ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1857.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1857/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu P., zastoupenému advokátem , o určení přechodu práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 28 C 92/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 1999, č.j. 13 Co 1112/98-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 1999, č.j. 13 Co 1112/98-182, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 1.10.1998, č.j. 28 C 92/96-159 (po té, co jeho rozsudek ze dne 27.6.1997, č.j. 28 C 92/96-96, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14.10.1997, č.j. 13 Co 527/97-117, a jeho rozsudek ze dne 9.4.1998, č.j. 28 C 92/96-134, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23.6.1998, č.j. 13 Co 536/98-144), určil, že \"nájemcem bytu číslo 2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie v přízemí domu číslo 21 ve D. ulici v P. (dále \"předmětný byt\") se stává navrhovatel, a to po původním nájemci R. L.\"; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně, který provedl dokazování listinnými důkazy, výslechem žalobce a svědků (mimo jiné i R. L., původního nájemce předmětného bytu) vzal za prokázáno, že žalobce bydlel v předmětném bytě (zprvu i se svojí manželkou M. M.) s R. L. od února 1992 do počátku roku 1996, kdy se jmenovaný odstěhoval, že se společně podíleli na chodu domácnosti, a to jak finančně tak i svým osobním přispěním (domácími pracemi), a společně se stravovali. Dovodil, že jejich společné soužití splňovalo znaky společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 obč.zák., že R. L. vedl v uvedené době jedinou společnou domácnost, a to se žalobcem v předmětném bytě, byť současně - prostřednictvím své matky - zajišťoval péči o svoje tři nezletilé děti, žijící v T. Dovodil, že členy společné domácnosti žalobce a R. L. byly i děti jmenovaného, neboť znakem společné domácnosti není společné bydlení v jednom bytě, a že proto jmenovaný na ně důvodně uplatňoval daňové úlevy. Pokud žalobce při přihlašování se do předmětného bytu uvedl nepravdivé údaje, nelze toto jeho jednání považovat \"za podvodné, ....neboť jak vyplynulo z výpovědi navrhovatele a svědka L. motivem jednání navrhovatele a jeho bývalé manželky k přihlášení se do bytu svědka byla pouze skutečnost, že chtěli svoji přítomností v bytě pomoci původnímu nájemci bytu v jeho svízelné životní situaci, do které se dostal po úmrtí své manželky ...\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce prokázal splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč.zák. - společné soužití s nájemcem předmětného bytu R. L. ve společné domácnosti po dobu tří let, jakož i skutečnost, že nemá vlastní byt.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.2.1999, č.j. 13 Co 1112/98-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení přechodu práva nájmu k předmětnému bytu na žalobce zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že \"ve věci bylo možno rozhodnout na základě důkazů provedených okresním soudem\", a že okresní soud nesprávně vyložil pojem \"společná domácnost\". Zaujal právní názor, že společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 obč.zák. se rozumí trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob, vyznačující se spotřebním společenstvím, a že pojmovým znakem společné domácnosti je úmysl všech příslušníků této domácnosti spolu trvale žít. Zdůraznil, že důležitá je právě tato psychická stránka, která z tohoto soužití dvou či více osob dělá společnou domácnost ve smyslu citovaného ustanovení. Z tohoto pohledu hodnotil \"obsah spisu (tvrzení samotného žalobce)\", a výpověď svědka R. L. a dovodil, že žalobce se nastěhoval do předmětného bytu \"nikoli proto, že by chtěl s nájemcem bytu trvale žít, ale proto, že neměl se svou manželkou kde bydlet\", že tímto řešil svou sociální situaci, že nájemce bytu \"viděl v tomto příchodu žalobce a jeho manželky vítanou pomoc v situaci, kdy se po úmrtí své manželky musel starat o 3 nezletilé děti sám\", a že \"obě strany tímto způsobem řešily své problémy, a bylo jim \"zřejmé, že jde jen o dočasný stav momentálně pro obě strany výhodný\". Odvolací soud uzavřel, že i když - v souladu se skutkovými závěry okresního soudu - žalobce žil fakticky se svědkem v předmětném bytě a společně hradili náklady na své potřeby, nebylo jejich soužití motivováno úmyslem žít spolu trvale, a proto nešlo o společnou domácnost ve smyslu §115 obč.zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Naplnění prvého z dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud - v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř. - vycházel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž přitom zopakoval důkazy jím provedené, popřípadě dokazování doplnil, a dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce neměl v úmyslu žít se svědkem L. v předmětném bytě trvale ve společné domácnosti. Dovolatel má zato, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, a že hodnocení výpovědi žalobce a svědka odvolacím soudem v tom smyslu, že tito neměli v úmyslu trvale žít ve společné domácnosti, je s provedeným dokazováním v rozporu. Odvolacímu soudu vytýká, že \"nesprávně právně hodnotí otázku trvalého žití osob tvořících společnou domácnost\", a uvádí, že ustanovení §115 obč.zák., konkrétně termín \"trvale\" nelze vykládat tak \"rigidně a dogmaticky\", jak to činí odvolací soud. Termín \"trvale\" (uvádí se dále v dovolání) je nutno vykládat tak, že jde o svazek či společenství osob, kteří mají v úmyslu setrvat ve společné domácnosti po časově neomezenou dobu, tedy řečeno jinak na dobu neurčitou. Protože žalobce ani svědek nikdy neprohlásili, že by jejich společná domácnost měla trvat nějakou omezenou dobu, lze učinit závěr, že \"byla založena na dobu neurčitou, kterou lze v daném případě ztotožňovat s pojmem trvale\"; o tomto jejich úmyslu svědčí i skutečnost, že oba byli v předmětném bytě hlášeni k trvalému pobytu. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a poukázal na to, že bydlení žalobce a svědka L. v předmětném bytě, byť hradili společně náklady na provoz bytu a životní potřeby, nebylo již od počátku založeno na úmyslu trvalého společného soužití a nesplňovalo znaky společné domácnosti; důvodem bylo pouze dočasné vyřešení jejich problémů. Vyvracel další uplatněné dovolací důvody a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.), a je v dané věci podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a to jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §237 o. s. ř. nebyly dovoláním tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Pokud jde o prvý z nich namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř.
Nejvyšší soud shledává dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. opodstatněným. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení je totiž dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o. s. ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ale neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti občanského soudního řízení - že se odvolací soud může na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně - odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně (zejména bylo-li čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků), aniž by tyto důkazy sám opakoval.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností, právně významných z hlediska ustanovení §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák., než jaký učinil soud právního stupně, když (vycházeje z výkladu ustanovení §115 obč. zák.) dovodil, že na straně žalobce a nájemce bytu (svědka R. L.) nebyl dán úmysl žít spolu trvale v předmětném bytě ve společné domácnosti. Jak je patrno z obsahu spisu (protokolu o jednání před odvolacím soudem - č.l. 179 a odůvodnění napadeného rozsudku), odvolací soud přitom neprováděl dokazování, zejména nezopakoval výslech žalobce a jmenovaného svědka, z jejichž výpovědí učinil svá skutková zjištění soud prvního stupně; procesní postup uvedený v §213 odst. 2 o. s. ř. tak nebyl zachován.
Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací soud proto napadené rozhodnutí podle §243b odst 1 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Vzhledem k důvodu zrušení rozsudku odvolacího soudu by bylo předčasné, aby se dovolací soud vyjadřoval k důvodnosti dovolání žalobce z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. K jeho právnímu názoru na výklad ustanovení §115 obč. zák. (který je ve vztahu k ustanovení §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. rozhodným), je však potřebné uvést, že trvalost soužití ve společné domácnosti spočívá v oboustranném a souhlasném úmyslu nájemce bytu a jeho příslušníka domácnosti žít v trvalém životním společenství.
Právní názor dovolacího soudu, týkající se procesního postupu odvolacího soudu, který bude o věci dále jednat, je pro tento soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová