společenství budou v budoucnosti platit i v ČR, nelze podle nich posuzovat smlouvy uzavírané v současné době, natož v roce 1993. Proto by dovolání žalovaného nemělo být vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po přezkoumání věci ( §242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, aniž by předtím soud prvního stupně ve věci rozhodoval, a - jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí - návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam ( tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Za otázku zásadního právního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených- jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl dovolatel v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť toto rozhodnutí považuje - zejména s ohledem na potřebu sjednocování právní praxe v České republice s právní praxí Evropského společenství - po právní stránce za zásadního právního významu.
Již z takto formulovaného návrhu na připuštění dovolání je zřejmé, že problematika, kterou dovolatel nastoluje k řešení, nemůže mít pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť platnost kupní smlouvy (a to i z hlediska ust. §39 a §3 odst. 1 obč. zák.) uzavřené mezi účastníky dne 31. 8. 1993 je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném v té době, jak správně učinily soudy obou stupňů, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropského společenství, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla (a není ani doposud), takže jimi nemohla být vázána. Závaznost norem, na něž dovolatel poukazuje ve svém dovolání, nevyplývá pro ČR ani ze žádného ustanovení Evropské dohody zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (viz č.7/1995 Sb.), jak odvolací soud dovodil. Otázka potřeby sjednocování právní praxe uplatňované v České republice s právní praxí Evropského společenství nabývá sice v současné době v souvislosti se snahou ČR o členství v tomto společenství na aktuálnosti, jak je všeobecně známo, avšak na uvedených závěrech to nemůže nic změnit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jej proto odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2.025,- (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová