ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1138.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1138/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše v právní věci žalobců A) K. S., a B) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému K. A., zastoupenému advokátem, o změnu lhůty ke splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 15 C 239/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 1998, č.j. 29 Co 335/98-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23.4.1998, č.j. 15 C 239/96-101 (poté, co jeho rozsudek ze dne 27.2.1997, č.j. 15 C 239/96-21, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.8.1997, č.j. 29 Co 199/97-37), určil, že žalovaný je povinen splnit vyklizovací povinnost uloženou mu pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.4.1989, sp.zn. 15 C 51/89, do tří měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že ve výroku označeným rozsudkem bylo žalovanému zrušeno právo osobního užívání bytu č. 5 o kuchyni a pokoji, v domě č.p. 1670 v P. (dále \"předmětný byt\"), a uložena mu povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Vzal za prokázáno, že žalovaný v předmětném bytě dlouhodobě nebydlí, dochází do něj pouze sporadicky, používá byt jako skladiště a neudržuje ho, podstatně byt znehodnotil a uvedl do neobyvatelného stavu. Na základě toho shledal výkon práva žalovaného na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 obč.zák.) a s oprávněnými zájmy žalobců, jakožto vlastníků domu, v němž se předmětný byt nachází, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku, přičemž vycházel z ustanovení článku III, bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., ustanovení §80 a (analogicky) ustanovení §160 a §163 o.s.ř. Uložení delší lhůty k vyklizení odůvodnil soud zdravotním stavem žalovaného a obtížností vyklizení bytu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.1998, č.j. 29 Co 335/98-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně \"objasnil skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné (§6 o.s.ř.) a takto zjištěný skutkový stav správně posoudil po stránce právní\", a při \"hodnocení důkazů postupoval podle §132 o.s.ř.\". Odvoláním žalovaného (č.l. 119, 120 spisu) namítané rozpory mezi zjištěními, která soud prvního stupně učinil z výpovědí účastníků a svědků, a textem protokolu o příslušných úkonech, odvolací soud neshledal vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 2 o.s.ř.). Ztotožnil se s aplikací ustanovení článku III, bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., soudem prvního stupně na danou věc, a zaujal právní názor, že při rozhodování podle uvedeného ustanovení (které \"znamená průlom do zásady vyjádřené v ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.\") je nutno vycházet ze \"zkoumání změny skutkových poměrů od doby vydání měněného rozhodnutí, podřaditelné z právního hlediska mezi podmínky, které jsou rozhodující pro posuzování bytové náhrady pro případ vyklizení původního uživatele v současné době\". Podle názoru odvolacího soudu nepřichází - při existenci nové zákonné úpravy nájmu bytu v §685 a násl. obč.zák. - v úvahu postup, spočívající v \"porovnání zákonných podmínek upravujících bytovou náhradu v době, kdy bylo vydáno měněné rozhodnutí se zákonnými podmínkami současnými\", neboť by ve svých důsledcích znamenal \"faktickou retroaktivitu práva\". Odvolací soud shledal v tomto směru rozhodnutí v dané věci po právní stránce zásadního významu, když citované ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., nestanoví, podle jakých kriterií je třeba věc, která již byla pravomocně rozhodnuta, posuzovat. Uvedl dále, že pokud se žalovaný domáhal připuštění dovolání k otázce, zda v dané věci je nutná výpověď z nájmu bytu, dovolání k řešení této otázky připuštěno nebylo, neboť \"je evidentní, že bylo-li užívací právo, resp. právo nájmu... zrušeno, nepřichází v úvahu další výpověď \".
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 o.s.ř., a v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Dovolatel má za to, že je-li dovolání přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., aniž byla právní otázka, pro níž je dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, nelze účastníka řízení omezovat ve volbě dovolacího důvodu v tom smyslu, že by bylo možno uplatnit pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Pokud jde o prvý z uplatněných dovolacích důvodů, uvádí, že \"si stěžuje především na evidentní diskrepanci ve skutkových zjištěních jak pokud jde o samotný jejich obsah, tak i hodnocení\", obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a poukazuje na obsah svého odvolání, v němž jsou uvedeny případy, kdy \"reálně zjištěné skutečnosti byly v odůvodnění rozsudku presentovány zdeformovaným způsobem\". Uvedené vady mohly mít, a ostatně také měly (uvádí se v dovolání) vliv na věcnou správnost výroku rozsudku. Dovolatel dále dovozuje, že uvedené vady se projevily i v hodnocení důkazů, a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu dále vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevymezil právní otázku, pro jejíž řešení připustil dovolání, v souladu s tím, jak byl formulován jeho návrh, a právní otázky, které považuje za významné pro posouzení věci vymezuje následovně:
\" - retroaktivita ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. v závislosti na vlastním účelu a interpretaci tohoto ustanovení
- charakter ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. a jeho hmotněprávní a procesní důsledky ve vztahu k uplatnění zásady rei iudicatae
- rozhodovací činnost soudu při aplikaci článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. a vztah mezi řízením o změně lhůty, resp. určovacího rozhodnutí a řízením o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 OZ\".
Dovolatel obsáhle rozebírá problematiku retroaktivity práva a dovozuje, že ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. je svou povahou retroaktivní především ve vztahu k právním důsledkům založeným původním pravomocným rozsudkem, a že pro posouzení, zda jde o retroaktivitu pravou (kdy nová právní norma upravuje i vznik právního vztahu a nároky z nich vzniklé před její účinností, která je z pohledu ústavního nepřípustná, a věcí by se proto měl zabývat Ústavní soud) nebo nepravou (kdy se novou právní úpravou řídí dříve vzniklý právní vztah až ode dne její účinnosti), je rozhodující postup soudu při interpretaci dopadů tohoto ustanovení. Dovolatel má za to, že správný je takový postup, kdy se soud v řízení podle tohoto ustanovení (o změně lhůty k plnění resp. o určovací žalobě) bude zabývat splněním hmotněprávních podmínek podle nové právní úpravy, neboť se nedotkne nároků vzešlých z původního právního vztahu (půjde o nepravou retroaktivitu); tento postup také odpovídá úmyslu zákonodárce. Citované ustanovení je \"procesním přechodným ustanovením, které je založeno na změně právní úpravy, nikoliv na změně skutkového stavu\"; v tomto smyslu představuje průlom do právní moci původního rozhodnutí. Je pak zřejmým (uvádí se dále v dovolání), že toto přechodné ustanovení, \"jehož smyslem je transformace dříve založených právních vztahů, nemůže být ve své aplikaci nijak omezeno ve smyslu přezkoumání existence podmínek nové právní úpravy\". Dovolatel dále dovozuje, že při novém rozhodování o věci musí být \"v souvislosti s transformací obsahu právního vztahu pro futuro posouzeno splnění podmínek nové právní úpravy\". Podle názoru dovolatele - za situace, kdy tato právní úprava, obsažená v §711 obč.zák., počítá s existencí výpovědi jako hmotněprávního úkonu, kdy nově vymezuje výpovědní důvody, a kdy rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi je rozhodnutím konstitutivní povahy, předpokládá postup podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. splnění podmínek touto novou úpravou stanovených; transformace právního vztahu totiž předpokládá, že takovýto vztah byl konstitutivním rozhodnutím soudu podle §711 obč.zák. založen. Po obsáhlé argumentaci dovozuje, že správným řešením by bylo takové, podle kterého by v samostatném řízení bylo rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, takže následné řízení založené na aplikaci předmětného přechodného ustanovení by \"nebylo nutné\", neboť v rámci řízení podle §711 obč.zák. by \"došlo k úpravě právního vztahu v plném rozsahu podle nové úpravy .... včetně řešení otázky bytové náhrady\". I kdyby však bylo postupováno (pomocí určovací žaloby) dle ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., je podle názoru dovolatele nezbytné, aby žalobci dali nejprve žalovanému výpověď z nájmu ve smyslu §711 obč.zák. z nového výpovědního důvodu, což se však v dané věci nestalo. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tento hmotněprávní úkon není nutný, bylo-li již užívací právo zrušeno a namítá, že takovýto názor je interpretací citovaného přechodného ustanovení ve smyslu pravé retroaktivity. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny. Dále navrhl (samostatným podáním), aby dovolací soud odložil vykonatelnost těchto rozsudků.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání vyvraceli dovolací námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti uvádí, že významným důkazem bylo zejména místní ohledání předmětného bytu, z něhož soud prvního stupně vycházel, a ze kterého vyplývá, do jakého stavu žalovaný předmětný byt uvedl. Ztotožnili se i s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v souzené věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Vzhledem k tomu, že ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu nebyla vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., a pokud jde o jeho výklad zaujal právní názor, že v řízení podle tohoto ustanovení je nutno zkoumat změnu skutkových poměrů oproti těm, jež zde byly v době vydání rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení, a že při posuzování nároku povinného na bytovou náhradu je třeba vycházet z nyní platné právní úpravy; ztotožnil se přitom s právním názorem soudu prvního stupně, který shledal výkon práva žalovaného na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy (ustanovením §3 obč.zák.), a na základě toho mu právo na bytovou náhradu odepřel. Předmětem dovolacího přezkumu (v mezích daných ustanoveními §239 odst. 1 a §242 odst. 1, odst. 3 věty prvé o.s.ř.) je tak posouzení správnosti uvedeného právního názoru odvolacího soudu z pohledu námitek, uplatněných v dovolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jež nabyl účinnosti dne 1.1.1992, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec.
Citované ustanovení reaguje na změny provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Po novelizaci, provedené tímto zákonem (jímž byl zrušen i zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož o konkrétní formě bytové náhrady rozhodoval místní národní výbor ve správním řízení) s účinností k 1.1.1992, je nyní úprava nároku na bytovou náhradu (včetně její konkrétní podoby) upravena v hmotném právu, v občanském zákoníku, a rozhodování o ní je svěřeno do pravomoci soudu, přičemž jde o rozhodování ve věci samé, nikoliv o rozhodování o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí uveřejnvěné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Ustanovení článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt. Současně dává tomu, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, oprávnění domáhat se žalobou určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady (náhradní ubytování), resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec. Respektuje tedy zájmy obou stran právního vztahu, založeného původním pravomocným soudním rozhodnutím, ukládajícím povinnost k vyklizení - zájem povinného tím, že v jeho prospěch zakotvuje právo na bytovou náhradu v minimálně stejné kvalitativní formě, jaká by mu podle tohoto rozhodnutí, resp. podle právní úpravy, platné v době jeho vydání, příslušela (v některých případech i vyšší), zájem oprávněného tím, že upravuje procesní prostředek, umožňující mu domáhat se posouzení nároku povinného na tuto formu bytové náhrady v poměrech nové právní úpravy; v případném řízení o žalobě podané podle tohoto ustanovení je pak zajištěna soudní ochrana zájmů obou stran.
Jde o speciální přechodné ustanovení, které řeší případy, kdy o bytové náhradě soud podle právní úpravy účinné do 31.12.1991 nerozhodoval, a kdy po zrušení zákona č. 41/1964 Sb., již o ní nemohou rozhodovat správní orgány, a kdy by tak - vzhledem k nové právní úpravě - realizace pravomocného soudního rozhodnutí (vydaného do 31.12.1991), ukládajícího povinnost k vyklizení bytu, nebyla jinak možná; jeho opodstatněnost je tedy evidentní.
Uvedené ustanovení stojí na zásadě tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivity), neboť v řízení o žalobě, o něj se opírající, nejde o to, znovu projednat věc, v níž bylo rozhodováno o povinnosti k vyklizení bytu a stanovit práva a povinnosti z uložení této povinnosti vyplývající, ale jde o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením (ve spojení s pravomocným soudním rozsudkem, vydaným do 31.12.1991), obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy, účinné od 1.1.1992.
I když i v řízení o tomto nároku je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.), nemusí být určení jiného charakteru bytové náhrady jen výrazem později změněných poměrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že i v případech, kdy je ze zákona povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, je třeba zabývat se tím, zda nejsou v dané, konkrétní věci dány důvody k odepření náhrady za byt, uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. odůvodnění rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35). Posouzení důvodnosti nároku na bytovou náhradu z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. přichází v úvahu i v případech, kdy byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, a kdy se ten, v jehož prospěch byla povinnost k vyklizení stanovena, domáhá určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady, resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec (srov. např. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99, ze dne 18.5.2000, sp.zn. 26 Cdo 266/98).
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.6.1997, sp.zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 62).
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud dovodil, že při posuzování nároku žalovaného na bytovou náhradu v řízení podle článku III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., je nutno vycházet z platné právní úpravy, a to z ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. I když dovolací soud nesdílí jeho názor, že možnost úspěšného uplatnění nároku, opírajícího se o citované ustanovení je možno spojovat toliko se změnou poměrů oproti těm, jež zde byly v době vyhlášení původního rozsudku ukládajícího povinnost k vyklizení, je jeho právní posouzení ve výsledku správné.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit i pokud dovodil, že v dané věci nepřichází v úvahu postup podle §685 a násl. obč.zák., resp. že není nutná výpověď z nájmu bytu daná žalobci žalovanému. Námitkám dovolatele v tomto směru nelze přisvědčit. Jak bylo dovozeno výše, v řízení podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. nejde o to, znovu projednat věc, v níž bylo již pravomocně rozhodnuto o povinnosti vyklidit byt v závislosti na bytové náhradě, neboť tomu brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.; lze toliko, na základě výše citovaného přechodného ustanovení, nárok na bytovou náhradu opětovně posoudit. Ustanovení §711 obč.zák., na které dovolatel poukazuje, míří na případy zániku existujícího práva nájmu bytu. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť žalovanému právo nájmu bytu nesvědčí. Bylo-li mu totiž pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.4.1989, sp.zn. 15 C 51/89, zrušeno právo osobního užívání předmětného bytu, užíval žalovaný byt na základě práva, opírajícího se o ustanovení §186 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991. Toto právo již nebylo právem osobního užívání, ale toliko právem užívat byt do zajištění bytové náhrady, a proto nemohlo s účinností k 1.1.1992 dojít ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. k jeho zákonné transformaci na právo nájmu bytu. I když i po uvedeném datu žalovaný užíval předmětný byt právem (§712 odst. 6 obč.zák.) nejednalo se o právo nájmu bytu; nelze tedy dovozovat, že postup podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. předpokládá zánik práva žalovaného předmětný byt užívat způsobem předvídaným v ustanovení §711 obč.zák., když posléze citované ustanovení dopadá pouze na právo nájmu bytu, a takovéto právo žalovanému nesvědčí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. není dán.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu jen z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší, aby se v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., zabýval posouzením správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění. Se zřetelem k uvedenému dovolací soud nemohl v projednávané věci přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani další argumenty dovolatele, opírající se o ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k existenci takovéto vady ostatně dovolací soud přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Mezi tyto vady řízení patří zejména procesní vady při připouštění a provádění důkazů. Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká; jeho námitky o existenci tzv. jiné vady řízení se týkají tvrzených pochybení soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci, z něhož vycházel i soud odvolací. Neúplnost nebo nesprávnost skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. v případě, že odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; tímto důvodem se však dovolací soud - jak bylo výše dovozeno - nemohl v souzené věci zabývat.
Jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nebyly dovoláním tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolací soud neshledává rovněž, že by řízení bylo zatíženo zmatečností (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), tj. vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vycházeje z těchto závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty prvé o.s.ř., a žalobcům, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání, snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více účastníků, jež za každého ze žalobců činí 400.-Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v paušální částce náhrad ve výši 75.- Kč za každého ze žalobců (§13 odst. 3 citované vyhlášky), kteréžto náklady je žalovaný povinen zaplatit žalobcům (oprávněným vzhledem k povaze uplatněného práva společně a nerozdílně) v třídenní pariční lhůtě k rukám jejich právního zástupce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. září 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová