ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2151.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2151/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 16 C 326/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 1999, č.j. 13 Co 159/98-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 1999, č.j. 13 Co 159/98-113, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.2.1997, č.j. 16 C 326/93-92, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 12, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství v domě č. 42 v B. (dále \"předmětný byt\") do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1990 bez právního důvodu, neboť na ni smrtí jejího otce O. J. (zemřelého 24.12.1989) nepřešlo právo osobního užívání a v řízení nebylo prokázáno, že by s D. K. (předchozí vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází) uzavřela o užívání tohoto bytu nájemní smlouvu, na jejímž základě by jí vzniklo k bytu právo nájmu. Pokud jde o listinu, datovanou 16.3.1992, označenou jako \"záznam o projednání nájemní smlouvy\" (jejíž \"důkazní síla je značně problematická, neboť nelze z tohoto záznamu zjistit kdy a za čí přítomnosti byl skutečně vypracován\") dovodil, že ji nelze považovat za nájemní smlouvu, vyhovující náležitostem stanoveným v §686 odst. 1 obč.zák., neboť neobsahuje určení předmětu nájmu a rozsah jeho užívání.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.4.1999, č.j. 13 Co 159/98-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení žalované z předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a opětovným výslechem svědkyně D. K., dospěl k závěru, že \"žalované se podařilo prokázat, že jí vznikl na základě ústní dohody s vlastnicí domu\" nájemní vztah k předmětnému bytu. Konstatoval, že pro posouzení otázky vzniku tohoto nájemního vztahu není podstatný jen obsah listiny, datované 16.3.1992, ale \"především obsah jednání k němuž došlo v roce 1992 mezi žalovanou a vlastnicí domu\". V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že \"hodnotil ...tvrzení žalované a slyšené svědkyně o obsahu a průběhu jejich jednání v roce 1992\", a že \"tvrzení žalované jsou oproti výpovědi svědkyně K. věrohodná ...\", neboť korespondují s dobou, kdy byl vyhotoven rozpis nájemného (opatřený podpisem svědkyně a jí vepsaným jménem žalované), a kdy se žalovaná přihlásila se souhlasem svědkyně na adrese předmětného bytu k trvalému pobytu. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně přihlédl i k tomu, že je matkou žalobce, a má tedy \"nepochybně i zájem na jeho úspěšnosti ve sporu\".
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Dovolatel má za to, že odvolací soud dospěl k \"odlišným skutkovým zjištěním na základě jiného hodnocení důkazů, které ve významné části neprovedl, resp. nezopakoval, čímž je řízení stiženo vadou s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci\", že jeho zjištění \"jsou v rozporu s obsahem spisu, neboť se z něho nepodává ani kdy došlo k údajnému jednání o uzavření nájemní smlouvy, jaký byl jeho obsah, jak a kým byl návrh učiněn a kým byl přijat, když důkazní břemeno leží na žalované\", že odvolací soud nevzal v úvahu podstatné skutečnosti, které vyplynuly zejména z výslechu svědků \"Š., J. a K.\", a že \"přenesl v rozporu s hmotným právem důkazní břemeno na žalobce,...nepostupoval logicky při hodnocení důkazů,... čímž je řízení zatíženo vadami ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/, ale zčásti i písm. d/ o. s. ř.\". Polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem a vytýká mu v tomto směru procesní pochybení. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a jde přitom o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že by řízení či rozhodnutí odvolacího soudu trpělo vadami podřaditelnými ustanovení §237 o. s. ř. a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Jinak je tomu ohledně zmíněných vad jiných.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.); je ale nepřípustné, aby - chce-li se odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (§213 odst. 2 o. s. ř.). Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností (o existenci nájemní smlouvy, která měla být uzavřena mezi žalovanou a svědkyní D. K.) významných pro právní posouzení věci, než jaká učinil soud prvního stupně, když dovodil, že mezi žalovanou a jmenovanou svědkyní došlo v roce 1992 k jednání, jehož obsahem bylo uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Jak je patrno z obsahu spisu (protokolu o jednání před odvolacím soudem - č.l. 110 a 111), odvolací soud zopakoval sice výslech svědkyně D. K., a listinné důkazy, neopakoval však výslech žalované, ačkoliv její výpověď - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - hodnotil ve srovnání s výpovědí svědkyně a s listinnými důkazy z hlediska věrohodnosti; procesní postup uvedený v §213 odst. 2 o. s. ř. tak nebyl zachován.
Vzhledem k důvodnosti dovolání podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. neměl dovolací soud jinou možnost, než napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.), a věc mu podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení; za tohoto stavu by bylo předčasné, aby se jakkoli vyjadřoval k opodstatněnosti dalších dovolacích důvodů, uplatněných žalobcem.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová