ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1434.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1434/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyň A) C. spol. s r. o., B) D. s.r.o., C) C. V. spol s r. o., D) P. s.r.o., proti žalovanému M. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 190/95, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2000, č. j. 22 Co 37/99-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. února 2000, č. j. 22 Co 37/99-80, odmítl jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 6. září 1999, č. j. 23 C 190/95-70, jímž bylo žalovanému uloženo „vyklidit byt o jednom pokoji a přísl. ve 3. podlaží domu čp. 681 v P., B. ulici, do 15 dnů od právní moci rozsudku\" a nahradit žalobkyním náklady řízení.
Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručován do vlastních rukou prostřednictvím pošty, že pošta jej dne 7. prosince 1999 uvědomila o tom, že zásilka bude doručována opětovně, a jelikož i opětovné doručení zůstalo bezvýsledným, byla zásilka dne 8. prosince 1999 uložena na poště. Žalovaný si zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedl. Jelikož poslední den uvedené lhůty připadl na sobotu 11. prosince 1999, nastaly účinky náhradního doručení - vzhledem k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. - v pondělí dne 13. prosince 1999, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 14. prosince 1999 a uplynula marně dne 28. prosince 1999. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., dovodil, že odvolání žalovaného, podané osobně u soudu prvního stupně dne 5. ledna 2000, bylo podáno opožděně. Skutečnost, že žalovaný převzal rozsudek soudu prvního stupně až dne 22. prosince 1999, nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.\"), a v němž současně namítl, „že mu v daném případě byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem\". Uvedl v něm, že „podle §47 odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí - li to předseda senátu. V daném případě byl doručován rozsudek, který se bezesporu doručuje do vlastních rukou. ... soud prvního stupně při doručování nepostupoval v souladu s §47 a §13 kancelářského řádu, tedy nepoužil na doručování řádnou doručenku. Za tohoto stavu nebylo možné pokládat rozsudek soudu prvního stupně za doručený a odvolací soud nemohl vydat usnesení, kterým se odvolání odmítá\". Žalovaný rovněž požádal, „aby dovolací soud v daném případě odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí\" Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem.
Namítl - li žalovaný, že mu v daném případě byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, opřel ve skutečnosti přípustnost dovolání rovněž o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za \"postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatel (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že odvolací soud odmítl jako opožděné jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač pro to (podle jeho názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo opožděné), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu \"v průběhu řízení\" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro přerušení řízení dány jsou), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\", dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 645/98.
Za této situace nelze přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dovodit. Jiné vady podřaditelné ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud podle §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítl jako opožděné jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, lze žalovanému dát za pravdu, že přípustnost takového dovolání vyplývá především z ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Po obsahové stránce lze dovolací námitky podřadit dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ve smyslu ustanovení §158 odst. 2 věty první o. s. ř. se do vlastních rukou doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku (srovnej rovněž §13 odst. 3 písm. c/ Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění Instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. 28/1999 a č. 3/2000 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky /dále jen „instrukce\"/, který na ustanovení §158 odst. 2 o. s. ř. odkazuje). Přitom podle §13 odst. 2 věty druhé instrukce má - li být písemnost doručena do vlastních rukou, použije se obálka s doručenkou s modrým pruhem a nemá - li být taková zásilka adresátu zaslána na nové místo jeho pobytu v případě, že se v místě určení zásilky nezdržuje, je nutno na ni ve smyslu §13 odst. 1 věty první instrukce zřetelně vyznačit, že zásilka nemá být za adresátem zaslána. Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z obsahu spisu (doručenky na č. l. 75 verte) plyne, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému, který neměl zástupce s plnou mocí pro celé řízení (srovnej §49 odst. 1 o. s. ř.), doručován v souladu s ustanovením §158 odst. 2 o. s. ř. (§13 odst. 3 písm. c/ instrukce) do vlastních rukou prostřednictvím pošty (§45 věta první o. s. ř.). Nelze souhlasit s dovolacími námitkami, že soud prvního stupně „nepoužil na doručování řádnou doručenku\" a že „při doručování nepostupoval v souladu s §47 (rozuměj o. s. ř.)\". Pro doručení byla totiž v souladu s ustanovením §13 odst. 2 věty druhé instrukce použita obálka s doručenkou s modrým pruhem, na níž bylo správně ve smyslu §13 odst. 1 věty první instrukce zřetelně vyznačeno „NEDOSÍLAT\". První pokus o doručení zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou žalovaného, byl učiněn dne 7. prosince 1999, kdy byla zanechána výzva, druhý pokus pak dne 8. prosince 1999, kdy byla písemnost uložena na poště a adresát byl o tom vyrozuměn. Z obsahu doručenky dále vyplývá, že žalovaný převzal zásilku osobně na poště dne 22. prosince 1999. Z otisku podacího razítka soudu prvního stupně se pak podává, že odvolání bylo podáno osobně u tohoto soudu dne 5. ledna 2000.
Žalovaný v dovolání ani netvrdil, že by se v místě doručení nezdržoval v době, kdy byl vyzván doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti. Je-li, jak vyplývá ze shora uvedeného, mylné jeho tvrzení o neúčinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně, je právní závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání správný. Dovolání žalovaného tak nelze považovat za důvodné a proto jej dovolací soud podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková