ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2908.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2908/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ M. H. a 2/ J. N., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod. sp. zn. 9 C 269/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 1999, č. j. 11 Co 658/98-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 1999, č. j. 11 Co 658/98-65, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 6. 1998, č. j. 9 C 269/96-47, rozhodl, že oba žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt č. 15 o velikosti 1 + 1, IV. kategorie v domě čp. 820 v P. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a zavázal oba žalované nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi účastníky „nebylo sporu o tom\", že druhý žalovaný byl nájemcem předmětného bytu. Zároveň dovodil, že žalovaní neprokázali, že by spolu vedli společnou domácnost ve smyslu ustanovení §115 obč. zák.; tuto okolnost však označil za irelevantní. Zjistil totiž, že písemným prohlášením ze dne 18. 3. 1996 projevil druhý žalovaný vůli ukončit nájem předmětného bytu, a že tímto dnem mu nájem předmětného bytu zanikl výpovědí, kterou dal podle §710 odst. 1 obč. zák. jako nájemce bytu; od tohoto data užívá předmětný byt bez právního důvodu. Obvodní soud vzal také za prokázáno, že první žalovaná se do bytu nastěhovala 21. 3. 1996 nebo nejpozději v dubnu 1996, tedy v době, když již právo nájmu druhého žalovaného zaniklo výpovědí (k přechodu nájmu na prvou žalovanou nedošlo), a ani v jejím případě tak neshledal, že by měla právní důvod předmětný byt užívat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že oba žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a žalobu na vyklizení shledal důvodnou. Lhůtu šesti měsíců k vyklizení předmětného bytu poskytl soud prvního stupně žalovaným přihlížeje k tomu, že „žalovaní si budou muset vyřešit svou bytovou situaci\".
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 1999, č.j. 11 Co 658/98 - 65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení obou žalovaných z předmětného bytu zamítl; zavázal také žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v tom, že druhému žalovanému zaniklo právo nájmu k předmětnému bytu na základě jeho písemného prohlášení ze dne 18. 3. 1996, které mělo být výpovědí nájemce z nájmu bytu. Při výkladu ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. odvolací soud uvedl, že „výpověď nájemce jako jednostranný právní úkon musí být v písemné formě\", a že na rozdíl od výpovědi ze strany pronajímatele „lze tolerovat neuvedení výpovědní lhůty\"; v takovém případě - pokračoval odvolací soud - „skončí nájemní poměr uplynutím posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď byla pronajímateli doručena\". Městský soud ale zdůraznil, že výpověď musí mít „základní náležitosti právní úkonu, tj. zejména musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatná\". Jelikož výpověď nájemce směřuje k absolutnímu zániku nájemního práva k bytu - dovozoval odvolací soud - pak je vyloučeno, aby nájemce ve výpovědi oznamoval pronajímateli, že v bytě zůstává bydlet určitá třetí osoba; to by totiž „jinými slovy\" znamenalo, že nájemní právo přechází na jinou osobu, takže nezaniká. O písemném prohlášení druhého žalovaného ze dne 18. 3. 1996 (v němž tento účastník uvedl: „Ukončuji nájem bytu v P.\", a také že „zůstává zde bydlet M. H....\"), odvolací soud uvedl, že nemůže být platnou výpovědí podle §710 odst. 1 obč. zák., neboť nesměřuje k absolutnímu zániku nájmu, k němuž dochází jen vyklizením bytu. Podle názoru městského soudu takové prohlášení vyjadřuje, byť ne výslovně, přechod práva nájmu ve prospěch další osoby jako příštího nájemce. Odvolací soud proto uzavřel, že nájemní právo žalovaného k předmětnému bytu stále trvá, a žaloba na jeho vyklizení nemůže obstát, stejně jako žaloba na vyklizení první žalované, neboť tato užívá byt odvozeně na základě nájemního práva druhého žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu v otázce, zda je písemné prohlášení žalovaného ze dne 18. 3. 1996 (dále též jen „prohlášení\") platnou výpovědí z nájmu; domnívá se, že toto prohlášení, v němž druhý žalovaný „ukončuje nájem předmětného bytu\", platnou písemnou výpovědí nájmu k předmětnému bytu je, a že jsou s ní spojeny hmotněprávní účinky, tedy skutečný zánik nájmu bytu. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že toto prohlášení má veškeré náležitosti jak ve smyslu §710 odst. 1 obč. zák., tak i obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Pouhé konstatování druhého žalovaného, kdo má v bytě po jeho výpovědi bydlet, nemá vliv na posouzení jeho úmyslu ukončit nájemní vztah k předmětnému bytu. K ukončení nájmu bytu nedochází jeho vyklizením - pokračovala dovolatelka - nýbrž právě výpovědí. Závěr odvolacího soudu, že výpověď není platná, protože nesměřuje k absolutnímu zániku nájmu, k němuž dochází jen vyklizením bytu, tudíž není správný. Druhý žalovaný užívá předmětný byt po uplynutí výpovědní lhůty bez právního důvodu a ani první žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání bytu. Ačkoli první žalovaná požádala o uznání přechodu nájmu bytu, tento nájem na ni nepřešel, protože nesplnila podmínky uvedené v §706 obč. zák. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s.. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je rovněž přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti pouze k vadám taxativně vyjmenovaným v §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř. (tyto vady namítány nejsou a jejich existence se ze spisu nepodává), a je-li dovolání přípustné, též k tzv. jiným vadám řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vzhledem k obsahu dovolání se tak předmětem přezkumu stalo pouze právní posouzení platnosti uvedeného právního úkonu (výpovědi z nájmu učiněné nájemcem - druhým žalovaným - dne 18. 3. 1996) podle ustanovení §37 obč. zák., konkrétně pak názor odvolacího soudu, na němž napadené rozhodnutí spočívá, že toto písemné prohlášení nemůže být platnou výpovědí podle §710 odst. 1 obč. zák., neboť nesměřuje k absolutnímu zániku nájmu, k němuž dochází jen vyklizením bytu, a že takové prohlášení vyjadřuje, byť ne výslovně, přechod práva nájmu ve prospěch další osoby jako příštího nájemce.
O nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Z odůvodnění napadeného rozsudku se nepodává, že by odvolací soud shledal vady vůle (nedostatek svobody či vážnosti); pokud jde o vady projevu (nedostatek určitosti a či srozumitelnosti), lze předeslat, že právní úkon je neurčitý tehdy je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale neurčitý je jeho obsah; o právní úkon nesrozumitelný jde, jestliže ani jeho výkladem (§35 obč. zák.) nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být vyjádřen.
Právě pro případy, kdy může vzniknout pochybnost o obsahu právního úkonu, formuluje ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. interpretační pravidla, podle nichž právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Takové pochybnosti má soud odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykové formulace právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle jednající osoby v okamžiku, kdy právní úkon učinila, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníka je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretuje-li účastník ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení právní úkon odlišným způsobem. Výkladem obsahu právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být ovšem nahrazován či měněn již učiněný projev vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu, vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy se tak stalo. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníka usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák.
V souzené věci odvolací soud - jak již bylo uvedeno - vyložil obsah písemného prohlášení druhého žalovaného ze dne 18. 3. 1996 jako „výpověď nájmu\", která „nemůže být podle §710 odst. 1 obč. zák. platná, protože nesměřuje k absolutnímu zániku nájmu, k němuž dochází jen vyklizením bytu\". Tento svůj závěr opřel o skutečnost, že v písemnosti, obsahující nájemcovo prohlášení o „ukončení nájmu\" předmětného bytu, bylo zahrnuto i sdělení, že v bytě zůstává bydlet další osoba (M. H. - první žalovaná).
Dovolací soud především nesdílí právní názor odvolacího soudu, že k zániku nájmu (v důsledku výpovědi nájemce) „dochází jen vyklizením bytu\". Samotná okolnost, že poté, kdy byla nájemcem dána platná výpověď z nájmu bytu (a kdy uplynula výpovědní lhůta určená v souladu se zákonem), nebyl tento byt vyklizen (ať již tímto nájemcem nebo jinou osobou), nemůže zabránit skončení nájemního vztahu (právní skutečnosti, kterou ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. s platnou výpovědí nájmu spojuje). Již proto nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. za správné a dovolání žalobkyně tak nemůže být v této části upřena opodstatněnost. Měl-li odvolací soud pochybnosti o obsahu právního úkonu, učiněného druhým žalovaným ve výše citovaném prohlášení ze dne 18. 3. 1996, bylo jeho povinností postupovat při interpretaci způsobem výše uvedeným (podle výkladových pravidel obsažených v §35 obč. zák.), z obsahu spisu je ale patrno, že se tak nestalo. Nelze tedy, než uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem podle §37 obč. zák. bylo i proto neúplné a tedy nesprávné. Navíc by se takový postup nemohl obejít bez toho, že by odvolací soud opakoval či doplnil dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.), a skutečnost, že tak neučinil, zatěžuje řízení i vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.) s tím, že jeho právní názor je pro odvolací soud závazný, a že v novém rozhodnutí o věci tento soud rozhodne nově i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacích (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Vzhledem k již zmíněné vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a s ohledem na to, že dovolatelka nezpochybnila právní názor odvolacího soudu, podle něhož u výpovědi z nájmu bytu, kterou dává nájemce pronajímateli podle §710 obč. zák., „lze tolerovat neuvedení výpovědní lhůty\" , a že v takovém případě „skončí nájemní poměr uplynutím posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď byla pronajímateli doručena\", nemohl dovolací soud vyvodit procesní důsledky z toho, že městský soud zde zjevně na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení §710 odst. 1 a 3 obč. zák. ve znění platném v době, kdy byl posuzovaný právní úkon učiněn (z odůvodnění jeho rozsudku je patrno, že používá dikce §710 odst. 3 části věty za středníkem obč. zák. před novelizací provedenou s účinností ode dne 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková