ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.699.99.1
sp. zn. 25 Cdo 699/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. Č. a B/ G. Č., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému O., a. s., zastoupenému advokátem, o náhradu škody z důlní činnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 54/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 1998 č.j. 13 Co 643/97-360, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 1998 č.j. 13 Co 643/97-360 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 2. 1996 č.j. 22 C 54/93-170 po té, co připustil změnu žaloby a zastavil řízení vůči tehdejšímu druhému žalovanému (Obci S.), uložil žalovanému (tehdy prvnímu žalovanému) povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 57.205,40 Kč s příslušenstvím a druhé žalobkyni zaplatit 144.421,90 Kč s příslušenstvím a pokud bylo požadováno zaplacení dalších částek 81.888,60 Kč a 164.502,10 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody způsobené na jejich nemovitosti důlní činností ve smyslu §36 a násl. zákona č. 44/1988 Sb. je v základu důvodný, neboť bylo prokázáno, že se tyto nemovitosti (dům č.p. 327 s parcelou p. č. 3480 a stavba na pozemku p.č. 3481/2) nacházely postupně od roku 1982 ve sféře vlivu poddolování ze strany D. D. (z 94 %) a D. Č. (z 6%) a následkem důlní činnosti došlo k výraznému narušení obvodového zdiva trhlinami, další trhliny se vyskytovaly ve vnitřním zdivu v komínech, ve spojích, fabiónech, stropních konstrukcích a základové i nadzemní zdivo bylo silně navlhlé, napadené plísní. Z těchto důvodů bylo dne 18. 9. 1989 vydáno rozhodnutí MěNV v K. o vyklizení uvedeného domu a rozhodnutí, jímž bylo nařízeno odstranění závadné stavby (domu č.p. 327), která bezprostředně ohrožuje život a zdraví jeho uživatelů, a to včetně zděné hospodářské budovy, garáže, dřevěné drobné stavby a trvalých porostů. Žalobcům byl pak přidělen byt a v květnu 1989 byla nařízená demolice provedena. Výši náhrady stanovil soud prvního stupně na základě znaleckého dokazování o ceně nemovitosti k datu 18.9.1989, kdy byla vydána shora uvedená správní rozhodnutí.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 1996 č.j. 13 Co 481/96-196 byl rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že ke škodě na straně žalobců došlo nikoliv až v době demolice stavby, nýbrž již v době, kdy zde existovala vykonatelná rozhodnutí ukládající vlastníkům vyklizení nemovitosti a rozhodnutí nařizující odstranění stavby. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby doplnil dokazování za účelem zjištění data vykonatelnosti těchto rozhodnutí a aby k tomuto datu nechal provést ocenění nemovitostí, avšak podle cenového předpisu platného v době rozhodování soudu, neboť odvolací soud dovodil, že pro určení ceny staveb lze analogicky použít závěry učiněné judikaturou (R 21/1970) pro vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 14. 3. 1997 č.j. 22 C 54/93-269 připustil změnu žaloby, co do částky 2.000,- Kč s příslušenstvím vyloučil žalobu k samostatnému projednání a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 157.058,60 Kč s 3 % úrokem od 26. 6. 1993 do 31. 7. 1994, s 16 % úrokem z částky 81.888,60 Kč od 1. 8. 1994 do zaplacení a s 16 % úrokem z částky 75.170,- Kč od 5. 2. 1997 do zaplacení, a zaplatit druhé žalobkyni 658.429,10 Kč s 3 % úrokem od 26. 6. 1993 do 31. 7. 1994, s 16 % úrokem z částky 164.502,10 Kč od 1. 8. 1994 do zaplacení, a s 16 % úrokem z částky 493.927,20 Kč od 5. 2. 1997 do zaplacení; žalobu co do části příslušenství zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že obě správní rozhodnutí nabyla právní moci a vykonatelnosti dnem 20. 10. 1989, a vázán právním názorem odvolacího soudu stanovil výši náhrady škody na základě znaleckého posudku znalce z oboru oceňování nemovitostí, jímž byla stanovena cena nemovitostí vzhledem k jejich stavu k datu 20. 10. 1989, a to podle cenových předpisů platných v době rozhodování. Žalobcům přiznal částku 81.888,60 Kč, ohledně níž byla jejich žaloba předchozím (zrušeným) rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, a částku 75.170 Kč, o kterou žalobci rozšířili žalobu (celkem tedy 157.058,60 Kč), a druhé žalobkyni přiznal částku 658.429,20 Kč (tj. částku 164.502,10 Kč, která byla původně zamítnuta, a částku 493.927,10 Kč, o kterou byla žaloba rozšířena). Soud se dále zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovaným, a dovodil, že objektivní promlčecí lhůta podle §106 odst. 2 obč. zák. sice uplynula, nikoliv však subjektivní lhůta podle §106 odst. 2 obč. zák., protože o úplné škodě, tj. o majetkové újmě vyjádřitelné v penězích, se žalobci dozvěděli až okamžikem, kdy byl ve věci vypracován znalecký posudek o ceně nemovitostí, neboť - pokud pro určení výše škody je rozhodující cenový předpis v době rozhodování soudu - se výše vzniklé škody každým novým cenovým předpisem mění. Subjektivní promlčecí lhůta tak podle soudu prvního stupně začala běžet teprve následujícím dnem po doručení stejnopisu znaleckého posudku z 28. 12. 1996, a proto nárok žalobců není promlčen.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 7. 1998 č.j. 13 Co 643/97-360 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že žalobu ohledně částek 157.058,60 Kč s příslušenstvím a 658.429,10 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku tento rozsudek zrušil a ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry v otázce promlčení nároku žalobců na náhradu škody vzniklé na jejich nemovitém majetku následkem důlní činnosti. S odkazem na právní názor vyslovený ve svém předchozím zrušujícím usnesení, odvolací soud dovodil, že okamžikem, kdy ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. k poškození došlo, je datum vykonatelnosti správního rozhodnutí ze dne 18. 9. 1989, kterým MěNV v K. nařídil oběma žalobcům vyklizení objektu č.p. 327 ve S., neboť v souvislosti s tím vznikl objektivní stav, na základě něhož oba žalobci kromě povinnosti vyklidit dům byli nuceni opustit všechny přilehlé stavby a pozemky, jejichž užívání bylo vázáno na bydlení v domě, takže k datu vykonatelnosti uvedeného správního rozhodnutí byli zbaveni právní dispozice s nemovitostmi. Protože právní moc a vykonatelnost těchto rozhodnutí nastala nejpozději ke 30. listopadu 1989, uplynula tříletá objektivní promlčecí lhůta k 1. 12. 1992. Vzhledem k datu podání žaloby (1. 3. 1993) je nárok žalobců v objektivní lhůtě promlčen a rovněž tak i další nároky, o něž byla žaloba v průběhu řízení rozšířena, a to bez ohledu na běh subjektivní lhůty (tj. kdy se žalobci dozvěděli o vzniku škody a kdo za ni odpovídá), neboť skončí-li běh jedné z promlčecích lhůt, nárok se promlčí bez ohledu na běh lhůty druhé (zde subjektivní).
Proti tomuto rozsudku, a to do výroků, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé změněn tak, že žaloba co do částek 157.058,60 Kč s přísl. a 658.429,10 Kč s přísl. byla zamítnuta, podali žalobci dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby a poukazují na to, že měli možnost užívat sporné nemovitosti až do léta 1991 (pozemky k obdělávání, chování drobného zvířectva, dům č.p. 327 k uskladňování staršího bytového zařízení), a nebyli tedy zbaveni možnosti vykonávat svá vlastnická práva. Okolnost, že dům nebyl způsobilý k bydlení, nemůže mít za následek nemožnost vykonávat vlastnická práva k němu. Škoda ve formě majetkové újmy podle jejich názoru nastala až faktickou demolicí tohoto objektu a provedením terénních úprav na parcelách. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání. Souhlasí se závěry krajského soudu o počátku běhu objektivní promlčecí lhůty od právní moci rozhodnutí o snesení stavby a poukazuje na to, že už v řízení před soudem prvního stupně žalobci uvedli, že při určení výše škody vycházeli ze stavu nemovitostí v době, kdy je byli nuceni opustit, a že v roce 1990 nepřijali nabídku žalovaného na odškodnění důlních škod formou odkupu nemovitostí, protože výše odškodnění se jim zdála příliš nízká. Žalobci tedy již v roce 1990 věděli, že jim v důsledku důlní činnosti vznikla škoda, kdo ji způsobil a jaká byla její výše, takže už předtím musela nastat událost, která škodu způsobila, a touto okolností je okamžik, kdy rozhodnutí o snesení stavby nabylo právní moci. Názor dovolatelů, že škoda jim vznikla až odstraněním stavby, nepovažuje za správný a poukazuje na to, že oni sami v řízení tvrdili, že škoda existovala už v roce 1990, což on nezpochybnil, a navíc již v roce 1990 vyslovili souhlas s vypořádáním důlní škody, což znamená, že škoda jim vznikla před tímto datem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud na základě nesprávného právního posouzení počátku běhu objektivní promlčecí lhůty dle §106 odst. 2 obč. zák. dovodil, že nárok žalobců je promlčen.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U práva na náhradu škody je tedy stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Jejich počátek je stanoven odlišně; objektivní promlčecí doba běží od tzv. škodné události, subjektivní pak ode dne, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. Jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu, jak správně dovodil odvolací soud. Jeho pochybení však spočívá v nesprávném výkladu pojmu události, z níž škoda vznikla, ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 obč. zák.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tento pojem (škodná událost) je třeba vykládat tak, že zahrnuje nejen protiprávní úkon či - jako je tomu v daném případě - zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Událost, z níž škoda vznikla, nelze totiž ztotožňovat jen s protiprávním úkonem či událostí vyvolávající škodu, neboť tak by mohla objektivní promlčecí doba začít běžet dříve, než ke škodě na majetku vůbec došlo, popř. škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec.
V dané věci jde o nárok žalobců na náhradu tzv. důlní škody ve smyslu §36 a násl. zák. č. 44/1988 Sb., za níž odpovídá žalovaný. Jedná se o objektivní odpovědnost za škodu na hmotném majetku, která má původ v činnosti, kterou uvedený zákon jako zvlášť kvalifikovanou událost vymezuje v ustanovení §36. Znamená to, že příčinou vzniku škody je v daném případě důlní činnost žalované organizace.
Škoda je majetková újma, která je objektivně vyjádřena penězi a znamená zmenšení majetku poškozeného. Jestliže žalobci uplatnili nárok na náhradu majetkové újmy, která jim vznikla zničením jejich majetku (odstraněním stavby), nelze za událost, z níž tvrzená škoda vznikla, považovat rozhodnutí správního orgánu o vyklizení domu a o jeho odstranění (včetně ostatních staveb na pozemku stojících), neboť toto rozhodnutí jednak nebylo příčinou vzniku tzv. důlní škody (škody způsobené důlní činností na hmotném majetku), za níž žalovaný odpovídá, a jednak samo o sobě ještě nezahrnuje vznik majetkové újmy žalobců (zmenšení jejich majetkového stavu).
Ke zmenšení majetkového stavu žalobců nemohlo tedy v dané věci dojít okamžikem vykonatelnosti správního rozhodnutí o odstranění stavby, nýbrž až okamžikem, kdy k odstranění stavby došlo. Ze samotného rozhodnutí, i když bylo vykonatelné, nevznikla před jeho vykonáním žalobcům škoda, spočívající v hodnotě jejich nemovitostí, neboť žalobci byli i nadále vlastníky předmětných nemovitostí, byť po jejich vyklizení byli ve výkonu svých vlastnických práv v určitém směru omezeni, avšak majetková újma, jejíhož odškodnění se domáhají, jim vznikla odstraněním staveb a trvalých porostů, tedy zničením jejich majetku, a nikoliv vydáním uvedených správních rozhodnutí.
Nelze proto za správný považovat názor odvolacího soudu, že událostí, z níž škoda na nemovitostech žalobců vznikla a od níž počíná běžet tříletá objektivní promlčecí doba, je datum právní moci a vykonatelnosti správního rozhodnutí o povinnosti žalobců k vyklizení domu, na něž navazuje rozhodnutí o odstranění stavby.
K argumentům žalovaného ve vyjádření k dovolání je pak třeba připomenout, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. I když z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby se odvolací soud věcí nezabýval, zcela důvodně se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o tom, že by se počátek běhu této lhůty vázal vždy k nově vydanému cenovému předpisu. Tato úvaha je vadná nejen z hlediska §106 odst. 1 obč. zák., ale i z hlediska určení výše škody na věci. Je totiž třeba vycházet z toho, že cena v době poškození věci (§443 obč. zák.) znamená cenu v době, kdy škoda vznikla, a nikoliv v době, kdy soud rozhoduje o nároku na její náhradu. Toto platí nejen v případě poškození věci, ale i v případě škody, která vznikla zničením věci. Odkaz na analogické použití judikatury ve věcech vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (R 21/1970) je zcela nepatřičný, neboť určení výše nároku poškozeného na náhradu škody proti škůdci se řídí jinými pravidly, než jaká platí pro konstitutivní rozhodnutí soudu o přidělení jednotlivých věcí z dříve společného majetku manželů do výlučného vlastnictví jednoho z nich a pro příp. vyčíslení peněžního vyrovnání mezi nimi.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 1,2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková