ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1178.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1178/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce O. Z. proti žalovanému P. M., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. č. P. 6, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 307/97, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č. j. 19 Co 201/99-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. dubna 1999, č. j. 19 Co 201/99-50, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 24. listopadu 1998, č. j. 9 C 307/97-33, jímž bylo řízení o vyklizení sporného bytu („bytu č. 11 o velikosti 1+1, II. kategorie, situovaného v 1. poschodí napravo od schodiště v domě v P., M. 19b/855") přerušeno „do pravomocného rozhodnutí ve věci č. j. 17 C 56/98 ...". Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jsou dány důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř."), jelikož ve věci sp. zn. 17 C 56/98 Obvodního soudu pro Prahu 6 probíhá řízení, v němž „bude posouzen vztah obou účastníků ke spornému bytu a je proto v rozporu s procesní ekonomikou řízení, aby k posouzení téže otázky běžela souběžně tři řízení" (v další věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. Nc 46/97 se P. M. domáhá proti M. č. P. 6 a O. Z. určení práva nájmu bytu).
Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 písm. f/ (správně §237 odst. 1 písm. f/) o. s. ř, namítaje existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. Uvedl, že napadeným rozhodnutím mu bylo znemožněno jednat o podané žalobě před soudem, což považuje za „odmítnutí spravedlnosti". Má za to, že v dané věci nejsou dány podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., neboť žaloba byla podána dříve, než bylo zahájeno řízení ve věci sp. zn. 17 C 56/98 Obvodního soudu pro Prahu 6. Současně je přesvědčen, že v posléze uvedené věci nebude řešena žádná z prejudiciálních otázek, které jsou významné pro posouzení věci sp. zn. 9 C 307/97, a navíc výrokem soudu ve věci sp. zn. 17 C 56/98 nemůže být dotčen jeho vztah ke spornému bytu; především je však přesvědčen, že žaloba podaná v této věci nemůže být proti němu úspěšná. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (podle části věty za středníkem je ovšem dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, nepřípustné rovněž) a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 o. s. ř. nejsou rovněž naplněny, neboť usnesení o přerušení řízení (a tedy ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující) není usnesením ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na níž poukazuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za "postup soudu v průběhu řízení" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatel (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že bylo rozhodnuto o přerušení řízení, ač pro to (podle jeho názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení", dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 645/98.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř.; proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková