ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.105.99.1
sp. zn. 26 Cdo 105/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. B., zastoupené advokátem, o úpravu užívání družstevního bytu po rozvodu manželství, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 30/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 1998, č. j. 13 Co 762/98-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 1998, č. j. 13 Co 762/98-54, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (soudu prvního stupně) ze dne 7. července 1998, č. j. 30 C 30/98-37, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna strpět užívání „pokoje o výměře 12 m2 se vstupem do předsíně, dále předsíň, kuchyň a příslušenství bytu č. 24/V o vel. 3 + 1 v P., S. 14\" žalovaným. Výrok rozsudku soudu prvního stupně označený jako II. zrušil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně dovodil, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo až rozvodem jejich manželství, tj. ke dni 30. září 1997, ve smyslu §705 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"). Žalobci svědčí po zániku práva společného nájmu bytu „tzv. právo bydlení\", od něhož se podle názoru soudu prvního stupně odvíjí důvodný požadavek na úpravu užívání bytu. Zjištěním týkajícím se opuštění bytu žalobcem nepřikládal žádný význam se zdůvodněním, že žalobce měl opustit společnou domácnost v době, kdy již účastníci takovou domácnost nevedli, a že ustanovení §708 obč. zák. podle ustálené judikatury stejně neplatí pro byty družstevní. Naproti tomu odvolací soud s poukazem na R 34/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že ustanovení §708 obč. zák. je použitelné rovněž ve vztahu k družstevním bytům, a to v případech, kdy trvale opustí společnou domácnost manžel, jemuž svědčí jen právo společného nájmu bytu, ale nikoliv také společné členství v družstvu, a uzavřel, že žalobce nemá k bytu „žádná práva\", neboť právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem ve smyslu §708 ve spojení s §707 odst. 2 obč. zák. již počátkem září 1997 (tedy ještě předtím, než mohlo zaniknout rozvodem jejich manželství - právní mocí rozsudku o rozvodu manželství).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnil správnost skutkového zjištění, podle něhož „sám dal najevo byt trvale opustit\". Žalobce sice připustil, že v dopisu ze dne 17. července 1997 přislíbil odchod z bytu do 31. srpna 1997, avšak namítl, že uvedený dopis napsal pod psychickým nátlakem žalované v zájmu toho, „aby předešel konfliktům, zničení svých věcí a odvážení společných věcí z bytu. Tomuto svědčí i znění dopisu, kde si klade žalobce podmínku, že nebude nic stěhováno a poškozováno, a výpovědi účastníků\". Oporu v provedených důkazech nemá podle názoru žalobce ani skutkové zjištění, že „se z bytu odstěhoval a sám si zajistil stěhování\". Z provedených důkazů naopak vyplývá, že to byla žalovaná, která jeho věci - „za pomoci svědka Č. a své dcery\" - vystěhovala do předsíně a žalobci nezbylo, než zajistit jejich odvoz, aby nebyly zničeny. Nakonec i dcera žalované potvrdila, že žalobce nechtěl byt opustit, ačkoli to před tím písemně přislíbil. Nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním, „že odvezl vše a v bytě se nenacházely věci pořízené za manželství\". Společné věci totiž odvezla žalovaná, jak potvrdila ve své výpovědi. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadl odvolacím soudem vyslovený právní závěr, že opustil trvale společnou domácnost počátkem září 1997. Žalobce zastává názor, že „jednání pod vlivem konfliktní situace v manželství, pod nátlakem zničení věcí nebo nuceného odstěhování není opuštěním domácnosti v úmyslu se tam nevrátit\". Navíc žalobce nemohl opustit společnou domácnost v době, kdy již mezi účastníky taková domácnost neexistovala. Právo společného nájmu bytu tak zaniklo až rozvodem manželství účastníků a žaloba byla podána důvodně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání pokládá žalovaná za správné skutkové zjištění, že žalobce se z bytu odstěhoval počátkem září 1997. Úmysl z bytu se odstěhovat projevil žalobce ve třech písemnostech. Nejprve odstěhování přislíbil do 30. dubna 1998 (správně 1997), poté v písemnosti ze dne 17. července 1998 (správně 1997) sdělil, že od 21. července (rozuměj 1997) zůstává na chatě a byt opustí do 31. srpna 1998 (správně 1997). Naposledy uvedl, že se odstěhuje do 7. září 1998 (správně 1997). Termíny odstěhování tak žalobce o své vůli opakovaně posouval a v době, kdy se nakonec odstěhoval, se v bytě již dlouhou dobu nezdržoval. Žalovaná zastává názor, že „člověk, který nemá úmysl byt opustit a který je pod psychickým nátlakem\", nesděluje - navíc písemně - „že zůstává pobytem na chatě a trvalé bydliště si ponechává pouze z formálních důvodů pro styk s úřady a poštou ... v bytě nebydlí a bydlet nebude ... a případné návštěvy bytu dá žalované předem vědět\". O tísni žalobce nesvědčí ani písemnost, v níž sděluje, že si odstěhuje nábytek do 7. září 1998 (správně 1997), přičemž termín je závislý na zajištění auta. K námitce, že žalobce nemohl opustit společnou domácnost v době, kdy již neexistovala, žalovaná uvedla, že pojem „společná domácnost\" nelze chápat jako společné hospodaření; jde v těchto případech o „místo, tedy byt, kde dříve nájemce či společný nájemce bydlel a které opustil\". Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné – přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán nejen rozsahem dovolání, nýbrž i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
V pořadí první dovolatelem uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Podstatným se rozumí takové skutkové zjištění, které bylo významné pro právní posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva a na jehož základě pak odvolací soud věc po stránce právní rovněž posoudil (a z tohoto hlediska se nesprávné skutkové zjištění stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Jde o tzv. rozpor mezi odvolacím rozsudkem - v jeho podstatné části - a obsahem soudního spisu. Jestliže zákon pro naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, má tím na mysli jednak situaci, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu není, ale i takový stav, kdy nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá.
Skutkové zjištění, že „žalobce dal najevo byt trvale opustit\", odvolací soud učinil z jeho písemného prohlášení ze dne 17. července 1997, v němž „uvedl, že opustí byt v plném rozsahu do 31.8.1997 ... a zůstává od pondělí 21.7.1997 na chatě\", a nadto z výpovědi samotných účastníků, že „se počátkem září 1997 (žalobce) z bytu odstěhoval s veškerými svými osobními věcmi, ale i nábytkem a obrazy, tedy věcmi, které vnesl do manželství ... v té době se v bytě nenacházely žádné z věcí pořízených za trvání manželství a v bytě zůstal pouze nábytek, který byl odpůrkyně\". S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zmíněné skutkové zjištění lze z těchto důkazů učinit. Toto zjištění má tak oporu v provedeném dokazování, konkrétně v přečteném písemném prohlášení a ve výpovědi účastníků řízení; s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům (prohlášení o úmyslu opustit domácnost ke dni 30. dubna 1997 a prohlášení o odstěhování nábytku, obrazů a dalších věcí žalobce do „7.9.\"), zejména tedy vzhledem k opakovaným písemným prohlášením týkajícím se úmyslu byt opustit, lze dát za pravdu názoru žalované, že se takto „nechová člověk, který nemá úmysl byt opustit a který je pod psychickým nátlakem\"; lze tedy s odvolacím soudem souhlasit i v tom, že tvrzení o sepisu prohlášení pod nátlakem žalované se jeví jako nevěrohodné. Za této situace je uvedené zjištění výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (použitelném vzhledem k §211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení). Oporu v provedených důkazech, konkrétně nejen ve výpovědi žalované, nýbrž i samotného žalobce a svědků M. K., J. T., R. V., P. U. a Z. Č., má rovněž skutkové zjištění, že „žalovaný se z bytu odstěhoval a sám si zajistil stěhování\". Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná (za pomoci své dcery a Z. Č.) jeho věci vystěhovala do předsíně, a ani údaj dcery žalované, že žalobce nechtěl byt opustit, ačkoli to předtím písemně přislíbil. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak v těchto souvislostech důvodně použit nebyl.
Skutkovému zjištění, že „ ... v bytě se nenacházely věci pořízené za manželství\", nelze, jak se v dovolání snaží žalobce, podsouvat jiný smysl, než ve skutečnosti má. Toto zjištění totiž nemá žádnou vypovídací schopnost ve vztahu k subjektu, který takové společné věci měl z bytu odvést. Uvedené skutkové zjištění lze prostě chápat pouze tak, jak to vyplývá z jeho slovního vyjádření, tj. že v bytě se nenacházely věci pořízené za manželství. Takové zjištění z provedených důkazů vyplynulo. Navíc na tomto zjištění právní závěr o trvalém opuštění společné domácnosti žalobcem nespočívá (toto zjištění nemělo pro právní posouzení věci odvolacím soudem žádný význam). Jelikož z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. jsou právně relevantní jen taková vadná skutková zjištění, která byla významná pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva, nelze než dovodit, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ani v tomto ohledu naplněn není.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobce, půjde v dovolacím řízení o odpověď na (předběžnou) otázku, zda lze v daném případě usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalobcem a tudíž na zánik práva společného nájmu bytu ve smyslu §708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 2 obč. zák. počátkem měsíce září 1997, resp. zda právo společného nájmu bytu zaniklo až ke dni 30. září 1997 rozvodem manželství účastníků ve smyslu §705 odst. 2 věty první obč. zák.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití\". V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že „trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným\". Přitom i v současné době je využitelný závěr přijatý v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 obč. zák. - nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely\". Stejně tak je použitelný závěr, že „trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů - společných uživatelů družstevního bytu nemá následky jako smrt v případech, kdy trvale opustí byt ten z manželů, jemuž svědčí buď společné nebo individuální členství ve stavebním bytovém družstvu. Opustí - li však trvale společnou domácnost manžel, kterému svědčí jen právo společného užívání družstevního bytu, ale nikoliv také společné členství v družstvu (podle ničím nezpochybněných právních závěrů soudů obou stupňů je tomu tak i v daném případě), zanikne v důsledku analogického použití ustanovení §180 odst. 1 a §181 (nyní §707 odst. 2 a §708) obč. zák. společné užívání bytu a jediným uživatelem se stane druhý z manželů - člen družstva\" (srovnej R 34/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací námitku, že žalobce nemohl trvale opustit společnou domácnost v době, kdy již mezi účastníky taková domácnost neexistovala, lze vyvrátit poukazem na to, co se ve smyslu citované judikatury pokládá za trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely. Je jím totiž takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití (srovnej R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
Nepodařilo - li se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit správnost skutkových zjištění, že dal (svobodně) najevo úmysl byt opustit a z bytu se odstěhoval počátkem měsíce září 1997 se všemi věcmi, které do manželství vnesl, je - vzhledem k uvedené judikatuře - správný právní závěr, podle něhož trvale opustil společnou domácnost počátkem měsíce září 1997 (tedy ještě za trvání manželství), čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu, a proto právo společného nájmu bytu nemohlo ve smyslu §705 odst. 2 věty první obč. zák. zaniknout až rozvodem manželství účastníků.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobce, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř., a žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden (nikoliv dva, jak požadovala žalovaná) úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání - v částce 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), kteréžto náklady bude žalobce povinen zaplatit žalované v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejího zástupce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 14. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová