ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1578.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1578/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A) Z. D. a B) E. P. proti žalovanému J. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 246/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č.j. 21 Co 10/2000-70, takto:
I. Dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č.j. 21 Co 10/2000-70, jímž byl změněn rozsudek soudu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 1999, č.j. 18 C 246/96-56, ve výroku o lhůtě k vyklizení bytu, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. 18 C 246/96-56, zavázal prvního žalovaného J. B. vyklidit „byt o velikosti 0+1 druhé kategorie, č. 24 v pátém patře vpravo od vstupního schodiště do domu č.p. 1050 v ul. 5. května č. or. 66 v P., k. ú. N.\" (dále též jen „předmětný byt\") a vyklizený jej odevzdat žalobcům do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok č. I.). Řízení o vyklizení předmětného bytu proti tehdejší druhé žalované J B bylo v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok č. II.). Soud prvního stupně také vyslovil, že žalobcům se vůči prvému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok č. III.), a že ve vztahu žalobců a druhé žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by žil s bývalou uživatelkou předmětného bytu paní S., zemřelou v roce 1990, po dobu jednoho roku ve společné domácnosti, a že tak nesplnil podmínky dané ustanovením §179 odst. 1 věty druhé obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991), aby na něho přešlo právo osobního užívání bytu, které by se posléze po novelizaci občanského zákoníku transformovalo na nájem bytu. Uzavřel tedy, že první žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu a žalobci (vlastníci domu, v němž se byt nachází) se právem podle §126 odst. 1 obč. zák. domáhají vyklizení bytu. Obvodní soud dále uvedl, že určil pro vyklizení bytu „delší lhůtu, aby žalovaný měl možnost sehnat si bydlení\".
Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním první žalovaný (dále jen „žalovaný\"), který se domáhal jeho změny - zamítnutí žaloby na vyklizení bytu, když nesouhlasil se závěry obvodního soudu, že na něho nepřešlo právo osobního užívání bytu smrtí předchozí uživatelky. Odvolání podali i žalobci, kteří se dožadovali jednak změny lhůty k vyklizení bytu (z tříměsíční, jakou stanovil obvodní soud, na lhůtu patnáctidenní), jednak také přisouzení náhrady prvostupňových nákladů řízení proti žalovanému. Výroky č. II. a IV. rozsudku obvodního soudu, týkající se sporu mezi žalobci a druhou žalovanou, nebyly odvoláním napadeny a nestaly se proto předmětem odvolacího přezkumu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2000, č.j. 21 Co 10/2000-70, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně „se ve výroku o věci samé mění jen tak, že lhůta k vyklizení a předání bytu činí 15 dní od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje\". Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním tak dovodil, že je dána aktivní legitimace žalobců jako vlastníků domu, v němž se nachází předmětný byt, a že na žalovaného nepřešlo právo osobního užívání předmětného bytu podle §179 odst. 1 obč. zák., a nemohlo se tedy později změnit v právo nájmu. Jak dále odvolací soud uvedl, neztotožnil se „ve výroku o věci samé\" pouze se lhůtou k vyklizení bytu, když s ohledem na to, „že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný od r. 1990 vědomě neoprávněně užívá byt, k němuž nemá žádné právo\", neshledal „žádný významnější důvod k tomu, aby takové jednání zohledňoval delší lhůtou k vyklizení než je 15 dnů\"; proto označený výrok změnil způsobem shora citovaným. Odvolací soud také vyhověl odvolání žalobců do nákladového výroku, neboť - odlišně od soudu prvního stupně - neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch žalovaného. Změnil proto výrok o prvostupňových nákladech řízení tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobcům k rukám jejich právního zástupce 4.600,- Kč v třídenní pariční lhůtě; zároveň uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům na nákladech odvolacího řízení 1.750,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2000, podal žalovaný - nezastoupen advokátem - včasné blanketní dovolání, jež později na výzvu soudu doplnil podáním sepsaným advokátkou. Tímto dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Neuvedl sice, který z dovolacích důvodů, uvedených formou taxativního výčtu v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř., uplatňuje, avšak z obsahu podání doplňujícího blanketní dovolání je zřejmé, že odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že důkazy o existenci společné domácnosti žalovaného s předchozím nájemcem bytu po zákonem stanovenou dobu nehodnotil v postupu odpovídajícím §132 o. s. ř., resp. i to, že nevzal v úvahu skutečnosti, jež byly podle názoru žalovaného v řízení prokázány, a z nichž je nutno dovodit vznik práva nájmu k bytu „nejpozději ke dni 18. července 1991\". Uvedeným způsobem tak dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a zároveň i nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), uzavřel-li soud na daném skutkovém základě, že žalovaný není nájemcem předmětného bytu. Nesprávné právní posouzení namítal dovolatel i ve vztahu k výroku, jímž byl změněn nákladový výrok prvostupňového rozsudku; odvolací soud zde podle dovolatele nesprávně vycházel z úvahy, že pokud má žalovaný možnost nechat se zastoupit advokátem v řízení, má i dostatek prostředků na to, aby nahradil náklady řízení žalobcům. Přitom nevzal v úvahu, že Česká advokátní komora určila žalovanému advokáta, jenž mu měl poskytnout bezplatné právní služby s výjimkou hotových výloh. Konečně pak dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že při rozhodování o bytové náhradě nevzaly v úvahu jeho zdravotní stav, „možnosti a majetkové poměry\", pro které nelze očekávat, že bude schopen sám si zajistit jiné bydlení, ani „podstatný důvod\" vyklizení, jímž je budoucí sloučení předmětného bytu s „vedlejší bytovou jednotkou\". Dovolatel argumentoval i tím, že výsledkem takového postupu je výrazné zhoršení jeho zdravotního stavu, nutnost přidělení bytu ze sociálního bytového fondu a tedy i „snížení možnosti uspokojit jiného potřebného občana\". Z uvedených důvodů navrhl, aby jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, byla zrušena.
Oba žalobci v dovolacím vyjádření navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popř. aby dovolací soud napadené rozhodnutí městského soudu „potvrdil\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také (byť nikoli výslovně) způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Nejvyšší soud se musel především zabývat přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (dovolatel sám neuvedl, z čeho dovozuje, že jeho dovolání je přípustné), neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout (pouze) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soudní praxe je ustálena potud, že od 1. 1. 1992 má výrok o bytové náhradě povahu výroku ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž vlastní lhůtou k vyklizení bytu (tzv. pariční lhůtou), je již jen příslušný časový úsek (např. do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.). Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též odůvodnění rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném sporu se rozhodnutí soudů obou stupňů shodují jak v tom, že žaloba na vyklizení bytu je důvodná, tak v tom, že vyklizení bytu žalovaným nemá být vázáno na zajištění bytové náhrady; výroky o věci samé mají tedy charakter rozhodnutí potvrzujícího a ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto přípustnost dovolání proti nim nezakládá.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 1999, č.j. 18 C 246/96-56, byl ale prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci, takže přípustnost dovolání žalovaného nemůže mít oporu ani v tomto procesním ustanovení. Stejně tak ji nelze opřít ani o ustanovení §239 o. s. ř.: odvolací soud ji totiž výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný (dovolatel) návrh na její vyslovení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil (§239 odst. 2 o. s. ř. ).
Napadený rozsudek se podle svého obsahu liší od rozsudku okresního soudu především potud, že žalovanému určuje jinou (kratší) pariční lhůtu k vyklizení bytu. Jen tento výrok, jímž odvolací soud změnil (zkrátil) žalovanému tuto lhůtu na dobu patnácti dnů od právní moci rozsudku oproti třem měsícům, stanoveným soudem prvního stupně, a který - jak již bylo vysvětleno - není rozhodnutím „ve věci samé\" (bez ohledu na to, jak jej formálně v enunciátu napadeného rozsudku charakterizoval odvolací soud), nýbrž vedlejším (akcesorickým) výrokem (§160 odst. 1 o. s. ř.) majícím povahu usnesení, je rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Subjektivní přípustnost dovolání žalovaného je dána tím, že odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě, by vedlo ke stavu pro žalovaného příznivějšímu (v porovnání s tím, jak byla otázka lhůty k vyklizení řešena soudem prvního stupně). Toto (přípustné) dovolání ale není důvodné. Okolnosti namítané dovolatelem v rámci jeho (nepřípustného) dovolání proti výroku o bytové náhradě nejsou při rozhodování o délce vlastní pariční lhůty právně významné a nelze přehlédnout skutečnost, že v době rozhodování uplynula již i pro žalovaného příznivější pariční lhůta, stanovená změněným (prvostupňovým) rozhodnutím.
Brojí-li dovolatel samostatně též proti měnícímu nákladovému výroku odvolacího soudu, je jeho dovolání nepřípustné s ohledem na výslovné ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud musel dovolání žalovaného usnesením (§243b odst. 5 věta za středníkem o. s. ř.) zamítnout podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. v části, v němž je shledal přípustným, jako nedůvodné, a ve zbývající části je odmítnout pro nepřípustnost (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou o. s. ř. (též per analogiam). Dovolatel neměl úspěch v té části dovolacího řízení, v němž bylo jeho dovolání shledáno přípustným, zároveň nese procesní zavinění na tom, že další část jeho dovolání byla odmítnuta. Proto je povinen nahradit žalovaným k rukám jejich právního zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení částky vynaložené na odměnu advokáta za sepis dovolacího vyjádření. Jde o odměnu za jeden úkon právní služby u každého z obou žalobců podle §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen „cit. vyhláška\"), sníženou o 20 % podle §12 odst. 4 cit. vyhlášky (tj. 400,- Kč za každého zastoupeného), a dále o paušální náhradu hotových výloh advokáta podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky (tj. dvakrát 75,- Kč); úhrnem tedy činí náklady dovolacího řízení přisouzené žalobcům (vzhledem k procesnímu postavení oprávněným společně a nerozdílně) částku 950,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. července 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová