ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1938.98.1
sp. zn. 26 Cdo 1938/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce T. S., zastoupeného advokátem, proti žalované I. W., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 17/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1998, č.j. 8 Co 1135/97-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1998, č.j. 8 Co 1135/97-47, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 1997, č. j. 20 C 17/97-18, zamítl žalobu žalobce T. S., aby žalovaná I. W. byla povinna vyklidit (družstevní) byt č. 10 v O., (dále též jen „předmětný byt\"), a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce vycházel z tvrzení, že žalovaná na něho převedla dohodou ze dne 5. 6. 1996 svá členská práva a povinnosti v SBD N. h., že převedená práva zahrnovala i „právo užívat předmětný byt\", který měl být žalovanou vyklizen do 5. 9. 1996, že žalobce dne 2. 10. 1996 uzavřel s bytovým družstvem nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu, žalovaná ale byt nevyklidila. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že žalovaná uzavřela s P. N. - realitní kanceláří U. (dále též jen „realitní kancelář U.\"), „ústní smlouvu\" o půjčce částky 100.000,- Kč na dobu tří měsíců, že po uplynutí této lhůty měla vrátit půjčenou částku a dohodnutý úrok ve výši 30.000,- Kč (tj. celkem 130.000,- Kč), „nebo bude realizována dohoda o převodu členských práv v bytovém družstvu, tedy odpůrkyně vyklidí družstevní byt, jehož je nájemkyní\". Soud prvního stupně dovodil, že vůle žalované nesměřovala k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na žalobce, nýbrž k uzavření smlouvy o půjčce, přičemž tento závazek žalované vůči „realitní kanceláři U.\" měl být zajištěn „zástavním právem k členskému podílu odpůrkyně v bytovém družstvu\". Do zástavy lze však lze dát pouze movitou či nemovitou věc a pohledávku, navíc zástavní smlouva musí být uzavřena písemně. Okresní soud dospěl k závěru, že platně byla uzavřena jen smlouva o půjčce, nikoli už smlouva zástavní. Dohoda o převodu členských práv a povinností, uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, byla právním úkonem „předstíraným (simulovaným), kterým měl být zastřen právní úkon zcela jiný\", a to smlouva o půjčce mezi realitní kanceláří U. a žalovanou; tento právní úkon (míněna je dohoda o převodu členských práv a povinností) je proto neplatný pro nedostatek vážnosti vůle. Okresní soud přitom zdůraznil, že žalobce byl o jednání realitní kanceláře U. a žalované informován. Vzhledem ke svému závěru, že žalobce není nájemcem předmětného bytu, neshledal soud prvního stupně jeho žalobu na vyklizení bytu důvodnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č. j. 8 Co 1135/97-48, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal vyklidit předmětný byt (který sestává z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství) do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu učiněná z výpovědi žalobce a svědkyň A. V. a R. B., vyslechl znovu žalovanou, svědka J. K., opakoval listinné důkazy a vyslechl i svědka J. B. Jak poté v odůvodnění svého rozsudku uvedl, vzal za „zcela jednoznačně\" prokázáno, že žalovaná podepsala dne 5. 6. 1996 v realitní kanceláři U. „předmětnou dohodu, která má náležitosti zákonem vymíněné, a dohodu o ceně převáděného bytu\". Podle odvolacího soudu tak žalovaná učinila na základě „svobodné a vážné vůle, zcela určitě a srozumitelně, což zákon pro platnost právního úkonu předpokládá (§37 o. z.)\", a byla srozuměna s tím, že tato dohoda nabude účinnosti po uplynutí tří měsíců za podmínky, že v této lhůtě nebude realitní kanceláři U. zaplacena částka 130.000,- Kč. Tvrzení, že dohodu uzavřela pod nátlakem ze strany J. B., tzn. že by zde existoval nedostatek svobody vůle k tomuto právnímu úkonu, se jí podle názoru odvolacího soudu nepodařilo prokázat; vážnost a svobodu vůle dovodil soud jednak z článku 4 dohody, jednak ze skutečnosti, že žalovaná nechala svůj podpis na všech podepsaných listinách ověřit na matričním úřadě. Krajský soud dále dovodil, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla vázána na splnění rozvazovací podmínky (spočívající ve vrácení částky 130.000,- Kč realitní kanceláři U. po uplynutí tří měsíců), která byla splnitelná. Právně bezvýznamné bylo - pokračoval odvolací soud - komu byla částka 100.000,- Kč půjčena a kdo ji měl vrátit; za podstatnou označil skutečnost - mezi účastníky nespornou - že sjednaná podmínka nebyla splněna a „právní úkon týkající se převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu se stal účinným\". Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná obývá předmětný byt bez právního důvodu, čímž brání žalobci v jeho užívání, žaloba na vyklizení je tedy důvodná a nelze ani vyhovět požadavku žalované na předchozí zajištění náhradního bytu, neboť podle §3 odst. 1 obč. zák. (na který žalovaná odkazovala) není možno konstituovat dosud neexistující práva či povinnosti, neboť by to mohlo vést k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že uzavřela se žalobcem dohodu o převodu členských práv s rozvazovací podmínkou. Namítala, že v daném případě nebyla splněna „podmínka právního úkonu, tj. projev vůle směřující ke vzniku dohody\" (o převodu členských práv a povinností). Uzavření dohody - uvedla dovolatelka - je dvoustranným právním úkonem, přičemž projevy vůle obou stran se musí setkat. Ona však formulář dohody podepsala, aniž by zde bylo uvedeno jméno nabyvatele, které bylo dopsáno později; vůbec neměla v úmyslu uzavřít dohodu o převodu členských práv se žalobcem, nýbrž s realitní kanceláří, s níž jednala. Nikdy neudělila „RK U.\" plnou moc k tomu, aby jejím jménem jednala se žalobcem, a aby „RK U.\", resp. dle jejího pokynu pracovnice bytového družstva, dopsala žalobcovo jméno do dohody o převodu členských práv a povinností. Projevy vůle žalobce a žalobkyně se tedy podle názoru dovolatelky nesetkaly a ke vzniku dohody nemohlo dojít. Dovolatelka rovněž namítla, že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatná i pro nedostatek svobody vůle, poněvadž k „zastavení bytu byla donucena výhrůžkami J. B.\". Odvolacímu soudu vytkla, že při posuzování skutečnosti, zda dohoda byla uzavřena svobodně, vycházel pouze ze svědecké výpovědi J. B., která nebyla pravdivá. Zdůraznila, že J. B., který se dostavil k jednání odvolacího soudu bez předvolání, po dohodě se žalobcem (nikoli na základě informací ze strany žalované), si byl vědom, že kdyby se prokázaly skutečnosti tvrzené žalovanou, musel by realitní kanceláři U. vrátit částku 130.000,- Kč, neboť ve skutečnosti si ji půjčil sám. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření vyjádřil nesouhlas s názorem dovolatelky, že by dohoda o převodu členských práv a povinností měla být neplatná pro nedostatek svobody vůle a svůj opačný názor podrobně zdůvodnil. Zdůraznil, že všechna bytová družstva na území Ostravy trvají na tom, aby podpisy smluvních stran byly úředně ověřeny, pokud dohody nejsou podepisovány před pracovníky družstev. Podle žalobce byla dohoda žalovanou podepsána svobodně a bez nátlaku a její projev vůle směřující ke vzniku dohody o převodu členských práv a povinností na žalobce byl jednoznačně prokázán. Tvrzení žalované o nepravdivosti svědecké výpovědi J. B. jsou podle žalobce „víc, než odvážná\", neboť hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. je věcí soudu. Navrhl, aby „Vrchní soud\" dovolání odpůrkyně „odmítl\" jako nedůvodné, a aby rozsudek odvolacího soudu „potvrdil\".
Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. soudem funkčně příslušným pro dovolací řízení, shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu - v části, v níž napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, uplatňuje dovolatelka (byť to výslovně neuvádí) i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (tvrzení, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Přípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání i uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se nepodává (a dovolatelka ostatně netvrdí), že by řízení trpělo zmatečností ve smyslu §237 o. s. ř.; totéž platí o tzv. jiných vadách řízení. Předmětem dovolacího přezkumu se tedy stalo právní posouzení otázky, zda mezi žalobcem T. S. a žalovanou I. W. byla uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností v SBD N. h., zda byla tato dohoda platným právním úkonem, popř. zda nabyla účinnosti.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva, tj. stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.
Vztah mezi účastníky dohody o převodu členských práv a povinností je ve smyslu §261 odst. 3 písm. b/ zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obchodní zákoník\" či „obch. zák.\") obchodním závazkovým právním vztahem, který se řídí obchodním zákoníkem. Zároveň platí podle §1 odst. 2 věty druhé obch. zák., že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského (především tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále též „občanský zákoník\" nebo „obč. zák.\"). Protože obchodní zákoník neobsahuje odlišná (speciální) ustanovení týkající se uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, platí zde obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv.
Podle §43a odst. 1 obč. zák. je projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh\"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Citované ustanovení občanského zákoníku, vtělené do něho novelizací provedenou zákonem č. 501/1991 Sb., je v odborné literatuře interpretováno tak, že návrh smlouvy je jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel (oferent) navrhuje druhému subjektu (oblátovi) uzavření smlouvy. Např. v publikaci Občanský zákoník. Komentář. Praha, C.H. Beck 1994, se na str. 95 - 96 uvádí: „Má-li být návrh na uzavření smlouvy návrhem podle §43a odst. 1 obč. zák., předpokládá to: určení (adresování) návrhu jedné či více - vždy však individuálně určitým - osobám, dále dostatečnou obsahovou určitost návrhu, tj. návrh musí obsahovat alespoň podstatné náležitosti navrhované smlouvy vyžadované zákonem a konečně z návrhu musí vyplývat vůle navrhovatele být jím v případě přijetí vázán. Nesplňuje-li projev vůle všechny tyto předpoklady, není návrhem na uzavření smlouvy podle §43a odst. 1 obč. zák. Není-li návrh na uzavření smlouvy určen (předán, zaslán) určité osobě, resp. určitým osobám, nejde o návrh podle §43a odst. 1 obč. zák., nýbrž o pouhou výzvu k podávání návrhu na uzavření smlouvy\". Podle uvedené interpretace musí v takovém případě ony „neurčité\" osoby samy učinit návrh na uzavření smlouvy, z něhož smlouva vznikne až poté, kdy subjekt, který výzvu k podávání návrhu na uzavření smlouvy učinil, tento návrh přijme jako akceptant.
Podle §43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné přijetí, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (§43c odst. 2 věta prvá obč. zák.). Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti (§44 odst. 1 věta prvá obč. zák.).
Ve zkoumané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno (a v odvolacím řízení nebylo zpochybněno), že žalovaná podepsala listinu označenou jako „Dohoda o převodu členských práv a povinností\", aniž by projev vůle převést členská práva a povinnosti v družstvu, obsažený v listině, komukoli adresovala (nebylo jí ani známo, kdo má být oblátem). Tato skutečnost vyplývá jak z její výpovědi, tak z výpovědi svědkyně A. V. a není zpochybněna ani tím, co v rámci dokazování uvedli svědci J. B. a J. K., ani výpovědí žalobce. Je tedy nutno uzavřít, že žalovaná neučinila právní úkon adresovaný určité osobě, resp. určitým osobám, a proto nešlo o návrh na uzavření smlouvy ve smyslu výše citovaného ustanovení §43a odst. 1 obč. zák. Zároveň lze dovodit na základě skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, že žalobce na právní úkon žalované (jenž mohl být podle obsahu pouhou výzvou k podávání návrhů na uzavření smlouvy) nereagoval tím, že by sám takový návrh vůči žalované učinil, a že by jej poté žalovaná akceptovala, nýbrž toliko podepsal listinu obsahující zmíněnou neadresovanou výzvu. Z toho pak vyplývá právní závěr, že dohoda o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a žalovanou ve smyslu výše citovaných ustanovení §43a, §43c a §44 odst. 1 obč. zák. uzavřena nebyla, a žalobce se tedy nemohl stát nositelem členských práv a povinností v SBD N. h. Výše citované právní závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá napadené rozhodnutí (že předmětná dohoda má „náležitosti zákonem vymíněné\", že „právní úkon týkající se převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu se stal účinným\", že žalovaná obývá předmětný byt bez právního důvodu, čímž brání žalobci v jeho užívání, a že žaloba na vyklizení předmětného bytu je důvodná), nelze tedy považovat za správné. Dovolatelka tak opodstatněně uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a za tohoto stavu bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími důvody (tvrzením o nedostatku svobody vůle na straně žalované, resp. zkoumáním důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., neboť již výše uvedené závěry dovolacího soudu musely vést ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., a k vrácení věci tomuto soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný a v novém řízení tento soud rozhodne znovu i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová