ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1763.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1763/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E. L. proti žalované E. L., o vyklizení nemovitosti, vedené původně u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 106/98, nyní u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 487/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 1999, č.j. 29 Co 271/99-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhá vyklizení „celého\" bytu v domě čp. 951, v P., J. nám., zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Praze pro katastrální území Z., na listu vlastnictví 1276 (dále jen „předmětný byt\"), opíraje se o tvrzení, že je vlastníkem uvedeného domu, a že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 2. 7. 1999, č.j. 29 Co 271/99-22, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 1999, č.j. 41 C 106/98-13, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu příslušnému. Shodně s právním názorem obvodního soudu dovodil i odvolací soud, že ve sporu, v němž jde o vyklizení bytu situovaného v nemovitosti, která se nachází v obvodu M. č. P. 10, je podle §88 písm. h/ o. s. ř. namísto obecného soudu žalované k řízení (místně) příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost (tedy Obvodní soud pro Prahu 10).
Proti usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci 28. 9. 1999, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o tvrzení, že řízení je stiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Namítala, že výše uvedený závěr odvolacího soudu je nesprávný, neboť se ve věci „nejedná o vyklizení bytu situovaného v nemovitosti\"; dovolatelka je totiž přesvědčena, že jí k předmětnému bytu vzniklo „řádné nájemní právo\". Závěr soudů obou stupňů, že jde o vyklizení bytu, je proto předčasný, neboť „tato skutečnost nebyla prokázána\" a k řízení je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4 (§84 o. s. ř.). Uvedeným nesprávným postupem soudu - pokračovala dovolatelka - byla odňata svému zákonnému soudci a bylo tak porušeno její základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina\"). Vzhledem k tomu, že ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je nutno vykládat v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny, byla dovolatelce nesprávným postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž byl spis předložen k rozhodnutí o dovolání dne 21. 7. 2000, shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky dle §241 odst. 2 o. s. ř. a dovolatelka v něm označuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., namítá-li, že jí nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze pokud to zákon připouští, a toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání v této věci přípustné není, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo usnesení soudu prvního stupně změněno, nýbrž bylo potvrzeno; navíc je aplikace tohoto ustanovení (srov. část věty za středníkem) vyloučena, jde-li o usnesení o příslušnosti. Napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Aplikace §239 o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud potvrdil, není usnesením ve věci samé. Dovolatelka ostatně přípustnost dovolání podle §238a ani podle §239 o. s. ř.; argumentuje toliko vadou řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože vady řízení uvedené v §237 odst. 1 písmeny a/ až e/ o. s. ř., resp. v §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání žalované rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou dovolatelka poukazuje.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka sice formálně podřazuje své námitky proti napadenému usnesení pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., ve skutečnosti ale - tím, že závěry, jaké odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) učinil o jedné z podmínek řízení (o místní příslušnosti), označuje za nesprávné, uplatňuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytknout, že jeho rozhodnutí je nesprávné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že místní příslušnost zkoumá soud předtím, než začne jednat o věci samé, později tak činí jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší (§105 odst. 1 o. s. ř.). Tento postup byl v dané věci dodržen a jeho nesprávnost (ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nelze spatřovat v tom, že při posuzování existence podmínky řízení - místní příslušnosti - vycházely soudy z tvrzení obsažených v žalobě (formulované jako vlastnická žaloba na vyklizení nemovitosti), a že přitom nezkoumaly, zda je tato žaloba důvodná. Námitku dovolatelky, že řízení před soudy obou stupňů bylo stiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neshledává tedy dovolací soud opodstatněnou.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, jež přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová