ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1115.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1115/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce L. b. d. P. 9 , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 280/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 14 Co 588/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, č.j. 18 C 280/98-17, uložil žalovanému povinnost vyklidit „nebytové prostory ve Š. ulici č.p. 669, P. 9, nacházející se v suterénu tohoto domu, číslo místnosti 1 a 2 s příslušenstvím\" (dále též jen „nebytové prostory\") a vyklizené je předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem nebytových prostor, které měl žalovaný pronajaté jako ateliér na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. 9 ze dne 10. 6. 1986 a následné dohody o odevzdání a převzetí místností do užívání ze dne 1. 8. 1986 (nazvané „hospodářská smlouva\"), že žalobce dal žalovanému dne 17. 7. 1998 písemnou výpověď nájmu nebytových prostor bez udání důvodů (§10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), kterou žalovaný převzal dne 12. 8. 1998, že žalobce si předtím, než dal výpověď nájmu, vyžádal „v souladu s §15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. předcházející souhlas obvodního úřadu s výpovědí\" (tento souhlas byl udělen 7. 7. 1998), a že nájemní poměr skončil dnem 30. 11. 1998. Obvodní soud vyslovil právní názor, že námitka žalovaného, podle níž „souhlas obvodního úřadu musí být udělen ve správním řízení\", je nedůvodná. Zákon č. 116/1990 Sb., hovoří-li v §15 odst. 2 o předchozím souhlasu národního výboru s výpovědí nájmu nebytových prostor, způsob udělení tohoto souhlasu neurčuje a podle názoru obvodního soudu „z výkladu lze dovodit, že postačí písemná forma souhlasu a není třeba, aby souhlas byl udělen ve správním řízení. Pokud by zákonodárce chtěl, aby souhlas byl udělen ve správním řízení\", pokračoval obvodní soud, „tuto skutečnost by nepochybně uvedl přímo v zákoně\". Na podporu uvedeného názoru dále soud prvního stupně uvedl, že o „předchozím souhlasu národního výboru\" hovoří i ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., a ani tento souhlas není - podle obvodního soudu - udělován ve správním řízení, ale „postačuje písemný souhlas obvodního úřadu\"; označil za nelogické, aby „k udělení jednoho předchozího souhlasu postačovala pouze písemná forma a k udělení druhého aby bylo třeba správního řízení\". Vycházeje z tohoto právního názoru soud prvního stupně uzavřel, že žalobce dal žalovanému řádnou výpověď, a že ten nyní užívá nebytové prostory bez právního důvodu; proto soud žalobě na vyklizení těchto prostor vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, č.j. 14 Co 588/99-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení nebytových prostor zamítl a žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Poté, kdy doplnil důkazní řízení, převzal závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovanému vzniklo k nebytovým prostorám právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení dle §196 a násl. obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991), a že uvedený právní vztah se podle §15 odst. 1, §16 bod. 1 a §17 zákona č. 116/1990 Sb. řídí „tímto zákonem s tím, že nájem takto vznikl na dobu neurčitou\". Odlišně od právních závěrů soudu prvního stupně ale odvolací soud výkladem ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., §1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), §13 odst. 2 a §31 písm. b/ zákona č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a také s poukazem na argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. I. ÚS 269/96, dospěl k právnímu názoru, že „ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět nájem nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním řízení\". Vzhledem k tomu, že souhlas Obvodního úřadu M. č. P. 9 ze dne 7. 7. 1998 nebyl vydán ve správním řízení, nemá náležitosti správního rozhodnutí (§47 správního řádu) a „jiný souhlas k výpovědi nebyl dán\", městský soud uzavřel, že nájem nebytových prostor nebyl ukončen způsobem, jaký předpokládá zákon, a žalovaný proto není povinen tyto prostory žalobci vrátit.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítal, že jednání úředníků správních orgánů (kteří vydali souhlas s výpovědí a později požadovali předložení dokladů k rozhodnutí o tomto souhlasu) bylo „zmatečné a nesrozumitelné\", takže zde existuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., když „rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování\". Uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když tvrdil, že odvolací soud „aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil\". V dovolání pak polemizoval s právním názorem odvolacího soudu, že souhlas s výpovědí nájmu nebytových prostor podle §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musí být udělen ve správním řízení, a s použitím argumentace obsažené též v prvostupňovém rozhodnutí dovozoval že zákon neurčuje, jakou formou má být souhlas udělen, může být tedy dán platně jakoukoli formou a „teoreticky by mohl být ... udělen i ústně\". Výklad odvolacího soudu považoval dovolatel za nelogický a nesprávný, vedoucí k „diskriminaci žalobce, neboť byl prokazatelně zvýhodněn žalovaný jako nájemce nebytových prostor\". Navrhl aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření požadoval, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věta prvá o. s. ř., jsou v něm uplatněny způsobilé dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., a jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti, dovolatel nenamítá a nevyplývají ani z obsahu spisu. Se zřetelem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 věta první o. s. ř.), stalo se předmětem dovolacího přezkumu jednak tvrzení dovolatele, že je zde dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (vymezený výše citovaným způsobem), jednak právní závěr odvolacího soudu že „ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět nájem nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním řízení\".
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází se skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů či z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a dále též je-li v hodnocení důkazů a dalších poznatků vyšlých najevo v průběhu řízení logický rozpor, popř. neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o. s. ř. (citovaná procesní ustanovení platí podle §211 o. s. ř. přiměřeně i pro řízení před odvolacím soudem). Dovolatelova námitka není uvedenému důvodu podřaditelná, neboť nesměřuje proti postupu soudu při hodnocení důkazů, ale proti (podle žalobcova mínění) rozpornému postupu správního orgánu. Správnost skutkového zjištění, že správní orgán dal k výpovědi nájmu nebytových prostor písemný souhlas dne 7. 7. 1998, a že tento souhlas nebyl rozhodnutím vydaným ve správním řízení, však dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nijak nezpochybňuje.
Nesprávným právním posouzením podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů přitom jde, použil-li soud jiného právního předpisu, než měl správně použít, nebo správně určený právní předpis nesprávně vyložil. Dovolatel namítá posledně uvedenou okolnost, když nezpochybňuje aplikaci ustanovení zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a souhlasí i s tím, že výpověď nájmu nebytových prostor danou žalovanému je třeba posuzovat podle zákona č. 116/190 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, nesouhlasí ale s výkladem ustanovení §15 odst. 2 posledně uvedeného zákona, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, totiž s právním názorem, že souhlas s výpovědí nájmu nebytových prostor podle §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musí být udělen ve správním řízení. Dovolací soud však ani v této části neshledává dovolání opodstatněným.
Rozhodování o udělení souhlasu s výpovědí nájmu nebytových prostor (§15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) je rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy; proto vzhledem ke znění ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu) spadá do působnosti tohoto zákona. Z uvedeného pak plyne, že rozhodnutí orgánu obce o udělení tohoto souhlasu musí být vydáno ve správním řízení, vyhotoveno písemně a doručeno účastníkům správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu (viz jeho ustanovení §§46, 47 a 51). Shodné závěry vyslovil Nejvyšší soud již v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1582/98 ze dne 23. 2. 1999, a sp. zn. 20 Cdo 1832/99 a ze dne 29. 2. 2000, ve vztahu k předchozímu souhlasu potřebnému k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (§3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.), a neshledává důvod odchýlit se od nich ani v této věci, když sdílí dovolatelův právní názor potud, že vyžaduje-li zákon č. 116/1990 Sb. předchozí souhlas příslušného orgánu jednak k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, jednak k výpovědi tohoto nájmu, musí být postup orgánu při vydávání potřebného souhlasu (proces) v obou případech shodný.
Dovolateli se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud proto jeho dovolání rozsudkem zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o. s. ř.), aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž dovolatel, který neměl procesní úspěch, je povinen nahradit úspěšnému žalovanému náklady vynaložené v dovolacím řízení na odměnu advokátovi za jeden úkon právní služby ve výši 500,- Kč (sepis dovolacího vyjádření podle §11 odst. 1 písm. k/, §7, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. - dále jen „cit. vyhláška\"), a na paušální náhradu hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. července 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová