ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1664.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1664/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) D. H., zastoupené advokátkou, a B) J. H., proti žalovanému R. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 74/97, o dovolání žalobkyně A) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 1999, č.j. 11 Co 655/98-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 1999, č.j. 11 Co 655/98-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. září 1998, č.j. 13 C 74/97-59, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 9. 1998, č.j. 13 C 74/97-59, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o velikosti 3+1 II. kategorie, situovaný ve dvou podlažích domu č.p. 307 v P. 8, ulice T. 39 (dále "předmětný byt"), do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný - poté, co pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 1996, č.j. 14 C 23/96-87, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1996, č.j. 20 Co 396/96-100, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a uvedená nemovitost byla přikázána do podílového spoluvlastnictví žalobců - užívá předmětný byt bez právního důvodu. Povinnost žalovaného k vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady, když dovodil, že v dané věci nelze analogicky aplikovat ustanovení §712 obč. zák., upravující právo na bytovou náhradu při zániku práva nájmu bytu, ani ustanovení §705 obč. zák., neboť žalovanému nikdy nesvědčilo k předmětnému bytu právo nájmu bytu. Dovodil dále, že žalovanému nelze přiznat právo na bytovou náhradu ani na základě ustanovení §3 obč. zák., a že je na něm, aby si zajistil odpovídající bydlení z prostředků, které obdržel od žalobců z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 1999, č.j. 11 Co 655/98-71, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu se stanoví do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, a že jinak zůstává tento rozsudek "nedotčen". Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - s poukazem na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35 - uvedl, že v dané věci je nutno nárok žalovaného na bytovou náhradu posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §712 odst. 2, věty první a druhé, obč. zák., ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., když žalovaní tvrdí, že předmětný byt potřebují pro sebe.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením nároku žalovaného na bytovou náhradu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a že přiznáním tohoto nároku žalovanému "eliminoval její vlastnická dispoziční práva, a tudíž nešetřil podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod". V této souvislosti poukázala na "nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, II ÚS 190/94". Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že jeho právo na náhradní byt "je v souladu se zákony, platnými v ČR", a navrhl, aby dovolání " bylo zamítnuto také proto, že odvolací soud nezměnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ale pouze ve lhůtě k plnění...".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.), a že je v dané věci - pokud směřuje proti výroku o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního bytu - podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady - je po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné pod č. 28 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).
Dovolání je důvodné.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu je nutno vázat na zajištění bytové náhrady (v podobě náhradního bytu); vycházel přitom - s odkazem na rozhodnutí, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35 - z názoru, že nárok žalovaného na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení §712 odst. 2, věty první a druhé, obč. zák., ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Odvolací soud nepochybil, pokud - ve shodě s citovaným judikátem - dovodil, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu, se analogicky (§853 obč. zák.) použijí ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhradu za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Nelze však přehlédnout, že i v těchto případech je třeba zabývat se existencí okolností pro odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě dány důvody uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmu jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 8/1997, pod č. 62).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak i na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Jak je konstatováno v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
V projednávané věci se odvolací soud možností použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval; jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tudíž i nesprávné. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, a ohledně nichž byly nabídnuty (a v řízení před soudem prvního stupně provedeny) důkazy, jako je např. okolnost, že žalobci navrhli žalovanému uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, že mu každý z nich zaplatil z titulu vypořádání jeho spoluvlastnického podílu k domu částku 169.652.- Kč, že žalovaný neplatí žalobcům za užívání předmětného bytu (celého domu) žádnou úhradu, že žalobcům brání v přístupu do nemovitosti, jakož i okolnosti, týkající se jednání M. h. s. v P., pobočky P. 8 ve věci způsobu užívání nemovitosti žalovaným.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval pouze v rámci posouzení důvodnosti nároku žalovaného na bytovou náhradu), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Protože výrok o povinnosti byt vyklidit a výrok, vázající tuto povinnost na zajištění bytové náhrady, jsou nároky nedílné, a nemohou samostatně nabýt právní moci - srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 - (kterážto zásada platí i v řízení odvolacím), zrušil dovolací soud i výrok o povinnosti k vyklizení, jehož sepětí s přezkoumávaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková