ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1235.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1235/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně B. K. proti žalovanému P. K., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 195/94, o dovolání žalovaného a I. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 1998, č. j. 11 Co 372/98, 11 Co 373/98-93, takto:
I. Dovolání I. K. se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků a I. K. nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. září 1998, č. j. 11 Co 372/98, 11 Co 373/98-93, odmítl jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 26. března 1998, č. j. 11 C 195/94-62 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. března 1998, č. j. 11 C 195/94-73), jímž bylo zrušeno právo společného nájmu „bytu sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v přízemí domu čp. 1748, Ch. ulice v P.\", rozhodnuto, že byt bude dále užívat žalobkyně, žalovanému uloženo, aby byt vyklidil a vyklizený žalobkyni odevzdal „do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěno náhradní ubytování\", a zastaveno řízení o návrhu na vydání předběžného opatření; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto rovněž o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně (včetně doplňujícího rozsudku) byl žalovanému doručován do vlastních rukou prostřednictvím pošty, že pošta jej dne 4. května 1998 uvědomila o tom, že zásilka bude doručována opětovně, a jelikož i opětovné doručení zůstalo bezvýsledným, byla zásilka dne 5. května 1998 uložena na poště. Žalovaný si zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedl. Jelikož poslední den uvedené lhůty připadl na svátek 8. května, nastaly účinky náhradního doručení - vzhledem k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. - v pondělí dne 11. května 1998, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 12. května 1998 a uplynula marně dne 26. května 1998. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., dovodil, že odvolání žalovaného, podané k poštovní přepravě dne 4. června 1998, bylo podáno opožděně. Skutečnost, že žalovaný převzal rozsudek soudu prvního stupně až dne 20. května 1998, nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaný a I. K. dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ a §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a v němž s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o. s. ř. Namítli, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. nezabýval otázkou, zda se žalovaný v inkriminované době zdržoval v místě doručení. Fikce náhradního doručení ve smyslu §47 odst. 2 o. s. ř. se nemůže v daném případě uplatnit proto, že ve skutečnosti se právě v této době v místě doručení nezdržoval (na základě příkazu svého zaměstnavatele plnil v době od 4. května 1998 do 19. května 1998 pracovní úkoly v jeho pobočce mimo P.). Šlo o neplánovaný pobyt mimo bydliště, který se neplánovaně a neočekávaně prodlužoval a žalovaný tak dopředu nevěděl, jak dlouho se bude mimo místo doručování zdržovat, takže nemohl ani např. požádat o zaslání rozsudku na adresu, na níž se v té době zdržoval. Jelikož vyrozumění o uložení zásilky na poště našel až po svém návratu do místa doručování ve večerních hodinách dne 19. května 1998, vyzvedl si zásilku následující den, tj. 20. května 1998, a odvolání podal v 15-ti denní lhůtě počítané od tohoto data. Proto „měla být věc po právní stránce posouzena z hlediska ustanovení §47 o. s. ř. tak, že den vyzvednutí byl den doručení ...\". Odmítl - li odvolací soud odvolání jako opožděné - pokračoval už pouze žalovaný - byla mu současně v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. žalovaný a I. K. dovozují z toho, že „odvolací soud považuje osobu žalobce i nadále za účastníka řízení, i když tento jím nikdy nebyl\". Na to navázali konstatováním, že žalobkyni nemohlo vzniknout užívací právo k bytu, protože původně šlo o byt služební, a pokračovali, že „žalobce není aktivně legitimován, tudíž nemůže být účastníkem řízení před soudem I. stupně ani účastníkem v souvislosti s usnesením, které vydal odvolací soud ...\". Dodali, že naopak v rozporu se zákonem „nebyla před OS Praha 8 předvolána\" I. K., „takže jí bylo popřeno užívací právo k tomuto bytu ...\". Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dovolání nemůže být přípustné. Nikoliv nesprávným postupem soudu, nýbrž „vlastní chybou a závažným pochybením advokátní kanceláře\" nebylo odvolacímu soudu předloženo „zdůvodnění zmeškání lhůty pro odvolání\". Navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto\".
Nejvyšší soud České republiky se v první řadě zabýval dovoláním I. K.
Z ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovolání může podat účastník původního řízení (popřípadě jeho právní nástupce).
Občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice účastníků řízení. První dvě definice jsou uvedeny v §90 o. s. ř., třetí definici uvádí §94 o. s. ř. Pro účely dané věci není zapotřebí se zabývat druhou a třetí definicí účastníků řízení, obsaženou v §90 větě za spojkou „nebo\" a v §94 o. s. ř. Je tomu tak proto, že podle druhé a třetí definice se zakládá účastenství v tzv. nesporném řízení a v některých řízeních podle části druhé („Činnost soudu před zahájením řízení\") občanského soudního řádu (druhá definice), a v řízeních, která mohou být zahájena i bez návrhu, resp. v řízení o neplatnost manželství (třetí definice), a v daném případě o žádné z těchto řízení nešlo.
V tzv. řízení sporném, kterým je i řízení v projednávané věci, jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný), tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (žalobě) označil za odpůrce (žalovaného) - první definice účastníků řízení, obsažená v §90 větě před spojkou „nebo\" o. s. ř. Tato definice účastníků řízení se uplatní i v dané věci.
Ze spisu vyplývá, že I. K. nebyla účastnicí a ani vedlejší účastnicí řízení. Protože z pohledu ustanovení §240 odst. 1 a §90 věty před spojkou „nebo\" o. s. ř. byl oprávněn podat dovolání jako účastník řízení pouze žalovaný, tj. ten, jehož žalobkyně v žalobě označila za žalovaného, bylo dovolání I. K. ve smyslu §243b odst. 4 ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem a označuje způsobilé dovolací důvody, které žalovaný podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., opřel - li přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s. ř., a §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tvrdí - li, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti mají především fyzické osoby (§7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „občanský zákoník\"); mají ji rovněž právnické osoby (§18 odst. 1 občanského zákoníku) a také stát, který - pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů - je považován za právnickou osobu (§21 občanského zákoníku).
Žalobkyně jako fyzická osoba tak má způsobilost být účastnicí řízení. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 25. srpna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 4 z roku 2000. Dovodil v něm, že v žalobě označený účastník, je - li fyzickou nebo právnickou osobou, je procesně legitimován; podle toho, zda vystupuje na straně navrhovatele (žalobce) nebo na straně odpůrce (žalovaného), je rozlišována aktivní nebo pasivní procesní legitimace. Námitka dovolatele, že žalobkyně neměla způsobilost být účastnicí řízení a že usnesení odvolacího soudu je tak postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tudíž důvodná není, a přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Lze dodat, že žalovaný sice s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. namítá nedostatek způsobilosti žalobkyně být účastnicí řízení, avšak ve skutečnosti - vzhledem k obsahové konkretizaci této námitky - tvrdí nedostatek její aktivní věcné legitimace, která představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Snaží se tak u žalobkyně zpochybnit její způsobilost být účastnicí řízení tvrzením nedostatku její aktivní věcné legitimace. V této souvislosti lze pro stručnost odkázat na další právní závěr, který Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutí zmíněném v předchozím odstavci, totiž závěr, podle něhož jestliže ten, kdo byl označen jako (odpůrce) žalovaný (má pasivní procesní legitimaci), není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v řízení jde, soud žalobu zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Z toho vyplývá, že nedostatek aktivní věcné legitimace podle hmotného práva nemá žádný vliv na způsobilost být účastníkem řízení podle procesního práva.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za \"postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatel (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že odvolací soud odmítl jako opožděné jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač pro to (podle jeho názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo opožděné), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu \"v průběhu řízení\" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\", dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 645/98.
Za této situace nelze přípustnost dovolání dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Jiné vady podřaditelné ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud podle §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítl jako opožděné jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, lze žalovanému dát za pravdu, že přípustnost takového dovolání vyplývá především z ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Po obsahové stránce lze dovolací námitky podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 věty první o. s. ř. se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku. Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Ve smyslu citovaných ustanovení je podmínkou pro závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou okolnost, že se adresát písemnosti (který nebyl zastižen) v místě doručení zdržuje. Pro účinnost náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou je přitom podstatné, aby se adresát písemnosti zdržoval v místě doručení v době, kdy byl vyzván doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti (srov. Občanský soudní řád, Komentář, Praha, Panorama 1985, I. díl, str. 273), nikoli tedy v době uložení písemnosti, resp. ve dnech, kdy plynula úložní doba.
Z obsahu spisu (doručenky na č. l. 72 verte) plyne, že první pokus o doručení zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou žalovaného, byl učiněn dne 4. května 1998, kdy byla zanechána výzva, druhý pokus pak dne 5. května 1998, kdy byla písemnost uložena na poště a adresát byl o tom vyrozuměn. Z obsahu doručenky dále vyplývá, že žalovaný převzal zásilku osobně na poště dne 20. května 1998. Z otisku podacího razítka pošty, obsaženého na obálce, v níž se nacházelo odvolání žalovaného (č. l. 78 spisu), se pak podává, že odvolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 4. června 1998.
Dovolací soud provedl prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 2 o. s. ř.) důkazy k prokázání dovolacího tvrzení, jímž žalovaný zpochybňoval naplnění předpokladů účinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně poukazem na to, že se v době od 4. května 1998 do 19. května 1998 v místě doručení nezdržoval.
Z výpovědi svědka V. Č., který jako advokát zaměstnával žalovaného coby advokátního koncipienta v době od měsíce října 1997 do 30. června 1999, bylo zjištěno, že sídlí na adrese P., P. 9 a má rovněž pracoviště na adrese V. 276, což je rodinný dům v okrese K., jehož je spoluvlastníkem. Svědek sice připustil, že někdy v době od 4. května 1998 do 19. května 1998 žalovaný jako advokátní koncipient na jeho pracoviště do D. dojížděl a mohl se tam zdržovat v souvislosti s trestními věcmi, v nichž svědka jako advokáta zastupoval. I když v domku v D. je přespání možné, nemá však žádné poznatky o tom, zda tam žalovaný v uvedené době přespával, resp. zda se tam zdržoval 24 hodin denně, a kde pobýval po práci, neboť svědek jej nekontroloval. Stejně tak mu není známo, zda v této době byl žalovaný jako advokátní koncipient u výslechu v sobotu či v neděli. Jde - li o potvrzení ze dne 29. října 1998 na č. l. 105 spisu, v němž je, jak zjistil dovolací soud, uvedeno, že v době od 4. května 1998 do 19. května 1998 se žalovaný zdržoval na pracovišti svědka v D. 276, kde zajišťoval úkoly svědkem uložené, svědek z popsaných důvodů a také proto, že „neví, zda je na tomto potvrzení jeho podpis\" (žalovaný „měl běžně k dispozici jeho razítko\"), nepotvrdil správnost zde uvedených údajů.
Z těchto důkazů dovolací soud nemohl učinit závěr ve prospěch dovolacího tvrzení žalovaného, tj. ve prospěch tvrzení, že se v době od 4. května 1998 do 19. května 1998 v místě doručení nezdržoval. Je tomu tak proto, že z důkazu výslechem svědka V. Č., jímž současně nebyla doložena pravdivost potvrzení ze dne 29. října 1998 na č. l. 105 spisu, takové zjištění učinit nelze.
Jestliže žalovaný neprokázal své tvrzení o neúčinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně (včetně jeho doplňujícího rozsudku), je právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání správný. Dovolání žalovaného tak nelze považovat za důvodné a proto jej dovolací soud podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly; jelikož náhrada nákladů řízení připadá v úvahu pouze mezi účastníky řízení a I. K. účastnicí (ani vedlejší) řízení nebyla, bylo rovněž ve vztahu k ní rozhodnuto, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová