ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2835.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2835/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. J. proti žalované M. C., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 181/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000, č. j. 19 Co 291/2000-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2000, č. j. 19 Co 291/2000-35, potvrdil - v tam uvedeném znění - rozsudek ze dne 15. března 2000, č. j. 17 C 181/99-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) uložil žalované "vyklidit byt 2+1 s příslušenstvím ve IV. patře domu číslo popisné 17 v P. ulici v P. do 6 měsíců od právní moci rozsudku" a rozhodl, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Současně odvolací soud rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost (a současně důvodnost) výslovně opřela o ustanovení "§237 písm. f) (správně §237 odst. 1 písm. f/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Naplnění namítané vady spatřuje v postupu soudu prvního stupně, který dne 15. března 2000 věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Omluvu (odůvodněnou nemocí) k jednání nařízenému na tento den totiž nehodnotil ve světle její předchozí omluvy (odůvodněné rovněž nemocí) spojené s žádostí o odročení v pořadí prvního jednání v dané věci, a proto ji nepovažoval rovněž za žádost o odročení v pořadí druhého jednání. Přitom v pořadí první jednání, nařízené na den 12. ledna 1999 (správně 2000), na základě její omluvy - spojené s žádostí o odročení jednání - odročil. Tím jí byla odňata možnost vyjádřit se k dané věci a byla jí tak znemožněna realizace procesních práv přiznaných zákonem a ústavou. Zároveň v dovolání namítla, "že nebyla objasněna základní otázka týkající se členství dovolatelky v bytovém družstvu, dohody mezi předcházejícím a současným bytovým družstvem a nebylo objasněno, proč družstvo po desetiletí jednalo a jedná s dovolatelkou jako s bydlící členkou konkrétního bytu, ... když dovolatelka nikdy nebyla v nájmu či podnájmu své tety, tím méně žalobce, a na svůj náklad například v době nemoci své tety nechala za více jak 60.000,- Kč na žádost bytového družstva vyměnit všechna okna". Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalované nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť věc konzultovala s JUDr. J. S. a lze předpokládat, "že jí byla známa skutečnost, že pokud nebude soudu včas doručena odpovídající omluva se žádostí o odročení jednání, může soud ve věci jednat bez její přítomnosti". Podle žalobcova názoru byly rozhodující skutečnosti zjištěny z listinných důkazů a lze jen stěží předpokládat, že by výslech žalované významným způsobem změnil rozhodnutí soudu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhla - li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vzhledem k tomu, že vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaná nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalované jednat před soudem prvního stupně (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že jednání dne 15. března 2000, při němž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, nebylo na základě písemné omluvy žalované (odůvodněné nemocí) odročeno.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování; k uvedené vadě pak přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. Příkladem odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiných i případ, kdy soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Účastník má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby k nařízenému jednání předvolal účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst. 2 o.s.ř. totiž pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Soud tak může ve smyslu citovaného ustanovení projednat věc v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka za předpokladu, že nepřítomný účastník nepožádal - z důležitého důvodu - o odročení jednání. Přitom se v soudní praxi ustálil názor, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné pod č. 25 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že v pořadí první jednání u soudu prvního stupně, nařízené na den 12. ledna 2000, k němuž se nedostavil žádný z účastníků, bylo na žádost obou účastníků odročeno na den 15. března 2000 (žalovaná v žádosti uvedla, že na den 12. ledna 2000 byl stanoven termín její operace a požádala "o určení nového termínu v jarních měsících"). Dne 8. března 2000 žalovaná doručila soudu prvního stupně podání, v němž uvedla, že "s velkou omluvou posílá potvrzení lékaře vydané na základě jejího onemocnění"; v připojeném lékařském potvrzení bylo uvedeno, že dne 7. března 2000 byla ošetřena u praktického lékaře a byl jí doporučen klidový režim po dobu čtrnácti dnů. Jak plyne z protokolu o jednání ze dne 15. března 2000, soud prvního stupně v úvodu jednání konstatoval, že žalovaná se k jednání nedostavila, nepřítomnost omluvila onemocněním a o odročení jednání nežádala. Poté věc projednal v nepřítomnosti žalované a o uplatněném nároku téhož dne rozhodl.
Žalovaná se tedy k jednání u soudu prvního stupně dne 15. března 2000, k němuž byla řádně a včas předvolána (předvolání jí bylo doručeno poštou dne 7. února 2000), po předchozí písemné omluvě (odůvodněné onemocněním) nedostavila. V tomto případě - na rozdíl od omluvy k jednání na den 12. ledna 2000, v níž o odročení jednání požádala - pouze (onemocněním) omluvila svou nepřítomnost u jednání, avšak o jeho odročení jednoznačně nepožádala.
Postup soudu prvního stupně, který při jednání dne 15. března 2000 vzal na vědomí písemnou omluvu žalované, věc projednal v její nepřítomnosti a téhož dne o uplatněném nároku rozhodl, byl tudíž, a to i s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře, v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. a proto jej nelze hodnotit jako "nesprávný". Řízení před soudem prvního stupně tak namítanou vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo nebylo. Lze jen dodat, že žalovaná se účastnila projednání svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně u odvolacího soudu a mohla tak - ať již sama nebo prostřednictvím svého tehdejšího zástupce, rovněž přítomného u odvolacího jednání - uplatnit svá procesní práva, včetně možnosti "vyjádřit se k dané věci".
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z paušální náhrady hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky), celkem 575,- Kč. Uvedenou částku bude žalovaná povinna zaplatit v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř. (§243b odst. 4 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová