ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1351.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1351/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce A. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) N. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 138/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 1999, č. j. 11 Co 588/98-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 1999, č. j. 11 Co 588/98-51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 1998, č. j. 6 C 138/97-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. července 1998, č. j. 6 C 138/97-36, vyhověl žalobě a uložil žalovaným, aby vyklidili a žalobci vyklizený předali „do šesti měsíců od právní moci rozsudku\" dům čp. 53 s pozemky parcelní číslo č. 526 („stavební parcelou\") a č. 527 („zahradou\"), to vše v katastrálním území B., ulice N. 37, P. (dále jen „nemovitosti\"). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 1999, č. j. 11 Co 588/98-51, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil vyklidit a žalobci vyklizené nemovitosti odevzdat „do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt\". Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že od 18. listopadu 1994, kdy se žalobce na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 1994, č. j. 11 C 395/91-47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1994, č. j. 23 Co 196/94-60, stal vlastníkem nemovitostí, užívají je žalovaní bez právního důvodu a je proto namístě, aby žalobci byla poskytnuta ochrana ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"). Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že zamítnutí žaloby s poukazem na ustanovení §3 obč. zák. by bylo v rozporu „s úmyslem zákonodárce vysloveným v zákoně č. 87/1991 Sbírky\", a žalovaným k vyklizení nemovitostí poskytl pouze šesti měsíční lhůtu, během níž si měli zajistit „odpovídající bytovou náhradu\", vázal odvolací soud jejich vyklizení na „zajištění náhradního bytu\". Dospěl totiž - s poukazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí\") - k závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§835 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Vzhledem ke zjištěným okolnostem považoval za odpovídající bytovou náhradu náhradní byt a v této souvislosti odkázal na ustanovení §712 odst. 2 věta první a druhá obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že pokládá za nesprávný právní názor, podle něhož je zapotřebí vyklizení nemovitostí žalovanými vázat na zajištění náhradního bytu. Odvolacímu soudu především vytkl, že se v řízení nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z roku 1984, na jejímž základě žalovaní nemovitosti nabyli, a v této souvislosti zdůraznil, že nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy a při jejich nabytí byli protiprávně zvýhodněni. Současně namítl, že nelze mechanicky vycházet z právního názoru přijatého v uveřejněném rozhodnutí, nýbrž „musí být zkoumány podmínky, za nichž k zániku vlastnického práva došlo\". Zatímco v uveřejněném rozhodnutí vlastnické právo jednoho z původních spoluvlastníků zaniklo „na základě vypořádání spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků\", došlo v dané věci k zániku vlastnického práva žalovaných proto, „že při získání předmětných nemovitostí byli ... neoprávněně zvýhodněni a ... získali je v rozporu s právními předpisy\". Má - li žalobce zajistit žalovaným náhradní byt, je tím „negována dohoda o vydání věcí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích\", neboť je jím přiznán nárok na rovnocennou náhradu za věc, kterou jsou povinni vydat. Takové rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy - bezdůvodně zvýhodňuje žalované na úkor žalobce i tím, že nesprávně váže vyklizení pozemku parcelní číslo 527 - zahrada na zajištění náhradního bytu pro žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Pokládají za nesprávné zpochybňování platnosti kupní smlouvy z roku 1984, neboť povinnými osobami k vydání nemovitostí se mohli stát pouze za předpokladu, že se stali jejich vlastníky. Nesouhlasí rovněž s názorem, že žalobce se stal vlastníkem nemovitostí na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"); jsou přesvědčeni, že vlastnické právo žalobce „vzniklo teprve právně účinným vydáním předmětu vydání\". Jinak se ztotožnili s právním názorem odvolacího soudu, vázal-li vyklizení domu na zajištění náhradního bytu; zde poukázali rovněž na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, podle něhož spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady (§712 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), a že je - pokud směřuje proti výroku o povinnosti žalovaných vyklidit nemovitosti po zajištění náhradního bytu - podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady - je od 1. ledna 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3-4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je důvodné.
Dovolací námitku týkající se neplatnosti kupní smlouvy z roku 1984 z důvodu protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí, resp. z důvodu jejich nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, však za důvodnou pokládat nelze. Na neplatnost zmíněné kupní smlouvy totiž nelze usoudit z protiprávního zvýhodnění, resp. z nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak se v dovolání pokouší žalobce. Existence těchto skutečností měla v daném případě za následek naplnění skutkové podstaty podle §4 odst. 2 restitučního zákona a tudíž posouzení žalovaných jako osob povinných k vydání nemovitostí ve smyslu citovaného ustanovení restitučního zákona (srovnej rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 1994, č. j. 11 C 395/91-47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1994, č. j. 23 Co 196/94-60). Stejně tak není důvodná námitka neoprávněného zvýhodnění žalovaných v důsledku toho, že rozhodnutím odvolacího soudu je vyklizení pozemku parcelní číslo 527 - zahrada nesprávně vázáno na zajištění náhradního bytu pro žalované. Bytovou náhradu je totiž zapotřebí chápat jako náhradu za dům (nikoliv zahradu), který mají žalovaní podle rozsudku odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vyklidit.
V projednávané věci vyšel odvolací soud - s odkazem na uveřejněné rozhodnutí - správně z názoru, že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení §712 odst. 2, věty první a druhé, obč. zák., a dospěl k závěru, že povinnost žalovaných k vyklizení nemovitostí je nutno vázat na zajištění bytové náhrady (v podobě náhradního bytu). Odvolací soud nepochybil, pokud - ve shodě s citovaným judikátem - dovodil, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se analogicky (§853 obč. zák.) použijí ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhradu za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Přehlédl však, že i v těchto případech - opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) - je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž ve svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci se odvolací soud otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval a žalobce mu absenci právního posouzení věci v tomto ohledu prostřednictvím námitek uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí v dovolání vytýká. Přitom v řízení byly tvrzeny okolnosti, které by mohly mít pro právní posouzení věci ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. význam, avšak odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - je bez dalšího pominul. Jde např. o okolnost, že žalovaní „odmítají umožnit žalobci kontrolu stavu rozvodů plynu, elektrické energie a vody a ohrožují tak jeho majetek ...\", odmítají žalobci vstup na nemovitosti, přes výzvu mu neplatí nájemné apod. Právní posouzení věci tak zůstalo neúplné, a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (ten se aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval pouze v rámci posouzení důvodnosti uplatněného nároku na vyklizení nemovitostí), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Protože výrok o povinnosti byt vyklidit a výrok, vážící tuto povinnost na zajištění bytové náhrady, jsou nároky nedílné a nemohou samostatně nabýt právní moci a tato zásada platí i v řízení odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zrušil dovolací soud i výrok o povinnosti k vyklizení, jehož sepětí s přezkoumávaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková