ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2758.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2758/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalované L. Ch., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 66/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999, č.j. 18 Co 21/99-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999, č.j. 18 Co 21/99-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. září 1998, č.j. 4 C 66/96-108, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14.9.1998, č.j. 4 C 66/96-108, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení žalované ze \"dvou pokojů, kuchyně, předsíně, komory a WC s příslušenstvím II. kategorie, nacházejících se ve IV. patře domu č.p. 413 v M. ulici č. 1, v P. (dále \"předmětné místnosti\"). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné místnosti tvoří v důsledku stavebních úprav jeden byt, vzniklý sloučením bytu 0+1, IV. kategorie, k němuž žalované vzniklo právo osobního užívání bytu (na základě dohody o výměně bytu, uzavřené mezi žalovanou a I. K. - S., předchozí uživatelkou tohoto bytu, schválené rozhodnutím OPBH ONV P. ze dne 20.6.1985, a následně uzavřené dohody o užívání bytu ze dne 8.7.1985, uzavřené mezi OPBH P. a žalovanou), a s ním sousedícího bytu 1+1 IV. kategorie, jehož uživatelem byl D. V. Ke sloučení obou bytů dal souhlas Obvodní národní výbor v P. rozhodnutím ze dne 14.2.1986, č.j. OBH 3/86/BAB/3815/BloZH-11; stavební úpravy, na základě nichž byl stavebně vytvořen jeden byt, byly provedeny bez stavebního povolení, takže \"kolaudačně\" existují původní dva byty. Dovodil, že žalované vzniklo \"sloučením bytů ve smyslu §57 zákona č. 41/1964 Sb. užívací právo k bytu 2+1 a následně ve smyslu §871 o.z. i právo nájmu k tomuto bytu\". Pokud jde o okolnost, že žalovaná provedla stavební úpravy bez stavebního povolení, nelze z ní vyvozovat, \"že byt, který má v nájmu, neexistuje\". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neužívá nemovitost žalobkyně bez právního důvodu, a že žaloba proto není důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.4.1999, č.j. 18 Co 21/99- 134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalovaná užívá předmětné místnosti nacházející se v nemovitosti žalované, právem. Stejně tak jako soud prvního stupně, i soud odvolací dospěl k závěru, že žalovaná se stala uživatelkou bytu 0+1 IV. kategorie ve 4. patře domu č.p. 413, M. č. 1, v P., a to na základě dohody o výměně bytu, uzavřené s I. K. - S., schválené rozhodnutím ObNV v P. ze dne 20.6.1985, sp.zn. OBH 3/85/SM-290/Blo, když neshledal důvodnými námitky žalobkyně směřující proti platnosti této dohody, resp. uvedeného rozhodnutí o schválení výměny bytu. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že \"rozhodnutím Odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 14.2.1986 v řízení podle zák. č. 41/1964 Sb. a zák. č. 71/67 Sb., sp.zn. OBH 3/86/BAB/3815/Blo, došlo ke sloučení bytu o jednom pokoji s příslušenstvím IV. kategorie, jehož uživatelkou byla žalovaná a bytu o kuchyni a pokoji se společným WC II. kategorie o výměře 24+19 m2, rovněž ve 4. patře téhož domu po D. V., čímž vznikl byt o dvou pokojích a kuchyni II. kategorie, a že bylo vydáno rozhodnutí, že tento byt bude užívat žalovaná\". Dovodil, že \"následně pak k tomuto sloučenému bytu žalované vzniklo užívací právo na základě dohody o užívání bytu ze dne 20.3.1986\". Odvolací soud uzavřel, že žalované \"vzniklo právo předmětný byt užívat ve smyslu §154, 155 tehdy platného o.z., a to na základě citovaného rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ONV P. a dohodou o odevzdání a převzetí bytu\"; toto právo osobního užívání se podle §871 obč.zák. transformovalo na právo nájmu bytu. Okolnost, že dosud nedošlo ke stavebnímu řízení a \"kolaudaci faktického stavu\", který vznikl po rozhodnutí o sloučení bytů, neshledal odvolací soud z hlediska svého závěru významnou. Za otázku zásadního právního významu označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku otázku, zda \"právním důvodem užívání předmětného bytu žalovanou je platný nájemní vztah\".
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a v němž označila uplatněné dovolací důvody poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/, a d/ o.s.ř. Vadu řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že \"listinné důkazy, o které je opřeno rozhodnutí, listiny vesměs nikoli v originále, ale v kopiích úředně neověřených, soud k námitkám vzneseným navrhovatelkou k jejich obsahu blíže nezkoumal a nehodnotil\" z hlediska jejich pravosti, platnosti a správnosti. Zpochybňuje platnost dohody o výměně bytu, uzavřené mezi žalovanou a I. K. - S. poukazem na to, že rozhodnutí o schválení této dohody je nulitním právním aktem (neplatným od samého počátku), že bylo vydáno na základě neúplných a nesprávných údajů, že nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení, a že účastníky dohody nebyli manželé účastnic této dohody. Rovněž tak zpochybňuje správnost rozhodnutí, jímž byl žalované přidělen byt v O., P. č. 62, který byl předmětem uvedené dohody o výměně bytu. Dovolatelka dále poukazuje na to, že ve smyslu ustanovení §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Žalovaná však žádný řádně kolaudovaný byt v domě žalobkyně neužívá, neboť místnost o výměře 15 m2, ve IV. patře tohoto domu (jež měla být předmětem výměny), nikdy nebyla jako byt určena rozhodnutím stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §62 citovaného zákona. Pokud jde o rozhodnutí o sloučení této místnosti s bytem manželů V., jde o rozhodnutí nulitní a neplatné od samého počátku, které je v rozporu s ust. §56 a §58 citovaného zákona. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání v dané věci je - při neexistenci obligatorně posuzovaných vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., nelze odůvodnit jinak, než námitkou nesprávného právního posouzení věci. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o.s.ř. pak soud obligatorně přihlíží též k tzv. jiným vadám řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, ale je vymezena toliko v odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí významné (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno.
V souzené věci je dovolání, byť poukazuje i na ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., přezkoumatelné toliko z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Vady, v nichž dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (směřující proti hodnocení listinných důkazů), tuto vadu nezakládají; případné vady a omyly při hodnocení důkazů totiž nemohou být dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 8). Protože - ve smyslu výše uvedeného - v dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., nelze úspěšně uplatňovat ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat dovolací námitky podřaditelné tomuto dovolacímu důvodu.
Předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je tak posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalované vzniklo k předmětným místnostem (fakticky tvořícím jeden byt) právo osobního užívání, které se následně - podle §871 obč.zák. - transformovalo na právo nájmu bytu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992, je nutno vznik právních vztahů, vzniklých do 31.12.1991, posoudit podle dosavadních předpisů.
Vznik práva osobního užívání bytu upravoval v době, kdy mělo žalované vzniknout právo osobního užívání bytu, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"obč.zák.\"). Podle §154 odst. 1 obč.zák. rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v dané věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Právo užívat byt pak vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem (§155 odst. 1 obč.zák.). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo projevem administrativně direktivního způsobu hospodaření s bytovým fondem; bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění).
Právním předpisem, který v době od 1.4.1964 do 31.12.1991 upravoval postup orgánů veřejné moci při hospodaření s byty, byl zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále \"zákon o hospodaření s byty\" nebo \"citovaný zákon\"). Ve smyslu ustanovení §1 zákona o hospodaření s byty byla péče \"o spravedlivé hospodaření s byty a o jejich účelné využívání\" svěřena národním výborům. V rámci toho místní národní výbory přidělovaly byty podléhající jejich přidělovacímu právu. Zákon o hospodaření s byty upravoval též postup národních výborů v souvislosti se slučováním a dělením bytů (srov. jeho ustanovení §56 až §58). Podle ustanovení §56 odst. 1 citovaného zákona platilo, že bez souhlasu místního národního výboru nebylo možno byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem. Souhlas místního národního výboru ke sloučení bytu nenahrazoval povolení stavebního úřadu, pokud ho podle platných předpisů bylo třeba (§58 citovaného zákona).
Nejvyšší soud zaujal již ve svém rozhodnutí ze dne 30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1842/97 právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento podle §56 odst. 2 zákona o hospodaření s byty udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad pro hospodaření s byty.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že zákon o hospodaření s byty obsahoval ve svém ustanovení §62 obecnou zákonnou definici pojmu \"byt\", jež se vztahovala i na právní vztahy osobního užívání bytu. Podle tohoto ustanovení \"bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky\". Pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní tedy nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost nebo soubor místností jsou určeny k bydlení jako samostatná bytová jednotka. Tento předpoklad musel být splněn i v případě slučování bytů, a bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možno takto vzniklý soubor místností považovat za byt; způsob jejich faktického užívání nemohl být z hlediska právního stavu relevantní. Při zjišťování, zda určitá místnost nebo soubor místnosti je či není bytem ve smyslu ustanovení §62 zákona o hospodaření s byty, bylo tedy nutno vycházet z právního stavu objektu, tj. ze zjištění, k jakému způsobu jeho užívání byl dán souhlas rozhodnutím stavebního úřadu. Nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu (sloučení dvou bytů), byť uskutečněnou se souhlasem místního národního výboru dle §56 odst. 2 citovaného zákona, považovat i za změnu právního stavu obou bytů. Oba byty bylo proto nutno i nadále považovat za samostatné bytové jednotky takového rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu. Z toho vyplývá, že správný postup při slučování bytů měl být takový, že poté, kdy byl udělen souhlas ke sloučení bytů, měl příslušný stavební úřad posoudit, zda lze potřebné stavební úpravy provést. Stavební práce bylo možno provést až po kladném rozhodnutí stavebního úřadu. Po skončení stavebních prací bylo nutno rozhodnout o povolení užívání nově vzniklé bytové jednotky (§54, §55, §§58 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v tehdy platném znění).
Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné místnosti tvoří \"byt\", a že žalované k tomuto \"bytu\" vzniklo právo osobního užívání ve smyslu \"§154 a §155 tehdy platného o.z.\", nelze - vzhledem k výše uvedenému - jeho závěru přisvědčit.
Odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) opřel svůj závěr o \"rozhodnutí Odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 14.2.1986, sp.zn. OBH 3/86/BAB/3815/Blo\", a o \"dohodu o užívání bytu ze dne 20.3.1986\"; listinou toto rozhodnutí obsahující, stejně tak jako listinou obsahující tuto dohodu, byl proveden důkaz v řízení před soudem 1. stupně při jednání konaném dne 12.9.1996 - č.l. 24 spisu, a soud 1. stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, z nich učinil skutková zjištění (byť zřejmě v důsledku písařské chyby označil dohodu o užívání bytu datem 30.3.1986), ze kterých vycházel i soud odvolací. Uvedené rozhodnutí však nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 obč.zák., neboť - jak vyplývá z jeho obsahu - šlo o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §56 odst. 2 zákona o hospodaření s byty, tj. o stanovisko (v dané věci kladné) tohoto orgánu ke sloučení v něm označených bytů; pro přidělení sloučením vzniklého \"bytu\" ostatně ani nebyl splněn předpoklad vyplývající z ustanovení §62 zákona o hospodaření s byty, a jemu předcházející řízení podle zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy platném znění (v souzené věci bylo nesporným, že stavební úpravy vedoucí ke sloučení předmětných místností byly provedeny bez souhlasu příslušného stavebního úřadu).
Za tohoto stavu nemohlo dojít ani ke vzniku práva osobního užívání bytu uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §155 obč.zák. (v dané věci dohodou ze dne 20.3.1986), neboť platnému uzavření dohody bránil nedostatek zákonného předpokladu - rozhodnutí o přidělení bytu podle §154 odst. 1 obč.zák.
Nelze-li v souzené věci učinit závěr, že žalované vzniklo k předmětným místnostem právo osobního užívání bytu, nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §871 odst. 1 obč.zák., neboť předpokladem zákonné transformace na právo nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/91 Sb. (k 1.1.1992) existovalo právo osobního užívání.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková