ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1067.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1067/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Stavebního bytového družstva D., proti žalovanému A. V., o zaplacení částky 25.784,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 4/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2000, č. j. 19 Co 549/99-97, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 2. března 2000, č. j. 19 Co 549/99-97, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 27. srpna 1999, č. j. 33 C 4/96-78, jímž byla zamítnuta „žádost žalovaného, aby mu byl soudem ustanoven zástupce ve smyslu ust. §30 o. s .ř.\". Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že u žalovaného nejsou vzhledem k výši jeho předčasného starobního důchodu a příjmu jeho manželky naplněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a proto mu nelze ustanovit zástupce ve smyslu §30 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.\").
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, v jehož úvodu zmínil vedle ustanovení §240 o. s. ř. rovněž ustanovení „§237 odst. d, f\" (správně §237 odst. 1 písm. d/, f/ o. s. ř.). Z obsahové konkretizace dovolání však vyplývá, že přípustnost dovolání ve skutečnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Tím současně uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. Namítl totiž, že o jeho žádosti o ustanovení zástupce rozhodla u soudu prvního stupně „podjatá\" soudkyně. Je přesvědčen o tom, že podjatost soudce nemusí být dána jen jeho vztahem „k věci nebo účastníkovi\". Soudkyni soudu prvního stupně pak pokládá za podjatou proto, že v průběhu řízení nepřihlížela k tomu, co on samotný, popřípadě původně i jeho zástupkyně, před soudem uvedli. Vedle toho v dovolání zdůraznil své současné poměry poukazem na krácení svého důchodu z důvodu zavedené exekuce a zvýšení cen „za služby a poplatky inkasa, PHM a pod.\" Připojil oznámení České správy sociálního zabezpečení v Praze o zvýšení svého důchodu od srpnové splátky roku 1999 a o provádění srážek z důchodu na základě výkonu rozhodnutí a ústřižky poštovních poukázek ohledně doplatku důchodu za dobu od 6. února 2000 do 5. března 2000 a ohledně zaplacení částky 2.838,- Kč na účet žalobce dne 15. února 2000. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo sice podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), avšak dovolatel není zastoupen advokátem a přitom v řízení ani netvrdil, že by měl právnické vzdělání (srovnej §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněného pod č. 80 v sešitě č. 10 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení, je-li předmětem dovolacího přezkumu rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.). S uvedeným rozhodnutím se dovolací soud i v této věci ztotožňuje a v podrobnostech pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.
Dovolání však není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (podle části věty za středníkem je ovšem dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o ustanovení zástupce účastníku, nepřípustné rovněž) a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 o. s. ř. nejsou rovněž naplněny, neboť usnesení, jímž byla zamítnuta žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce (a tedy ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující), není usnesením ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., na níž poukázal dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Přitom pro přípustnost dovolání je nerozhodné, zda k vadě řízení podle citovaného ustanovení došlo před odvolacím soudem nebo před soudem prvního stupně.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o. s. ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce; soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, včetně způsobu vedení řízení soudcem, jímž v dovolání operuje žalovaný, nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. - takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom dovolací soud posuzuje otázku vyloučení soudce bez ohledu na to, zda skutečně bylo o vyloučení rozhodnuto postupem podle §16 o. s. ř.
Soudkyně soudu prvního stupně JUDr. I. Ch., která usnesením ze dne 27. srpna 1999, č. j. 33 C 4/96-78, zamítla „žádost žalovaného, aby mu byl soudem ustanoven zástupce ve smyslu ust. §30 o. s. ř.\", ve vyjádření k námitce podjatosti ze dne 2. listopadu 1999 uvedla, že „žádného z účastníků nezná, k věci ani účastníkům žádný vztah nemá\".
Nelze-li poukazem na způsob vedení řízení zpochybnit „nestrannost\" soudu prvního stupně a není-li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudkyně, která u soudu prvního stupně rozhodovala, že nemá žádný vztah k věci a k účastníkům (ostatně žalovaný v dovolání s uvedeným vyjádřením ani nijak nepolemizuje), nelze dovodit, že by u soudu prvního stupně rozhodla vyloučená soudkyně. Za této situace přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř.; proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková