ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.187.99.1
sp. zn. 26 Cdo 187/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové, v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátkou, o určení práva nájmu bytu, práva na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví a uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 396/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1997, č.j. 11 Co 251/97-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20.3.1997, č.j. 10 C 396/95-51, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je nájemkyní družstevního bytu č. 1 o pokoji a kuchyni v přízemí domu č.p. 551, katastrální území K., vlastnicky patřícího žalovanému (dále \"předmětný byt\"), určení, že má právo na uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví, jakož i uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalovanou takovouto smlouvu do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni ani jejímu manželovi K. J. nevzniklo k předmětnému bytu, který měl v roce 1949, kdy jej začali oba užívat, charakter bytu služebního (domovnického), právo osobního užívání bytu (když jejich užívací vztah byl sjednán na dobu určitou), a proto nemohlo dojít podle ustanovení §871 odst. 4 obč.zák. k zákonné transformaci na právo nájmu služebního bytu, byť předmětný byt splňoval znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.; jejich právní vztah k bytu bylo proto třeba - za použití analogie - považovat za společný nájem bytu (§700 obč.zák.) na dobu určitou. I když se manžel žalobkyně stal v roce 1953 členem družstva, které bylo právním předchůdcem žalovaného, nevzniklo mu k předmětnému bytu právo nájmu družstevního bytu, neboť nebyla uzavřena nájemní smlouva způsobem předpokládaným zákonem č. 138/1948 Sb. (tj. přikázáním bytu místním národním výborem a následným sepsáním nájemní smlouvy). Pokud tedy jmenovaný vyzval žalovaného k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného bytu do vlastnictví, učinil tak sice jako člen žalovaného družstva, nikoliv však jako nájemce družstevního bytu, a nelze jej proto považovat za osobu k tomuto úkonu oprávněnou ve smyslu ustanovení §24 a §28a zákona č. 42/1992 Sb. Za tohoto stavu neshledal soud prvního stupně žalobu žalobkyně, na níž přešlo smrtí jejího manžela v roce 1993 členství v žalovaném družstvu, v části, jíž se domáhala určení, že je nájemkyní předmětného družstevního bytu, a že má právo na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví, důvodnou. Zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít takovouto smlouvu odůvodnil tím, že žalobní petit v této části nesplňuje požadavek přesného a výslovného znění dohody, a případný vyhovující výrok rozsudku by byl nevykonatelný.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.1997, č.j. 11 Co 251/97-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Podle názoru odvolacího soudu měl předmětný byt v roce 1949, kdy se do něho žalobkyně se svým manželem nastěhovala, charakter domovnického bytu v domě tzv. obecně prospěšného bytového družstva, které se v roce 1953 transformovalo do lidového bytového družstva. Byty v domech uvedených družstev podléhaly podle ustanovení §6 odst. 1 tehdy platného zákona č. 148/1948 Sb. (správně mělo být uvedeno zákona č. 138/1948 Sb.), o hospodaření s byty, přidělovacímu právu místního národního výboru; to se však nevztahovalo na byty domovnické (§33 odst. 1 písm. e/ citovaného zákona). Také další právní úprava provedená zákonem č. 67/1957 Sb., o hospodaření s byty, resp. jeho novela (zákon č. 147/1961 Sb.) vycházela ze zásady, že družstevní byty přiděloval místní národní výbor (§19 cit. zákona); domovnické byty byly z působnosti tohoto zákona vyňaty (§27 cit.zákona). Zásada, že o přidělování bytů v domech lidových bytových družstev rozhodoval místní národní výbor, zůstala zachována i po účinnosti občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; rozhodnutí tohoto orgánu bylo základním předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu, a pouze takovéto právo se mohlo ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 transformovat na právo nájmu bytu, jehož existence byla podmínkou uplatnění práva na převod bytu do vlastnictví podle §24 zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud uzavřel, že \"z výsledků dokazování je nepochybné, že žalobkyně získala byt jako domovnický, a v řízení.... neprokázala, že by tento byt ztratil charakter služebního bytu, neboť je právem vlastníka určit, který z bytů v jeho domě je bytem služebním, že by byl jako byt v domě LBD manželovi nebo žalobkyni přidělen správním orgánem a vzniklo k němu právo osobního užívání. I když manžel žalobkyně, a posléze i žalobkyně získali postavení člena žalovaného družstva, tato skutečnost sice zakládala nárok na přidělení družstevního bytu, ale sama o sobě nemohla vykonat žádný vliv na změnu charakteru jejich domovnického bytu\". Na základě toho neshledal žalobu, opírající se o tvrzení, že předmětný byt byl od roku 1949 užíván žalobkyní a jejím manželem nejprve jako byt domovnický, a od roku 1953 z titulu členství v družstvu (nikoliv jako byt služební) důvodnou. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že \"žalobkyně v bytě bydlí od roku 1949 a do současné doby došlo ke dvěma podstatným změnám v úpravě ...práva k bytům\", takže jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů \"nevzaly v úvahu její argumentaci a výklad §871 odst. 1 OZ\". Dovolatelka má za to, že citované ustanovení míří nejen na případy práva osobního užívání bytu, ale i na \"jakékoliv právo užívání jiných obytných místností, vzniklé podle dosavadních předpisů a které do nabytí účinnosti tohoto zákona trvá\". Záměrem zákonodárce (uvádí se v dovolání) nebylo ponechat jakýkoliv dosavadní právní poměr k bytu, či jiné obytné místnosti mimo právní úpravu. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na \"nález číslo 9 Ústavního soudu České republiky\", podle kterého je uvedené ustanovení předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů, jakož i na to, že tento záměr zákonodárce je třeba při výkladu §871 obč.zák. respektovat. Dovozuje, že z citovaného ustanovení je zřejmé, že \"žalobkyně nejpozději ke dni 1.1.1992 měla nájemní poměr k žalovanému, jakožto vlastníku domu\", a namítá, že jiný výklad by byl \"v rozporu se základními zásadami ústavního zřízení a Listinou základních práv a svobod\". Není pochyb o tom (uvádí se v dovolání), že žalobkyně je členem žalovaného družstva, že jeho členem byl i její zemřelý manžel, a je tedy osobou, oprávněnou ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 42/1994 Sb. učinit výzvu k převodu předmětného bytu do vlastnictví. Odvolací soud však \"přiznání tohoto práva upírá, neboť dovozuje, že k uzavření dohody o užívání bytu bez předchozího přidělovacího rozhodnutí správního orgánu nemohlo právo osobního užívání bytu založit...\". Povinnost žádat přivolení příslušného orgánu státní správy však byla na straně pronajímatele (uvádí se v dovolání), a případný nedostatek takovéhoto povolení nelze přičítat k tíži občanovi. Dovolatelka dále namítá (pro případ, že by dovolacím soudem nebyl akceptován jí zastávaný výklad ustanovení §871 obč.zák.), že nabyla právo osobního užívání předmětného bytu vydržením, neboť je vykonávala pro sebe a byla v dobré víře, že jí toto právo patří, když jí žalovaný po celou dobu \"vyměřoval stejné nájemné jako ostatním nájemcům a toto bylo pravidelně placeno\". Odvolacímu soudu vytýká, že \"nevzal vůbec v úvahu, že nájemcem bytu byl manžel žalobkyně, který nikdy pro družstvo domovnické práce nevykonával a toto jen jako vedlejší pracovní poměr až do roku 1974 činila žalobkyně\", a uvádí, že na ni přešlo \"užívací právo odvozeně od užívacího práva manželova\". Zpochybňuje názor odvolacího soudu, že je právem vlastníka určit, který z bytů v jeho domě je bytem služebním, a poukazuje na to, že předmětný byt nemá charakter služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. Dovozuje, že \"byť byl původně dohodnut stranami záměr poskytnout byt na dobu určitou, tato určitost doby zanikla okamžikem, kdy žalobkyně přestala pro zmíněnou organizaci pracovat\", že \"ode dne následujícího měla žalovaná strana povinnost poskytnout byt náhradní\", a protože tak žalovaný neučinil, lze \"kontinuitu v užívání tohoto bytu pokládat za nájem\". Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)., nebyly dovolatelkou tvrzeny, a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o §239 odst. 1 o. s. ř. lze odůvodnit pouze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. nesprávným právním posouzením věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Nevymezí-li odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam, a které byly dovoláním uplatněny.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty prvé o. s. ř. je přitom dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k uvedenému se tak dovolacímu přezkumu otevírá otázka, zda je - z pohledu námitek uplatněných v dovolání - správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, jehož existence byla předpokladem zákonné transformace na právo nájmu bytu podle ustanovení §871 odst. 1 obč.zák., a že jí nesvědčí právo nájmu tohoto (družstevního) bytu z titulu jejího členství v žalovaném družstvu, které by ji (resp. jejího manžela jako právního předchůdce) opravňovalo k výzvě k bezúplatnému převodu bytu do vlastnictví podle §24 zákona č. 42/1992 Sb.
Uvedený závěr odvolacího soudu je v dovolání zpochybněn v prvé řadě námitkou nesprávného výkladu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. soudy obou stupňů.
Podle ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (rozuměno zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z uvedeného ustanovení především vyplývá, že zákonná transfomace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy - tj. k ustanovení §868 obč.zák. ustanovením speciálním, a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo (existovalo). Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč.zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou tímto zákonem. Jak vyplývá z jeho ustanovení §154 odst. 1, a §155 odst. 1, nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky, o kteréžto se v dané věci nejedná) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem. Tato ustanovení se vztahovala i na byty v domech lidových bytových družstev, i na byty domovnické. Pokud dovolatelka namítá, že případný nedostatek rozhodnutí správního orgánu jí nelze přičítat k tíži, je třeba uvést, že v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdí-li tedy dovolatelka, že jí vzniklo právo osobního užívání bytu, bylo na ní, aby v řízení uvedla rozhodné skutečnosti, z nichž vznik tohoto práva dovozuje, a aby k nim nabídla důkazy.
Argumentům dovolatelky ve vztahu k výkladu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. proto nelze přisvědčit. Stejně tak nelze přisvědčit dovolací námitce, že nájemcem předmětného bytu byl manžel žalobkyně K. J., a že na ni jeho užívací právo přešlo, neboť ani ohledně jmenovaného nebylo v řízení prokázáno, že by mu byl předmětný byt přidělen rozhodnutím místního národního výboru, na jehož základě by mu vzniklo (uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu) právo osobního užívání bytu. Vzhledem k výše uvedenému není taktéž možno - jak se dovolatelka mylně domnívá - \"pokládat kontinuitu v užívání bytu za nájem\"; nelze taktéž uvažovat o tom, že jí byl předmětný byt poskytnut žalovaným jako byt náhradní, neboť i v tomto případě bylo nezbytné rozhodnutí místního národního výboru o přidělení náhradního bytu (§48 a násl. tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb.), vydané ve správním řízení.
Pokud jde o dovolací námitku zpochybňující charakter předmětného bytu jako bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb., je třeba uvést, že za situace, kdy by předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu citovaného ustanovení, transformovalo by se právo osobního užívání bytu na právo nájmu, nikoliv na právo nájmu služebního bytu (§871 odst. 4 obč.zák.); to ovšem - jak bylo výše dovozeno - za předpokladu, že ke dni účinnosti zákona 509/1991 Sb., právo osobního užívání bytu existovalo.
Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatelky, že nabyla právo osobního užívání předmětného bytu vydržením. Nejvyšší soud zaujal ve svém rozhodnutí ze dne 14.2.2000, sp.zn. 26 Cdo 2080/98, právní názor, který sdílí i v této věci, že z právní úpravy vydržení, obsažené v ustanovení §135a občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 (která zakotvila opětně insitut vydržení), a posléze i v ustanovení §134 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., vyplývá, že (odhlédnuto od institutu práva osobního užívání pozemku) vydržením bylo a je možno nabýt toliko právo věcné, u něhož to stanoví zákon (tedy právo vlastnické nebo právo odpovídající věcnému břemenu). Právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž právem obligačním, které vydržením vzniknout nemůže.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelce se nepodařilo prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu na výše vymezenou právní otázku. Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová