ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.523.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 523/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalované J. B., o zaplacení 38.076,60 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 186/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2000 č.j. 18 Co 834/99 - 83, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 21. 2. 1997 č. j. 6 C 186/96 - 42 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 38.076,60 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 13. 3. 1993 kupní smlouvu ohledně jednoho kusu nádobí D-120 U. a jednoho kusu nádobí D-400 I., přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu činící celkem 2.097,- DM ve 24 měsíčních splátkách počínaje dnem 10.5.1993 s tím, že peněžní ekvivalent v Kč se určí podle kurzovního lístku SBČS dle středního kurzu v den splátky. Účastníci také dohodli, že při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek může být kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího a dále, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25% smluvní ceny zboží. Žalovaná žádnou splátku nezaplatila a dopisem ze dne 24. 3. 1993 (doručeným žalobci dne 26. 4. 1993) požádala o zrušení kupní smlouvy. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní ve smyslu ust. §588 obč. zák., od níž sice žalovaná projevila vůli odstoupit, avšak žalobce s tím nesouhlasil. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření smlouvy ze strany žalované došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), ani že by žalovaná smlouvu uzavřela na základě nepravdivého ujištění žalobce o možnosti od smlouvy odstoupit, je podle závěru okresního soudu požadavek na zaplacení kupní ceny důvodný.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 4. 1997 č. j. 18 Co 269/97 - 57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však zcela s jeho závěry právními. Podle jeho názoru byla možnost odstoupení od smlouvy sjednána jen ve prospěch prodávajícího pro případ, že kupující nezaplatí čtyři po sobě jdoucí splátky. Pokud tedy žalovaná písemně od smlouvy odstoupila, je tento její právní úkon irelevantní, a žalobce možnosti odstoupení od smlouvy nevyužil. Odvolací soud dále dovodil, že měla-li žalovaná svůj závazek ze smlouvy splnit nejpozději dne 28. 2. 1995 a žalobce do 28 dnů poté, musel by žalobce tvrdit a prokázat, že je alespoň připraven sám svůj závazek vůči žalované splnit, neboť kupní smlouvou je založen synallagmatický závazkový právní vztah ve smyslu ust. §560 věty první obč. zákoníku; tato vzájemná vázanost plnění je pak v soudním rozhodnutí vyjádřena tím, že žalovanému je uložena povinnost poskytnout plnění oproti splnění povinnosti žalobce. Ten však netvrdil (a žalobní petit tak neformuloval) ani neprokázal, že plnil, nebo je připraven plnit, a za stavu, kdy žalovaná má obavy z nesplnění povinnosti žalobce dodat jí zboží v případě zaplacení kupní ceny z její strany, nelze žalobě vyhovět.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 11. 1999 č. j. 25 Cdo 2433/98 -73 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že ujednání obsažené v kupní smlouvě účastníků ze dne 13. 3. 1993, podle kterého „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží\" nelze vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než jako dohodnutou možnost kupujícího jednostranným právním úkonem od smlouvy odstoupit (stornovat), neboť pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, a dále vyslovil, že v daném případě se nejedná o synallagmatický závazek, neboť vzájemná podmíněnost plnění účastníků smlouvy nevyplývá ani z obsahu předmětné kupní smlouvy (§588 obč. zák.) ani ze zákona (§591 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2000 č. j. 18 Co 843/99 - 83 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím. Odvolací soud vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR dovodil, že v souladu s ujednáním obsaženým v kupní smlouvě účastníků, podle kterého „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 ve výši 25% smluvní ceny zboží\", byla kupující (žalovaná) oprávněna od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu. Tohoto práva využila žalovaná dopisem ze dne 24. 3. 1993 adresovaným žalobci, jímž z rodinných a finančních důvodů písemně požádala o zrušení předmětné smlouvy. Tímto jednostranným právním úkonem žalované došlo ke zrušení kupní smlouvy, čímž odpadl závazek žalované zaplatit kupní cenu, jakož i závazek žalobce dodat následně žalované předmět plnění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž s odkazem na ust. §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. (správně §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pojmu storna kupní smlouvy je v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ kupující povinen zaplatit, třeba rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Podle názoru dovolatele takovýto výklad (§35 odst. 2 obč. zák.) předmětného ujednání neodpovídá jeho slovnímu vyjádření, ani vůli účastníků, a ani logice. Setrvává na svém názoru, že v kupní smlouvě účastníků ze dne 13. 3. 1993 není výslovně zakotvena možnost kupujícího od smlouvy odstoupit, a že toto právo bylo dohodnuto jen pro prodávajícího pro případ, že kupující nezaplatí čtyři po sobě jdoucí splátky. Protože však žalobce svého práva od smlouvy odstoupit nevyužil, nebyla kupní smlouva zrušena, a žalovaná je povinna podle ní plnit. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o.s.ř. a neshledal dovolání důvodným.
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo dohodnuto jinak.
Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.
Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě (na téže listině), nebo v rámci jiného ujednání, popř. v samostatné dohodě. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§40 odst. 2 obč. zákoníku). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Odvolací soud při výkladu sporného smluvního ujednání postupoval v souladu s citovanými ustanoveními a respektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Dovodil-li, že žalovaná měla právo na základě ujednání, podle kterého „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží\", kupní smlouvu zrušit (stornovat ji, čili odstoupit od ní) jednostranným právním úkonem, což učinila svým dopisem ze dne 24. 3. 1993, je jeho právní názor správný. Pojem „storna\" kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten případ kupující povinen zaplatit, je totiž třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98, příp. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/96 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999) a též nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 276/99 tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu. Jestliže tedy žalovaná předmětným dopisem žalobci sdělila, že žádá (prosí) z rodinných a finančních důvodů o zrušení kupní smlouvy, došlo tímto jejím jednostranným právním úkonem ke „stornu\" smlouvy, tedy k odstoupení od ní (§48 odst. 1 obč. zák.), v důsledku čehož zaniklo právo prodávajícího na zaplacení kupní ceny a současně povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit (§48 odst. 2 obč. zák.). Projev vůle žalované obsažený ve zmíněném dopise je možno za použití ust. §35 odst. 2 obč. zák. vyložit jen tak, že směřoval ke zrušení smlouvy (odstoupení od ní), a že jím žalovaná dala najevo, že svůj závazek ze smlouvy nehodlá splnit.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková