ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.676.99.1
sp. zn. 25 Cdo 676/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce B. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, za vedlejší účasti Č. p. a.s., na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 43/89, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. listopadu 1998 č. j. 29 Co 872/98-119, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku v rozsahu 11 %, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci mezitímním rozsudkem ze dne 28. 4. 1998 č. j. 14 C 43/89-96 rozhodl, že „žalovaný odpovídá za úraz žalobce ze dne 23. 7. 1986 ve výši 89 %\", s tím, že o výši přiznaného nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 23. 7. 1986 zavinil dopravní nehodu, neboť pod vlivem alkoholu nezvládl řízení automobilu, nepřiměřenou rychlostí vjel mimo vozovku, kde porazil žalobce a způsobil mu tak pohmoždění mozku, těžká zranění ramene a ruky, krční, hrudní a bederní páteře. Pro toto jednání byl žalovaný rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 1. 1987 č. j. 4 T 636/86-30 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §233 odst. 1 a 2 trestního zákona a opilství podle §201 trestního zákona a odsouzen k trestům odnětí svobody na pět měsíců nepodmíněně a zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky a bylo mu uloženo ochranné léčení. Vzhledem k tomu, že žalobce již před úrazem trpěl onemocněním bederní části páteře, soud na základě znaleckého posudku MUDr. L. S., znalce z oboru neurologie, neurochirurgie a neurotraumatologie, a revizního posudku MUDr. F. H., znalce z oboru neurologie, procentuálně vyjádřil podíl úrazu na poškození zdraví žalobce v rozsahu 100 % v případě ramene, ruky, mozku, krční a hrudní páteře a v rozsahu 33,33 % v případě bederní páteře. Aritmetickým průměrem pak dospěl k závěru, že úraz způsobený žalovaným se na současném (zhoršeném) zdravotním stavu žalobce podílel z 89 %.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 11. 1998 č. j. 29 Co 872/98-119 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný plně odpovídá za následky úrazu žalobce ze dne 23. 7. 1986\". S odkazem na §427 odst. 1 obč. zák. dovodil, že výrok napadeného rozsudku, vyjadřující v procentech podíl žalovaného na úrazu žalobce, je formulován nesprávně, neboť nejde o odpovědnost žalovaného za úraz žalobce, ale za zhoršení jeho zdravotního stavu, nastalé po úraze. Žalobce trpěl potížemi páteře v bederní oblasti již před úrazem a úraz měl vliv na vývoj potíží žalobce vyvěrajících právě z bederní partie. Zhoršení zdravotního stavu, pokud by nedošlo k úrazu, není sice možno vyloučit, nicméně úraz zcela nepochybně takový následek vyvolal. Podle odvolacího soudu nelze dělit odpovědnost žalovaného za škodlivé následky tak, že by byly zčásti přičteny předchozímu onemocnění páteře žalobce jako objektivní okolnosti. Zdravotně postižené osoby jsou totiž v případě úrazu vystaveny podstatně většímu riziku zhoršení zdravotního stavu než osoby zcela zdravé a úraz v nich vyvolává závažnější a mnohdy i obtížněji napravitelné poškození zdraví; omezovat odpovědnost škůdce za těžší následky jím zaviněného úrazu u postižených osob by ve svých důsledcích znamenalo přenášení rizika vyplývajícího ze zhoršeného zdravotního stavu na poškozeného. Odvolací soud uvedl, že navíc v posuzovaném případě nelze přehlédnout míru zavinění žalovaného, které vzhledem k výsledku trestního řízení lze chápat jako eventuální (nepřímý) úmysl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a podává jej z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí především s výpočetním vzorcem použitým již soudem prvního stupně, který nerespektuje závěry znaleckých posudků, z nichž vyplývá odpovědnost žalovaného za následky žalobce při úrazu pouze v rozsahu 33 %. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že při posuzování skutečné škody a příčinné souvislosti nevycházel z dosud provedených důkazů. Podle dovolatele nelze charakterizovat jeho zavinění jako eventuální úmysl, neboť byl odsouzen v trestním řízení pouze pro nedbalostní trestný čin (ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona). Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejprve zabýval otázkou rozsahu, v jakém lze napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumat (§242 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností ovšem není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Jestliže soud prvního stupně mezitímním rozsudkem rozhodl o základu nároku žalobce vůči žalovanému na náhradu škody tak, že tento nárok je dán z 89 %, a odvolací soud vyhověl odvolání žalobce a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku je dán ze 100 %, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen v tom rozsahu, v jakém základ nároku nebyl soudem prvního stupně shledán důvodným (tj. 11 % ), a pokud jde o základ nároku v rozsahu 89%, je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu obsahově shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně, a je proto rozhodnutím potvrzujícím. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §238 písm. a/ o.s.ř. došlo tedy jen ohledně 11 % základu uplatněného nároku.
Protože v posuzované věci odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalovaný ani nepodal návrh, aby přípustnost dovolání byla odvolacím soudem vyslovena (§239 odst. 2 o.s.ř.), protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ohledně 89% základu nároku), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolání žalovaného proto bylo v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto.
Vzhledem k ustanovení §868 věty za středníkem zákona č. 509/1991 Sb. je třeba uplatněný nárok posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen obč. zák.).
Podle §427 odst. 1 obč. zák. organizace provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. Podle §428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §427 obč. zák. jsou škodná událost vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Jde o tzv. odpovědnost objektivní, která vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění. Při škodách způsobených na zdraví se odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§444 obč. zák.), hradí se ztráta na výdělku za dobu pracovní neschopnosti (§446 obč. zák.) a po pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (§447 obč. zák.) a dále ztráta na důchodu (§447a obč. zák.) a poskytuje se úhrada nákladů spojených s léčením (§449 obč. zák.), případně náhrada při usmrcení (§448 obč. zák.). Jedná se o samostatné dílčí nároky, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a dochází k nim v jinou dobu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 10).
Soudy obou stupňů rozhodly mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), jímž se rozhoduje o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody podle §427 obč. zák., které odvolací soud aplikoval, proto zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti podle tohoto ustanovení kromě výše škody, to znamená posouzení, zda došlo ke škodné události vyvolané zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Škodou se obecně rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky úrazu stejného výdělku jako před poškozením. Samotné „zhoršení zdravotního stavu\" poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) tedy ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou\"; teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku škody. Z uvedených důvodů proto není významné, jakým způsobem úraz obecně ovlivnil „současný zdravotní stav\" poškozeného či k jakému „zdravotnímu postižení\" vedl (jak otázku formuloval soud prvního stupně v zadáních znalcům a jak ji řešil v odůvodnění rozsudku), neboť odpověď na tuto otázku ještě neskýtá podklad pro závěr, zda je dána příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí a uplatněným dílčím nárokem na náhradu škody. Z těchto hledisek proto může být významné jen konkrétní zjištění, zda úraz způsobený žalovaným (jeho následky) byl příčinou vzniku jednotlivé dílčí škody (uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku) spočívající v daném případě podle tvrzení žalobce v tom, že se v důsledku úrazu utrpěného při dopravní nehodě stal částečně invalidním a že mu tak poklesl výdělek.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem úrazu (bez něj by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska existence příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Kvalifikovaná škodná událost a jí vyvolaný úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35). Na druhé straně však příčinnou souvislost nelze vylučovat (ani částečně) jen proto, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, pod č. 21). Vzhledem k charakteru uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při částečné invaliditě (§447 obč. zák.) je přitom právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky úrazu způsobeného žalovaným podílejí na současném zdravotním stavu poškozeného a jak jej ovlivnily, neboť rozhodující je, zda úraz byl příčinou škody spočívající ve ztrátě na výdělku v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu, anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných \"obecných\" onemocněních či zdravotních obtížích) s úrazem nesouvisejících (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 35).
Zkoumání příčin, které vedou k určitému porušení zdraví, spadá do oboru lékařské vědy, proto odvolací soud správně vycházel ze znaleckých posudků podaných v konkrétní věci, jejichž obsah shodně nasvědčuje tomu, že úraz žalobce při dopravní nehodě byl vyvolávajícím činitelem jeho poškození na zdraví. Určitá predispozice žalobce, spočívající v předchozím onemocnění bederní části páteře, která se podílela na výsledném zdravotním stavu poškozeného, nemůže sama o sobě vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem (a jím vyvolanými zdravotními následky) a škodou, spočívající ve ztrátě na výdělku, je přímá příčinná souvislost. Podle revizního znaleckého posudku byl úraz „značnou, důležitou a zřejmě převažující příčinou změny zdravotního stavu\", a pokud by k němu nebylo došlo, byl by žalobce sice osobou se změněnou pracovní schopností, nestal by se však částečně invalidním. Závěr odvolacího soudu, že ztráta na výdělku žalobce v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu byla vyvolána právě úrazem (jako důležitou a rozhodující příčinou, která vyvolala poškození zdraví žalobce v takovém rozsahu, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod doprovázený snížením výdělku), je tedy správný a má oporu v provedených důkazech. Dovolací námitky v tomto směru proto nejsou důvodné.
Dovolateli je však třeba přisvědčit, že závěr odvolacího soudu o nepřímém úmyslu žalovaného, který byl pravomocně odsouzen pro nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle §223 odst. 1, 2 dříve účinného trestního zákona, není namístě. Z hlediska vydání mezitímního rozsudku, jímž se rozhoduje pouze o základu nároku, jde o závěr předčasný, z nějž ostatně ani rozhodnutí nevychází. Rozlišení míry zavinění je totiž nadbytečné pro posouzení základu nároku z objektivní odpovědnosti (založené bez zřetele na zavinění) a mohlo by mít význam až ve fázi rozhodování o výši nároku, např. při aplikaci ustanovení §447 odst. 2 věty druhé za středníkem obč. zák.
Pro takový případ se však uplatní ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř., podle nějž soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný čin, byl-li v tomto směru vydán odsuzující pravomocný rozsudek trestního soudu. Výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody (srov. stanovisko uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod č. 22). Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, však znamená vždy konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele. Proto ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. je soud tímto rozhodnutím vázán i v otázce zavinění, neboť jde o jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, který vyplývá z výroku rozsudku trestního soudu. Pouze v případě, že se stupnice míry zavinění použitá v občanském hmotném právu nepřekrývá se zaviněním, jak s ním uvažuje právo trestní, může soud v občanském soudním řízení v rámci dané trestněprávní kvalifikace otázku míry zavinění posuzovat sám podle kritérií stanovených občanskoprávním předpisem a může tedy například předběžně řešit otázku, zda při nedbalostním trestném činu byla škoda způsobena hrubou nedbalostí podle §447 odst. 2 věty druhé za středníkem obč. zák. či nikoliv, nemůže však již zvažovat zavinění úmyslné.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod není naplněn. Z obsahu spisu se nepodává (ani dovolatel to netvrdí), že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., proto dovolací soud dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti té části výroku rozsudku krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto o základu nároku v rozsahu 11 %, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní a nikoliv konečný rozsudek soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně rozhodne též o rozšíření žaloby uplatněném v průběhu dovolacího řízení, když dovolací soud tak vzhledem k ustanovení §243c o.s.ř. učinit nemohl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková