ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2561.98.1
sp. zn. 26 Cdo 2561/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce Z, z, a n, v P,, a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. R., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 84/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 1998, č.j. 23 Co 383/98 - 61, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 1998, č.j. 23 Co 383/98 - 61, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. března 1998, č.j. 12 C 84/97 - 46, ve výrocích označených římskými číslicemi I. a II., se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. 7. 1997, č.j. 12 C 84/97 - 15, rozhodl výrokem I. tak, že „přivoluje k výpovědi z nájmu bytu číslo 1 v domě číslo popisné 315 v M, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, dané navrhovatelem odpůrci\" (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), vyslovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci „do 15 dnů po uplynutí této lhůty\" (výrok III.), a žalovaného zavázal nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.). Tento jeho rozsudek, opírající se o právní závěr, že žalobce důvodně vypověděl žalovanému nájem bytu podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., a že vyklizovací povinnost nemusí být vázána na přidělení náhradního bytu, protože žalovaný je od 24. 8. 1993 trvale hlášen v B. n. L., kde má rodinný domek, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 1997, č.j. 23 Co 565/97 - 35, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení citovaného rozhodnutí byla skutečnost, že se soud prvního stupně nezabýval existencí výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., který byl žalobcem ve výpovědi z nájmu bytu rovněž - kromě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. - uplatněn.
Soud prvního stupně pak po doplnění důkazního řízení rozsudkem ze dne 24. 3. 1998, č.j. 12 C 84/97 - 46, opětovně přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I.), rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), vyslovil ve výroku označeném římskou číslicí III. že „odpůrce má právo na náhradní byt\", a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt (výrok IV.). Výrokem V. pak okresní soud zavázal žalobce, aby nahradil žalovanému náklady řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že soud prvního stupně tentokrát zkoumal existenci obou výpovědních důvodů, vzal ale za prokázáno, že je dán toliko výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. (žalobce byt žalovanému přidělil jako byt služební, žalovaný přestal pro žalobce pracovat a ten byt potřebuje pro jiné zaměstnance), zatímco druhý výpovědní důvod naplněn nebyl, když podle názoru okresního soudu „nelze konstatovat, že odpůrce byt bez vážného důvodu neužívá, naopak ho k dočasnému opuštění bytu vedly vážné důvody\".
Citovaný rozsudek napadl odvoláním žalobce, který nesouhlasil s právním závěrem okresního soudu o neexistenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., a domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že žalovaný bude zavázán předmětný byt vyklidit bez náhrady a nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) doplnil důkazní řízení výslechem žalovaného (§131, §211 o. s. ř.), z něhož učinil zjištění, že žalovaný bydlí stále v rodinném domku v B. n. L. spolu se svými dvěma bratry, že každý z nich je spoluvlastníkem jedné ideální třetiny domu, ve kterém žijí, a že žalovaný v domku užívá byt o velikosti dvou pokojů a kuchyně. Ačkoliv krajský soud - jak v odůvodnění svého rozsudku uvedl - vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, vyslovil právní názor, že „v posuzované věci by vázání vyklizení odpůrce z předmětného bytu na přidělení bytu náhradního bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku\". Zdůraznil, že pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil již v roce 1993, od té doby se žalovaný fakticky v bytě nezdržoval a v současné době má „zcela vyhovujícím způsobem uspokojenu svoji bytovou potřebu bydlením v rodinném domku, jehož je spoluvlastníkem\". Vycházeje z těchto závěrů pak krajský soud rozsudkem ze dne 9. 9. 1998, č.j. 23 Co 383/98 - 61, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty, a že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně; změnu nákladového výroku odůvodnil tím, že podle ustanovení §150 o. s. ř., na které okresní soud poukazuje, nelze úspěšnému účastníku uložit, aby hradil náklady účastníkovi, který neměl ve sporu úspěch, ale v úvahu přichází toliko výrok o nepřiznání náhrady nákladů. Ve „zbývajících výrocích\" odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jímž jej napadl v celém rozsahu (přípustnost dovolání opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Toto dovolání odůvodnil argumenty podřazenými ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.; podle dovolatelova názoru totiž spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný namítl, že odvolací soud nesprávně posuzoval skutečnost, že se fakticky v předmětném bytě nezdržoval, a vytkl soudu, že nepřihlédl k rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 6 C 70/95, které nabylo právní moci 23. 4. 1997, a podle něhož bylo bývalé manželce žalovaného uloženo zpřístupnit mu předmětný byt, ani ke skutečnosti, že se žalovaný bezvýsledně pokoušel „vstoupit do bytu\" a nakonec musel podat proti bývalé manželce trestní oznámení. Odvolací soud - pokračoval dovolatel - „nedostatečně zjistil bytové poměry\" v domku na v B. n. L., jehož je žalovaný spoluvlastníkem. Jak dále uvedl, je se spoluvlastníky domu (svými bratry) dohodnut, že v domku může po dobu, než mu bude zpřístupněn předmětný byt, „prozatímně užívat\" dvě místnosti spolu se synem; bydlení v B. vždy chápal jako „náhradní bydlení\" do doby, „než mu bude zpřístupněn sporný byt jeho manželkou\". Dovolatel zároveň vyjádřil přesvědčení, že mu ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. náleží právo na náhradní byt, protože práci pro žalobce přestal vykonávat z vážných důvodů, aby se mohl starat o své nezletilé bratry, kteří osiřeli, a kterým pomáhal dokončit přípravu na budoucí povolání. S ohledem na okolnosti, které se dozvěděl po právní moci napadeného rozsudku (že žalobce již uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu s bývalou manželkou žalovaného, aniž ta u žalobce pracovala), žalovaný také dovozoval, že „není dán důvod k vypovězení nájmu podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., neboť žalobce nikdy byt nepotřeboval pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat\". Vycházeje z uvedených argumentů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření označil napadený rozsudek za správný, odmítl argumenty dovolatele jako spekulativní a - v případě tvrzení o nájemní smlouvě uzavřené s bývalou manželkou žalovaného - jako nepravdivé. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a požadoval přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), a opírá se o způsobilé dovolací důvody, jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), resp. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolání je v dané věci také přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), pokud bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Tato přípustnost dovolání se ale netýká výroků napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu a o běhu tříměsíční výpovědní lhůty. Zde se totiž rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně), což odvolací soud v enunciátu svého rozsudku správně vyjádřil také tím, že v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V popsaném rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil a žalovaný neučinil návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku). Nejde také o případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 1998, č.j. 12 C 84/97 - 46, je sice jeho v pořadí druhým rozhodnutím ve věci, vydaným poté, kdy předcházející rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, nejde však o rozsudek v těchto výrocích (v bodech I. a II.) obsahově odlišný; již z předchozí části odůvodnění plyne, že okresní soud v obou svých rozsudcích žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., vyhověl). Přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům nelze opřít ani o ustanovení §237 o. s. ř., neboť vady, vyjmenované v jeho odstavci 1, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Vymezení přípustnosti dovolání je přitom určující pro rozsah dovolacího přezkumu. Jestliže totiž napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, netrpí i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. a jen tehdy, je-li dovolání přípustné, je možné zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Důvodnost dovolání je pak posuzována podle §241 o. s. ř., v němž jsou - v odstavci 3 pod písmeny a/ až d/ - vypočteny způsobilé dovolací důvody. Ustanovení §242 o. s. ř., pak obsahuje pravidla určující rozsah dovolacího přezkumu a zakotvuje zásadu vázanosti dovolacími důvody; přitom vymezuje i případy, ve kterých soud rozsahem dovolacích návrhů vázán není.
Ode dne 1. 1. 1992, tj. od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.\"), je rozhodování - při vyklizení bytu - v části týkající se bytové náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 28 - dále „R 28/1993\"). Ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. se proto uplatní nejen v nájemních věcech zrušení práva společného nájmu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 29), ale též ve věcech přivolení k výpovědi z nájmu bytu (srov. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 5/94, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7/94), kde podle hmotného práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna příslušná bytová náhrada. Také tyto spory patří k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť i ony jsou ovládány potřebou umožnit soudu přizpůsobit své rozhodnutí hmotněprávní úpravě, aniž by byl vázán procesními návrhy účastníků.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne především závěr, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu proti němuž není dovolání přípustné (zde potvrzujícího výroku), i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 27). Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného v části, směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (a ve výroku o výpovědní lhůtě), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Ostatní výroky napadeného rozsudku, proti nimž dovolání přípustné je, přezkoumal dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak byly dovolatelem vymezeny obsahově; uvedl již, že neshledal existenci vad podřazených §237 odst. 1 o. s. ř., a dodává, že neshledává ani to, že by řízení trpělo tzv. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel argumentoval proti napadenému rozsudku tvrzeními, která sám považoval za naplnění dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu, jež má spočívat ve vadnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě byla věc posouzena po stránce právní, které bylo nesprávné, jehož nesprávnost byla příčinou nesprávného rozhodnutí, a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. mj. proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků, ani jinak v řízení nevyšly najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde, posoudil-li soud zjištěný skutkový stav podle jiného právního předpisu, než který správně měl být aplikován nebo aplikoval-li sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Úprava nároku na bytovou náhradu je obsažena v občanském zákoníku v rámci ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl.), především pak v §712 obč. zák., který též stanoví zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna. Podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák., má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, pod pořadovým číslem 30) dovodila, že je možno výjimečně odepřít právo na náhradu za byt rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, a to především tehdy, jestliže je jeho bytová potřeba uspokojena tak, že mu svědčí právní důvod k užívání jiného bytu. Názor, že bytová náhrada může být odepřena, jsou-li tu důvody uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ( zpravidla v případech, kdy bytová potřeba povinné osoby je uspokojena jinak), zastává soudní praxe i po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. odůvodnění rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35), od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Uvedený názor odpovídá jeho rozhodovací praxi a uplatní se nejen v případech, kdy jde o rozvedeného manžela (viz shora citované rozhodnutí), ale i ve vztahu k posouzení nároku na bytovou náhradu u nájemce, jemuž byla se soudním přivolením dána výpověď z nájmu bytu, a který má byt vyklidit po zániku práva nájmu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „nedostatečně zjistil bytové poměry\" v domku v B. n. L., jehož je žalovaný spoluvlastníkem, a tvrdí-li v této souvislosti, že je se spoluvlastníky domu (svými bratry) dohodnut, že v domku může po dobu, než mu bude zpřístupněn předmětný byt, „prozatímně užívat\" dvě místnosti spolu se synem, a že bydlení v B. vždy chápal jako „náhradní bydlení\" do doby, „než mu bude zpřístupněn sporný byt jeho manželkou\", je nutno odkázat na jeho výpověď u odvolacího jednání Krajského soudu v Praze dne 8. 9. 1998. V této výpovědi učiněné k důkazu (§131, §211 o. s. ř.) popsal žalovaný způsob užívání domu v B. n. L., jehož je se svými bratry J. a L. rovnodílným spoluvlastníkem, tak, že on sám v domě užívá byt o velikosti dvou pokojů a kuchyně, v němž syn D. bydlí pouze v době, kdy je u žalovaného na návštěvě, a k dotazu svého právního zástupce uvedl: „S bratry jsem domluven tak, že pokud budu mít možnost odstěhovat se do M., tak bratr J. s manželkou bude bydlet v mém bytě o velikosti dvou pokojů a kuchyně\". Z citované výpovědi, zachycené v soudním protokolu, jehož obsah není zpochybněn, nelze nikterak dovodit opodstatněnost tvrzení uvedeného v dovolání, že by mezi žalovaným a jeho bratry (dalšími podílovými spoluvlastníky domu) existovala dohoda o toliko „prozatímním\" užívání dvou místností žalovaným (spolu se synem).
Dospěl-li tedy odvolací soud ke správnému závěru, že bytová potřeba žalovaného (nájemce, jemuž byl nájem bytu vypovězen se souhlasem soudu) je náležitě uspokojena tím, že jako spoluvlastník domu realizuje své (spolu)vlastnické právo užívat byt v tomto domě k bydlení, není již - z hlediska posuzování podmínek odepření práva (§3 odst. 1 obč. zák.) na bytovou náhradu podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák - právně významná dovolací námitka, že odvolací soud nepřihlédl ke zjištěním o důvodu, pro který žalovaný od roku 1993 neužíval předmětný byt. Dovolací soud proto neshledává dovolání žalovaného opodstatněným, považuje - z hlediska relevantních dovolacích důvodů - napadený rozsudek ve výrocích, proti nimž je dovolání přípustné, za správný, a dovolání proti těmto výrokům podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. (resp. o §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. per analogiam). Dovolatel, který nebyl procesně úspěšný (a nese i procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo částečně odmítnuto), je tedy povinen nahradit žalobci náklady vynaložené v částce 500,- Kč na odměnu advokátovi za sepis dovolacího vyjádření (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb. - dále jen „cit. vyhláška\") a v částce 75,- Kč na paušální náhradu hotových výloh advokáta podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková