ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2326.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2326/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) H. W., a B) S. W., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému K. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 14 C 133/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 1999, č.j. 13 Co 563/99-41, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 1999, č.j. 13 Co 563/99-41, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. února 1999, č.j.14 C 133/97-23, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4.2.1999, č.j. 14 C 133/97-23, uložil žalovanému povinnost vyklidit \"rodinný domek č.p. 241 na parcele č. 1052 v katastrálním území Ch., obci Ch., zapsaný na LV č. 44 u Katastrálního úřadu v K.\" (dále „předmětná nemovitost\") do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, neboť i když zde bydlí se souhlasem své matky M. P., v jejíž prospěch zřídili žalobci - podíloví spoluvlastníci předmětné nemovitosti věcné břemeno (závěr o existenci věcného břemena učinil soud prvního stupně ze stejnopisu notářského zápisu bývalého Státního notářství v Karviné ze dne 24.3.1971, sp. zn. Nz 277/71), spočívající mimo jiné v právu doživotního a bezplatného užívání bytu, sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje, svědčí toto právo pouze M. P., nikoliv též žalovanému. Protože žalobci nesouhlasí s tím, aby žalovaný jejich nemovitost užíval, shledal soud žalobu na vyklizení z hlediska ustanovení §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou, když přihlédl i k tomu, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu od roku 1971, a nepodnikl žádné kroky k vyřešení své bytové situace; okolnost, že žalovaný v předmětné nemovitosti bydlí od dětství, a že své matce pomáhá, neshledal soud z hlediska právního důvodu bydlení žalovaného právně významnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.6.1999, č.j. 13 Co 563/99-41, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem účastníků, a výslechem svědkyně M. P. (matky žalovaného), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že matce žalovaného nevzniklo na základě smlouvy ze dne 24.3.1971 věcné právo, resp. právo věcného břemena, ale toliko právo obligační, jak to odpovídá nejen obsahu smluvního ujednání z uvedeného data, ale i tehdy platné právní úpravě, která smluvní vznik věcných břemen nepřipouštěla; proto také žalovaný nemohl takovéto věcné právo vydržet. Z doplněného dokazování učinil zjištění, že při sjednávání smlouvy ze dne 24.3.1971 vycházeli účastníci z toho, že žalovaný byl členem domácnosti M. P., že smlouva byla \"uzavírána u vědomí, že v rozsahu tomu odpovídajícím byt bude M. P. užíván\", že se na tomto stavu do současné doby nic nezměnilo, že M. P. s bydlením žalovaného v bytě, který spolu s ní užívá, souhlasí a přeje si, aby zde i nadále setrvával. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nebydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, nýbrž jako příslušník domácnosti své matky, jejíž právo je opřeno o obligační závazek založený smlouvou ze dne 24.3.1971. Dovodil, že okolnost, že mezi účastníky nejsou dobré vztahy, není důvodem k zániku právního titulu svědčícího žalovanému, když se žaloba neopírala o zneužívání práva žalovaným, neobsahovala v tomto směru žádná tvrzení a žádné důkazy tohoto druhu nebyly nabídnuty.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost právem, jako příslušník domácnosti své matky a namítají, že jeho právo nelze odvozovat od práva M. P. Uvádí, že kupní smlouva ze dne 24.3.1971 \"je smlouvou inominátní uzavřenou podle §51 občanského zákoníku\", a že touto smlouvou si (v souvislosti s převodem předmětné nemovitosti) jmenovaná vymínila pro sebe právo doživotního a bezplatného užívání zde vymezeného bytu. Toto ujednání neobsahuje ničeho o právu užívání ve prospěch žalovaného, ačkoliv (jak dovolatelé dovozují s poukazem na \"Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek r.1997 č.2, stranu 92\") bylo možné takovéto užívací právo zřídit i osobě odlišné od převodce nemovitosti. Nestalo se tak proto, že stranám kupní smlouvy i žalovanému bylo známo, že se z předmětné nemovitosti vystěhuje. Protože dohodu z 24.3.1971 lze měnit toliko dohodou jejích stran, a k takovéto dohodě, jež by žalovanému zakládala právo předmětnou nemovitost užívat, nedošlo, dovolatelé dovozují, že ji užívá bez právního důvodu. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 větě prvé o. s. ř., a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti se vlastník může domáhat vyklizení nemovitosti (její části) vůči tomu, kdo ji užívá protiprávně, resp. bez právního důvodu.
V projednávané věci - podle nezpochybněných skutkových zjištění - jsou žalobci spoluvlastníky předmětné nemovitosti, přičemž žalovaný tuto nemovitost (její část) užívá. Dovoláním také nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že M. P., matce žalovaného, svědčí k této nemovitosti (její části) právo opírající se o obligační závazek, založený smlouvou ze dne 24.3.1971. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že jmenované nemohlo být na základě této smlouvy zřízeno věcné právo - právo odpovídající věcnému břemenu, když právní úprava, účinná v době uzavření této smlouvy připouštěla vznik věcných břemen toliko ze zákona, nikoliv na základě smlouvy (srov. §495 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností k 1.4.1983).
Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit pokud dovodil, že žalovanému svědčí - z titulu postavení příslušníka domácnosti jeho matky, jejíž užívací právo se opírá o výše uvedený obligační závazek - právní důvod užívání nemovitosti žalobců.
Jak vyplývá z obsahu listiny - stejnopisu notářského zápisu o kupní smlouvě, sepsaného bývalým Státním notářstvím v Karviné dne 24.3.1971 pod sp.zn. Nz 277/71, strany druhé, \"vymiňuje si prodavatelka (rozuměno M. P.) a kupitelé (rozuměno žalobci) jí zřizují\" mimo jiné právo doživotního a bezplatného užívání bytu v předmětné nemovitosti ve zde specifikovaném rozsahu.
Dohody takovéhoto obsahu nebyly v zákoně zvláště upraveny, nicméně právní základ pro jejich uzavírání poskytovalo ustanovení §51 občanského zákoníku (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.). Právní praxe (srov. např. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 659, rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí ročník 1977 a 1980, pod pořadovými čísly 2 a 40) je také připouštěla, a to právě s ohledem na potřebu uspořádání vztahů v souvislosti s převodem nemovitosti zejména mezi osobami příbuznými, kdy úprava těchto vztahů smlouvou o zřízení věcného břemena nepřicházela v úvahu. Tak jako každá smlouva, zakládala i smlouva tohoto typu práva a povinnosti toliko mezi jejími účastníky - osobě (osobám) oprávněné právo užívat byt, a osobě (osobám) povinné povinnost výkon tohoto práva strpět.
Byla-li tedy v souzené věci smlouva tohoto typu uzavřena mezi žalobci (povinnými) a M. P. (oprávněnou), založila právní vztah toliko mezi těmito subjekty, a jinému - žalovanému - nemohla na jejím základě vzniknout žádná práva, jmenovitě pak právo užívat byt v předmětné nemovitosti. I když dohoda ze dne 24.3.1971 zakládala M. P. právní důvod užívání bytu v předmětné nemovitosti, šlo o právní důvod, svědčící toliko jí, a jmenovaná nemohla na jeho základě založit právo užívání jiné osobě (v dané věci žalovanému), neboť takovéto oprávnění pro ni z obsahu zmíněné dohody nevyplývalo. Právo (resp. povinnost) jmenované poskytnout žalovanému bydlení v bytě, který v předmětné nemovitosti užívala, nelze dovodit ani ze zákona, jmenovitě z ustanovení §85 zákona o rodině, když k žalovanému, který je jejím synem, neměla již vyživovací povinnost.
Právní důvod užívání předmětné nemovitosti žalovaným se mohl opírat toliko o souhlas žalobců (vlastníků). Při nedostatku tohoto souhlasu (čemuž nasvědčuje žaloba podaná v dané věci), nelze než učinit závěr, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, a že žalobci se právem domáhají ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč.zák. Je ovšem třeba poznamenat, že meze realizace vlastnického práva, jehož obsahem je i právo domáhat se jeho ochrany, jsou dány ustanovením §3 odst. 1 obč.zák., na jehož základě může být vlastníkovi výkon jeho vlastnického práva dočasně odepřen. Při úvaze o tom, zda jsou dány podmínky aplikace citovaného ustanovení, jsou rozhodné nejen důvody na straně toho, kdo se vyklizení nemovitosti (bytu) domáhá, ale i okolnosti na straně toho, kdo nemovitost (její část) užívá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - vlastníkovi - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, sp.zn. 26 Cdo 1769/98).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který taktéž věc nesprávně právně posoudil), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení nebude možno opomenout právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit 21/1998, pod pořadovým číslem 152, v němž se mimo jiné uvádí, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnost, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a nabídnout k těmto tvrzením důkazy. To se týká i skutečností, významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou však povinnostmi procesními, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (§5 o. s. ř.) - srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 35.
Právní názor dovolacího soudu na otázku právního důvodu užívání předmětné nemovitosti žalovaným je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková