ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1326.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1326/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. C., s. r. o proti žalovanému R. H., o zaplacení částky 74.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 481/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2000, č.j. 25 Co 41/99-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 19. 10. 1998, č.j. 3 C 481/98-18, výrokem označeným římskou číslicí I., zavázal žalovaného R. H. zaplatit žalobci K. C. s. r. o. jako nájemné za pronajaté pozemky částku 74.480,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku. Výrokem označeným římskou číslicí II. zamítl žalobu ohledně “zbytku požadovaného úroku z prodlení” v částce 59,90 Kč a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení částkou 11.748,- Kč (výrok označený římskou číslicí III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 1. 2000, č.j. 25 Co 41/99-57, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně “ve výroku označeném I.”, změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení co do výše přisouzené náhrady, vyslovil, že “rozsudek okresního soudu zůstává jinak nedotčen” a zavázal žalovaného nahradit žalobci i náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím Okresního soudu v Semilech dovolání, v němž se označil jako “Žalobce: A.-f.-R. H.”, a které adresoval Vrchnímu soudu v Praze. Přípustnost dovolání opřel o odkaz na ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že je podáno “z důvodu §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.”. Vytkl odvolacímu soudu, že se - stejně jako soud prvního stupně - nevypořádal s “právní legitimací strany žalované”, a že také nesprávně posoudil okolnost, že “žalovaný” (správně žalobce) uplatňuje právo, které mu nepřísluší. V téže souvislosti dovolatel tvrdil, že s předmětem, z něhož má být plněno nájemné, nemůže žalobce disponovat a z něho “profilovat”, a že navíc onen předmět nájmu byl vytvořen dovolatelem a jeho rodinou. Vycházeje z názoru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl dovolatel, aby “Vrchní soud v Praze” toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ), a má v zásadě náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., i když je v něm jako soud funkčně příslušný pro dovolací řízení mylně označen Vrchní soud v Praze (od 1. 1. 1996 je podle §10a o. s. ř. dovolacím soudem pouze Nejvyšší soud), a i když nepřesně označuje zákonné ustanovení, pod které žalovaný podřadil uplatněný dovolací důvod (dovolací důvody jsou od 1. 1. 1996 obsaženy v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř., nikoli tedy v §241 odst. 2 o. s. ř., jak se v dovolání uvádí).
Dovolací soud se především musel zabývat přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují především ustanovení §238 a §239 o. s. ř. Dovolatel sám odkazuje na §238 odst. 1 o. s. ř., aniž by ovšem blíže specifikoval, kterou část označeného ustanovení má na mysli. Přitom dovolání je přípustné jednak podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jednak podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve zkoumaném případě má rozsudek odvolacího soudu povahu měnícího rozhodnutí pouze ve vztahu k prvostupňovému výroku o nákladech řízení, nikoli tedy ve věci samé, takže přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovodit nelze. Aplikace ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. rovněž nepřichází v úvahu, neboť rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 10. 1998 byl jeho prvním rozsudkem v této věci.
Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., protože odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, a rovněž nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., když schází základní předpoklad uvedený v označeném ustanovení - návrh účastníka (v daném případě žalovaného) na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Vady vyjmenované formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Nezbývá tak, než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat důvodností námitek vznesených dovolatelem proti právnímu posouzení věci, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. června 2000
JUDr. Hana Müllerová, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková