ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1552.2000.1
sp. zn. 26 CDO 1552/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. A., proti žalované N. Č. f. u., o neplatnost výpovědi nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 138/98, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č. j. 29 Co 485/98-34, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č.j. 29 Co 485/98-34, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 1998, č.j. 23 C 138/98-20, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi nájmu nebytových prostor, dané mu 12. 1. 1998, i žaloba na uložení povinnosti žalované nebránit žalobci v provádění rekonstrukčních prací. Žalobce byl současně zavázán nahradit žalované náklady řízení.
Odvolání, které žalobce proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal dne 24. 8. 1998 prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Z. J., bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1999, č. j. 29 Co 485/98-34, odmítnuto, když odvolací soud konstatoval, vycházeje přitom z obsahu doručenky připojené u č.l. 23, že rozsudek soudu prvního stupně byl právnímu zástupci žalobce doručen uložením podle §47 odst. 2 o. s. ř. dne 31. 7. 1998, zákonná patnáctidenní odvolací lhůta uplynula dnem 17. 8. 1998, a odvolání tedy bylo podáno opožděně (§218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a v němž namítal, že mu odvolací soud svým postupem odňal možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Pochybení odvolacího soudu spatřoval v tom, že tento soud „bez jakéhokoliv zjišťování, zda se právní zástupce žalobcův v místě doručení v kritickou dobu zdržoval či nezdržoval, vycházel z předpokladu, že se zde zdržoval a podle toho rozhodl, ačkoliv měl možnost ve věci nařídit jednání a tuto skutečnost zjistit". Dovolatel zároveň uvedl, že jeho právní zástupce se „mimo jiné i ze zdravotních důvodů (později se podrobil operaci srdce) zdržoval po převážnou část měsíce července a srpna 1998 na své rekreační chatě v S. n. Ú. v okrese P. - j.", odkud přibližně každé dva týdny zajížděl do Prahy, aby zajistil nejdůležitější a termínované úkoly pro své klienty. O těchto tvrzeních nabídl důkaz písemnými prohlášeními J. H. a advokátky JUDr. M. G.. Zdůraznil, že pošta nevrátila doručovanou zásilku soudu ihned po skončení třídenní lhůty podle §47 odst. 2 o. s. ř. , ale uložila ji do dne 12. 8. 1998, kdy ji vydala zástupci žalobce. Ten tak byl uveden v omyl o běhu odvolací lhůty a podle názoru dovolatele „právem měl za to, že k podání odvolání má dost času". Z uvedeného dovolatel vyvozoval, že odvolací soud „odmítl odvolání žalobce neprávem", protože nebyla splněna podmínka náhradního doručení stanovená v §47 odst. 2 o. s. ř. (aby se adresát zásilky obsahující prvostupňový rozsudek zdržoval v místě doručení). Navrhl proto, aby usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto žalobcovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil, a aby věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání. Dovolatel podřazuje uplatněný dovolací důvod ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., tvrdí-li, že mu postupem odvolacího soudu (nedůvodným odmítnutím odvolání jako opožděného) byla odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.); tuto právní kvalifikaci dovolacího důvodu však Nejvyšší soud nesdílí. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. významná, jde totiž jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv tedy při rozhodování) a jestliže šlo zároveň o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo jinými právními předpisy).
Tím, že zpochybňuje správnost závěru o opožděnosti odvolání, však dovolatel po obsahové stránce uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. výše citované tvrzení dovolatele, že odvolací soud „odmítl odvolání žalobce neprávem").
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. opožděně, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty podle §204 odst. 1 o. s. ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, uvedený závěr zahrnuje logicky i zjištění, že rozsudek byl účastníku doručen řádně; jen řádné doručení má za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, počne běžet odvolací lhůta. Posouzení, zda je v konkrétním případě tato podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle bodu 20 přílohy č. 5 vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovního řádu), ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen „poštovní řád"), písemnosti se i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. již zmíněný poštovní řád. Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...").
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou: potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti vyžadované přílohou 5. poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst.2, §204 odst. 1 a §218 odst.1 písm.a/ o. s. ř. přímo ze spisu (z doručenky v něm založené), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Důsledkem toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je povinnost účastníka, který tvrdí oproti údajům uvedeným v doručence opak (že stanovený postup doručování dodržen nebyl nebo že se adresát v místě doručování nezdržoval), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na účastníkovi tedy spočívá tzv. důkazní břemeno.
V daném případě se z doručenky připojené u č.l. 23 podává, že první marný pokus o doručení prvostupňového rozsudku právnímu zástupci žalobce, se uskutečnil dne 27. 7. 1998 a adresát nebyl doručovatelem zastižen ani dne 28. 7. 1998 po písemné výzvě, která mu byla zanechána; proto byla zásilka dne 28. 7. 1998 uložena na poště a adresát byl písemně vyzván, aby si ji do tří dnů vyzvedl s tím, že neučiní-li tak, považuje se poslední den lhůty za den doručení.
K prokázání uplatněného dovolacího důvodu provedl dovolací soud na základě důkazních návrhů dovolatele dokazování prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 1 věta druhá, odst. 2 o. s. ř.). Zjistil tak z výpovědi svědkyně J. H., že Mgr. Z. J. se v roce 1998 v měsíci červnu, červenci, srpnu a na počátku září zdržoval na chatě v S. u N., že byl dohodnut s JUDr. G. o tom, že ta bude za něho přebírat poštu, a že do P. jezdil jednou měsíčně nebo v případě potřeby častěji. Z výpovědi svědkyně JUDr. M. G. bylo zjištěno, že v roce 1998, kdy se žalobcův zástupce od června zdržoval na své chatě, požádal ji, stejně jako v jiných letech, aby za něho přebírala obyčejnou poštu i doporučené zásilky s výjimkou zásilek určených do vlastních rukou. Pokud bylo ve schránce sdělení, že žalobcovu zástupci se má doručit „pošta do vlastních rukou", sdělila svědkyně na příslušné poště, že adresát je „mimo Prahu" a žádala, aby „zásilku pozdrželi", protože Mgr. J. si pro doporučenou poštu chodil asi tak jednou za 14 dnů. Takto postupovala i v červenci 1998 a na poštovním úřadu tedy věděli, že Mgr. J. se zdržuje mimo své bydliště, Z výpovědi svědka Mgr. Z. J. pak bylo zjištěno, že JUDr. G. ho informovala i o uložení zásilky „s rozsudkem v této věci", zásilku mu na poště vydali poté, kdy přijel do P., bylo to však již po uplynutí třídenní lhůty.
Dovolací soud tedy shledává, že jakkoli Městský soud v Praze neměl důvod pochybovat o správnosti údajů na doručence, která měla veškeré náležitosti dodávající jí důkazní sílu veřejné listiny, bylo v dovolacím řízení prokázáno, že úsudek, z něhož odvolací soud vycházel pro potřeby závěru, že odvolání bylo ve smyslu §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. podáno opožděně, tj. úsudek, že žalobci (jeho procesnímu zástupci) byl rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen v postupu podle §47 odst. 2 o. s. ř. již dne 31. 7. 1998, byl dovoláním úspěšně zpochybněn, neboť bylo zjištěno, že Mgr. Z. J. se ve dnech 27. 7. a 28. 7. 1998 v místě, kam mu bylo soudní rozhodnutí doručováno, nezdržoval. Tato skutečnost vylučuje možnost vzniku fikce náhradního doručení. Bylo-li náhradní doručení rozsudku soudu prvního stupně neúčinné a převzal-li zástupce žalobce tento rozsudek fakticky až dne 12. 8. 1998, nemohlo být odvolání podané u soudu prvního stupně dne 24. 8. 1998 odvoláním opožděným. Je tedy nutno uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je dán a rozhodnutí odvolacího soudu, který odmítl odvolání jako opožděné, nelze považovat za rozhodnutí správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu na včasnost žalobcova odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně je pro odvolací soud závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová