ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1346.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1346/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. Č. proti žalovanému J. Č., o zrušení práva společného nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 9 C 257/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 27.5.1997, č.j. 9 C 257/94-93 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23.6.1995, č.j. 9 C 257/94-35, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18.1.1996, č.j. 21 Co 569/95-65), rozhodl stejně jako ve svém v pořadí prvém rozsudku, tj. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 48, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 8. nadzemním podlaží domu č.p. 1940 v K. ulici v P. (dále \"předmětný byt\"), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169 (poté, co jeho rozsudek ze dne 4.3.1998, č.j. 11 Co 576/97-115, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.11.1999, č.j. 26 Cdo 1428/98-160), rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Dále zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ani \"po doplnění dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř. (které navrhováno k právně relevantním skutečnostem nebylo), není důvodu odchýlit se od skutkových zjištění soudu I. stupně\". Ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a dovodil, že za situace, kdy nebylo možno přihlédnout k zákonným hlediskům - k zájmu nezletilých dětí (když děti účastníků jsou zletilé) a ke stanovisku pronajímatele (které je neurčité), obvodní soud správně přihlédl k dalším hlediskům, a to k hledisku účelného využití bytu, ke skutečnosti, že žalovaný znemožnil žalobkyni užívat jejich předchozí společný byt, a ke zdravotnímu stavu dcery účastníků, kterážto hlediska shledal na straně žalobkyně. Odvolací soud dále poukázal na hledisko majetkových poměrů účastníků (kteréžto jsou lepší na straně žalovaného), a ke skutečnosti, že se žalovaný dlouhodobě zdržuje v zahraničí. Protože i obě posléze uvedené okolnosti svědčí taktéž ve prospěch žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o určení žalobkyně další nájemkyní předmětného bytu. Za tohoto stavu neshledal rozhodnými hledisky okolnost, že se žalovaný zasloužil o získání předmětného bytu a že splácí úvěr na byt poskytnutý. Rovněž tak se ztotožnil s závěrem obvodního soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu nelze s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vázat na zajištění bytové náhrady. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (vysloveného v projednávané věci ve shora označeném rozsudku, podle něhož při posouzení nároku rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, na bytovou náhradu z hlediska ust. §3 odst. 1 obč.zák., je rozhodná nejen okolnost, že rozvedenému manželovi svědčí jiný právní důvod bydlení, ale i jiné okolnosti, nastalé po rozvodu manželství, např. to, že se rozvedený manžel, jemuž svědčil právní důvod užívání jiného bytu, tohoto právního důvodu vzdal, příp. jej nerealizoval, aniž měl pro takovéto jednání vážné důvody), odvolací soud přihlédl při posuzování nároku žalovaného na bytovou náhradu k tomu, že žalovaný je většinovým spoluvlastníkem obytného domu, a že v průběhu roku 1995 (po rozvodu manželství účastníků, a poté, co byl podán návrh v souzené věci) souhlasil se změnou účelu užívání tří bytových jednotek v tomto domě se nacházejících na nebytové prostory. Dovodil, že žalovaný měl právní i faktickou možnost vyřešit svoje bytové poměry, a že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil. Žalovaným tvrzený důvod, že původní byt účastníků v tomto domě změnil na nebytový prostor, který poskytl své sestře náhradou za to, že se zavázala provést rekonstrukci střechy domu na své náklady, nebyl v řízení prokázán. Odvolací soud neshledal vážnými ani další žalovaným tvrzené (avšak relevantními důkazy neprokázané) finanční důvody, které jej vedly ke změně dalších dvou bytů v domě na kanceláře, neboť žalovaný k této změně přistoupil poté, kdy žalobkyně podala návrh v dané věci, a kdy mu bylo známo, že účastníci nemají jinou možnost řešení své bytové situace. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v dané věci nebyla řešena otázka dosud judikaturou neřešená či nesjednocená, a že byl při rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil poukazem na ust. §239 odst. 2 o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Uvádí, že \"zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávně posoudily hlediska, která svědčí ve prospěch každého z účastníků řízení, když jako výlučného nájemce bytu určily žalobkyni\". Polemizuje s hodnocením hledisek, jež byly zohledněny ve prospěch žalobkyně a namítá, že obě děti účastníků by zůstaly v předmětném bytě bydlet i tehdy, kdyby byl určen nájemcem bytu žalovaný, a že jeho příjmy z nemovitosti, kterou má ve spoluvlastnictví se svojí sestrou (a v níž se nachází 11 obsazených bytů a 3 kanceláře), jsou nulové. Poukazuje na svoje zásluhy o získání předmětného bytu, na to, že splácí půjčku na jeho pořízení a dovozuje, že tyto okolnosti, jež svědčí v jeho prospěch, měly být pro rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu rozhodující. Poukazuje dále na to, že v jeho prospěch svědčí i další hlediska, která byla soudem opomenuta, a to \"širší okolnosti rozvratu manželství účastníků\" a \"vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů\". Dovolatel má za to, rozsudky soudů obou stupňů (jejichž důsledkem je zánik jeho členství v družstvu) utrpěl \"újmu na svém základním právu sdružovat se s jinými na ochranu svých sociálních zájmů, chráněného čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\". Namítá, že jeho bytová potřeba není žádným způsobem zabezpečena, a že měl vážné důvody pro změnu účelu užívání bytů v domě, jehož je spoluvlastníkem, které spočívaly v havarijním stavu tohoto domu; tuto skutečnost pak dokládá znaleckým posudkem, datovaným 25.5.2000. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, namítla, že dovolání je v dané věci nepřípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Dovolatel nenamítá (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady působící zmatečnost, pro které je možno podle §237 odst. 1 o.s.ř. napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným odvolacím rozsudkem stejně, jako ve svém v pořadí prvém rozsudku.
Protože v posuzované věci není dán ani zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, zabýval se dovolací soud otázkou, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak se - s odkazem na §239 odst. 2 o.s.ř. - domnívá dovolatel. Žalobce totiž v odvolacím řízení navrhl, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, odvolací soud však jeho návrhu nevyhověl.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 o.s.ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají); dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. lze tedy odůvodnit jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok odvolacího soudu.
V projednávané věci odvolací soud především řešil pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení §705 odst. 3 obč.zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu bytu manžely.
Podle ustanovení §705 odst. 2 věty druhé o.s.ř., nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu družstevního bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství manželů v družstvu. Podle ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. soud při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Výklad ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. je řešen např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27. Byl zde vysloven právní názor, že ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvedený právní názor odpovídá ustálenému výkladu uvedeného ustanovení, zastávanému dovolacím soudem a byl vysloven již např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1994, sp.zn. 2 Cdon 9/94, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 8, ročník 1994, str. 291.
Pokud jde - vedle hledisek uvedených v §705 odst. 3 obč.zák. - o další hlediska, jež soud bere v úvahu, jsou i nadále využitelné (přes změnu hmotněprávní úpravy) zobecňující závěry obsažené především v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1970, pod pořadovým číslem 78. Podle tohoto judikátu jde zejména o širší okolnosti rozvratu manželství, sociální (jmenovitě s ohledem na možnosti nového uspořádání bytových poměrů) poměry manželů, jejich zásluhy o získání bytu apod. Podle ustáleného výkladu zastávaného v soudní praxi soud přihlédne též např. k hledisku účelnosti využití bytu.
Pokud jde o dovoláním namítané hledisko \"vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů\", které je třeba dle názoru dovolatele vzít při rozhodování podle §705 odst. 3 obč.zák. v úvahu, nelze tomuto hledisku přiznat pro rozhodování soudu podle citovaného ustanovení právní relevanci. Jak bylo dovozeno již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14 (od něhož nebyl dle poznatků dovolacího soudu zaznamenán v soudní praxi odklon), rozhodnutí o dalším užívání družstevního bytu není vázáno na to, aby se současně rozhodovalo i o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. I když určením, který z rozvedených manželů bude jako člen družstva byt dále užívat, je řešena i otázka členského podílu v bytovém družstvu, jenž bude muset připadnout tomu, kdo se stal uživatelem bytu jako člen družstva, je vypořádání hodnoty členského podílu věcí vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) rozvedených manželů.
Z uvedeného je zřejmé, že právní otázka výkladu ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. není otázkou zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil; odvolací soud přitom vycházel při vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle §705 odst. 3 obč.zák. z konstatní judikatury.
Námitka dovolatele, že důsledkem rozhodnutí soudu v dané věci je zásah do jeho ústavně zaručeného práva, \"chráněného čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\", není případná. Specifický způsob zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu je stanoven přímo zákonem (§705 odst. 2 věta druhá obč.zák.) a jeho účelem je upravit - v návaznosti na zánik společného nájmu bytu - právní vztah rozvedených manželů k družstvu, vzniklý taktéž na základě zvláštní úpravy, obsažené v ustanovení §703 odst. 2 větě druhé obč.zák.; v této souvislosti nelze přehlédnout, že občanský zákoník upravuje i další způsob zániku společných majetkových práv manželů rozhodnutím soudu (srov. §150 odst. 3 obč.zák.). Dovolací soud přitom neshledal v soudní praxi nejednotu ve výkladu ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč.zák. Ostatně uvedený způsob zániku společného členství manželů v družstvu nebrání osobě, které takto členství zaniklo, v realizaci jejího ústavně zakotveného práva sdružování v souladu s příslušnou právní úpravou a stanovami družstva (a v tom, aby se takto případně stala členem téhož družstva).
Další právní otázkou, jež byla v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná, je otázka, zda lze rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, odepřít právo na bytovou náhradu, a to na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Podle uvedeného ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných. Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, pod pořadovým číslem 30) dovodila, že rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, je možno výjimečně odepřít právo na náhradu za byt, a to především tehdy, jestliže je bytová potřeba manžela uspokojena tak, že mu svědčí právní důvod k užívání jiného bytu. Názor, že bytová náhrada může být odepřena, jsou-li tu důvody uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., zastává soudní praxe i po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. odůvodnění rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35), od něhož nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Uvedený názor odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu i ve vztahu k posouzení nároku rozvedeného manžela, který má vyklidit byt, na bytovou náhradu (srov. např. výše označený rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. 26 Cdo 1428/98-160, vydaný v souzené věci).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolacímu přezkumu předložené právní otázky nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 1 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému nárok.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková